Polibek na rozloučenou (24)

Anotace: Nějak nevím, jak popsat to, co se odehrálo v této kapitole...

Hubený správce pavilonu plazů vstal ze své červené židličky v rohu místnosti a rázným krokem přistoupil k Samuelovi, který zrovna lovil mobilní telefon z kapsy kalhot.
,,Na dveřích visí nápis, která vám přikazuje, vypnout si mobilní telefony před vstupem do tohoto areálu. Vy snad neumíte číst?"
,,A co mi uděláte?" zeptal se Samuel výsměšně. ,,Zavoláte na mě poldy?"
,,Nechám vás vyvést."
,,Není třeba, už jsem na odchodu. Mimochodem, tamta krajta vám brzy chcípne."
Opustil pavilon, posadil se na volnou lavičku a přijal hovor: ,,Frebort."
,,Dobrý den, tady nemocnice Motol."
Samuel zpozorněl. ,,Co je s mámou?"
,,Je mi to moc líto, pane Frebort. Ale vaše matka před necelou hodninou zemřela."
Připadlo mu, jako by mu přestalo tlouct srdce. Měl pocit, že se propadá do hluboké černé díry. Chtěl křičet, vyřvat do světa všechnu svoji bolest.
,,Pane Frebort?"
,,Trpěla?"
,,Prosím?"
,,Ptám se, jestli trpěla, když umírala?"
,,Ne. Už nevnímala okolí. Ani bolest. Mohl byste si přijet pro její osobní věci?"
,,Momentálně jsem mimo Prahu. Přijedu, jak nejrychleji to bude možné."
,,To bychom vám byli vděční. Ještě jednou upřímnou soustrast."
Zavěsil, mobil položil vedle sebe a skryl obličej do dlaní. Rozbrečel se.

Když ho Gabriela po deseti minutách našla, už nebrečel. Z tváře se mu nedalo vyčíst nic. Bolest. Trápení. Smutek. Prostě nic.
Suše jí oznámil, že matka zemřela, vstal z lavičky a zamířil k východu. Nevěděla, jestli ho má litovat. Rozhodla se raději mlčet.
Nastoupil do auta, nastartoval a vyrazil. Promluvil až po půl hodině.
,,Měl jsem tam být."
,,Same." Pohladila ho po paži. ,,Nemohl jsi vědět, že..."
,,Ale tušil jsem to," skočil jí ostře do řeči. ,,Měl jsem tam být s ní. Měl jsem ji držet za ruku. Kurva, vždyť já byl jediný, koho měla." Dupnul na plyn. ,,A já místo toho capal po zologické jak nějaký desetiletý fracek."
,,To si nevyčítej," pronesla jemně.
,,Já to nevyčítám sobě."
,,A komu?"
,,Tomu, koho to napadlo."
Překvapením otevřela pusu. ,,Prosím?"
,,Vždyť to byl tvůj nápad. Potřebuješ se odreagovat, Same. A já debil ti na to kývnul."
,,Obviňuješ mě z toho, že jsem ti chtěla pomoct?"
,,Tos mi teda pomohla," procedil mezi zuby.
Jeho slova ji zabolela. ,,To nemyslíš vážně, že? To co teď říkáš, to si nemyslíš. Mluví z tebe bolest. Je to přirozený psychický..."
,,Jdi do prdele s psychologií! Já na ty přednášky chodil v zimním semestru taky, takže moc dobře vím, jak hodláš pokračovat."
Tohle ji naštvalo. ,,Tak promiň, že jsem se o něco snažila! Promiň, že jsem za tebou přijela, že jsem se ti snažila pomoct. Promiň, že s tebou soucítím."
,,O soucit nestojím," prsknul.
,,Tak to je super," rozhodila rukama. ,,Zastav."
,,Proč bych to jako dělal?!"
,,Protože já s tebou už nehodlám jet dál, když se ke mně takhle chováš."
,,A do Prahy se chceš dostat jak? Vrtulníkem? Nebo kočárem ve tvaru dýně? Nejsem si jistý, jestli seženeš dostatek myší, aby ho táhly."
,,Bože, jak ty jsi zlý," kroutila nevěřícně hlavou. ,,Zastav a nestarej se o mě."
Vyhověl její prosbě. Gabriela vystoupila, třískla mu s dvěřmi a pozorovala, jak mizí v dáli.
Rozhlédla se po malé vesničce. Naproti přes ulici si všimla kavárny, a tak se do ní vydala. Hořké, silné kafe. To teď potřebovala.

,,On to tak určitě nemyslel," řekl Sebastian.
,,Já vím, že ne," souhlasila, ale stejně brečela jako želva.
Sebastian sáhnul do přihrádky na dveřích a podal jí kapesník. ,,Na."
,,Děkuju. Jsi strašně hodný. Nevím, jak bych se dostala do Prahy, kdybys pro mě nepřijel."
,,Od toho jsou kamarádi," řekl a usmál se na ni.
,,Proč byl na mě tak odporný?"
,,Protože ho to ranilo. Vždyť se nad tím zamysli. Nikoho teď nemá. Kdo ho bude živit? Kdo mu bude platit vysokou? A ten barák? Ten musí bezpodmínečně prodat, jinak mu ho zabaví."
,,Já mu nějak pomůžu."
,,A jak? Gabrielo, buď teď rozumná. Ty mu nemůžeš nijak pomoct. Maximálně tak po psychické stránce, ale o to teď nemá nejmenší zájem. Samuel teď bude ve finanční tísni. Bude muset začít makat. A vysoká? Tu ukončí. Nic jiného mu nezbyde."
,,Nemysli hned tak černě," fňukla a vysmrkala se. ,,On to nějak vymyslí. Je inteligentní."
,,To mu neberu."
,,On to zvládne."
,,Já být na jeho místě, tak se oběsím. Vůbec bych nevěděl, co dělat."
Gabriele se sevřely vnitřnosti. ,,Ježiši. Co když si něco udělá?"
,,Ale ne. To jsem jenom kecnul."
,,Kecnul, kecnul. Ale on se pořezal, když ji odvezli do nemocnice. Chápeš to?!"
,,Uklidni se." Podal jí další kapesník. ,,Zvládne to."
,,Zavez mě k němu domů."
,,To ne," odmítnul rázně. ,,Nepoběžíš za ním. Byl na tebe hnusný. Počkej, až si to uvědomí. Přijde sám."
,,Ale já se opravdu bojím, že si něco udělá."
,,Gábi," vzdychnul si. ,,Klid. Myslím, že je dost silný na to, aby to zvládnul."
,,Možná."
,,Tak vidíš."

Samuel se domů dostal až po půlnoci. Sám sebe se ptal, kde se v něm vzala ta síla jít ještě dneska prodávat zboží. Nakrmil Árese, podrbal Kurta Cobaina za ušima a šel spát.
Ne do své postele. Ulehl do matčiny.