Kolik toho skryjeme ve tmě?

Anotace: Je to takové zvláštní, jak se rodina navzájem přijímá...

„Myslím si, že to dnes nebude vhodné. Florian se necítí dobře.“ Snažila se jemně naznačit Sára.
„A řekněte mi, kdy se Florian cítí dobře?!“ Odsekl naštvaně otec. „Vhodnější příležitost než ta dnešní nebude. Dneska má Florian narozeniny a přijel můj nejstarší syn, tedy bratr všech dětí. Takže ať se laskavě připraví a vy už běžte domů.“
Sára už na to nic neřekla, ani nepřikývla, jen opustila Jamesovu kancelář. Stoupala po starobylých zámeckých schodech a přemýšlela, co udělá. Jít domů a nechat v tom Floriana samotného? To by nemohla udělat. Avšak té večeře se také nebude moct zúčastnit. Bylo jí Floriana líto.
Opatrně otevřela dveře Florianova pokoje. Seděl na posteli, na klíně měl otevřenou knihu, ale jeho pohled patřil smrákajícímu se večeru za oknem. Když Sára vstoupila do pokoje, otočil hlavu k ní.
„Dnes bude slavnostní večeře na tvé narozeniny a Charlesův příjezd. Musíš tam jít.“ Pověděla mu opatrně. Florian se na ni podíval smutnýma očima. Bál se toho večera. Už dlouho se neúčastnil žádných rodinných večeří a teď má být na jedné z nich středem pozornosti. Sára ho chápala. Pomohla mu se obléknout, učesala ho a navoněla. Šestá hodina se přiblížila, měl by už jít. Ale Florian, místo, aby se nadechl, napřímil a snažil se být silný, se těsně před odchodem rozplakal. Sára ho objala a konejšila. Slzy mu stékaly po nakrémované tváři a vpíjeli se do Sářiného trička.
„Já to nezvládnu.“ Řekl skrz slzy Florian.
„Ale zvládneš, budu na tebe myslet.“ Utěšovala ho Sára.
„Ne, já má strach.“ Vzlykal.
„Ale neboj. No tak, přestaň plakat.“ Těšila ho Sára, odtáhla si ho od těla a utřela mu slzy.
„Pojď, musíš jít.“
„Ty už půjdeš domů?“ Zeptal se. Sára přikývla. Potom ho odvedla až ke schodům a naposled mu dala pusu na čelo. Schody vedli přímo do jídelny.
V jídelně se objevil mladý kluk, který na to, že má narozeniny nevypadal rozhodně dobře. Měl tmavé kruhy pod očima a volná bílá košile, kterou měl na sobě ještě podtrhovala celkovou bledost jeho obličeje. Vypadal hodně slabě a kdyby se nepodpíral o jednu francouzskou holi, kterou měl při sobě, možná by ho jediný krok dokázal skolit na zem. Pomalu se snažil jít ke svému místu u stolu.
„No to je dost, že jdeš.“ Podotkl jeho starší bratr David. „Já už mám hlad.“ Charles si toho chlapce, který měl dneska oslavit své patnácté narozeniny prohlížel. Florian se zastavil jakoby si rozmýšlel, zda udělat či neudělat další krok. Ve skutečnosti se však chtěl jen nadechnout. Charles se ale docela lekl a chtěl vstát ze židle. Otec ho však zadržel:
„Seď, zvládne to sám. Přeci není žádná padavka.“ Charles tedy zůstal, ač nerad, sedět. Pozoroval ho. Všichni Floriana pozorovali, ale každý trochu jinak. Otec seděl v čele stolu. Po své levici měl Charlese. Napravo si chtěl posadit svou dceru, ta však odmítla s tím, že si přeje sedět vedle Charlese. Takže místo po otcově pravici zaujímal David. Florian měl sedět až vedle Davida.
„Snad si zase neplakal?“ Prohodila jízlivě Mishel. David se zasmál. Florian se jen nadechl, ale neřekl nic. Konečně se usadil za stůl. Mishel se na něj podívala a pak řekla:
„Teda být tebou, tak používám nějaký kvalitní korektor, protože ty kruhy pod očima fakt nevypadají ve společnosti hezky.“
David se zasmál a dodal směrem k Mishel:
„No jo, jenom jestli se bílé korektory vyrábějí.“
Jejich otec to vše přešel bez jediného slova nebo pohledu a pak se obrátil k Charlesovi.
„Tak, to je tvůj poslední bratr, Florian. Toho si ještě asi nikdy neviděl.“ Charles krátce pohlédl na toho chlapce a pak zpět na otce. Tyhle čtyři děti byli sourozenci, však jediné, co měli společného, byl pouze otec. Nejstarší Charles se právě vrátil ze studií ve Francii a na přání matky, která nyní žije v USA si ho měl po dobu dalšího studia vzít pod svou ochranu otec ve Velké Británii. O tři roky mladší dvojčata Mishel a David měli matku ve Velké Británii a hodně často se ní vídávali, ale na vlastní i matčino uvážení zůstali bydlet u otce. S poslední ženou žil asi šest let až do její smrti. Zemřela a nechala mu tehdy pětiletého syna, Floriana. Před sedmi měsíci otec koupil v Anglii zámeček a tam se spolu se svými dětmi nastěhoval. Charles byl u svého otce poprvé a delší dobu zde měl zůstat.
Před Florianem leželi dárky. Od Mishel dostal kytici žlutých růží, od Davida krabici čokolády a od otce pečlivě zabalenou krabičku. Když ji opatrně rozbaloval, Charles promluvil:
„Promiň, já pro tebe nic nemám, nevěděl jsem, že máš dneska…“
„To je samozřejmé Charlesi,“ skočil mu do řeči otec. „Florian to ví a chápe to.“
Florian vzhlédl unavenýma očima k Charlesovi.
„Floriane, jestli se budeš pořád dívat tak utrápeně, nebudu tě nikdy moct vzít s tvými sourozenci někam na večeři nebo někam ven. Máš narozeniny, tak se bav a usmívej se trochu!“ Nakázal mu otec. Florian rozbalil dárek od otce, ve kterém se skrýval zbrusu nový mobilní telefon, jeho první mobilní telefon. Zadíval se na krabičku, když v tom mu otec řekl: „Podej mi to.“ Podal tedy přes Davida svému otci onu krabičku. James ji rychle otevřel a vytáhl stříbrný otvírací telefon. Zapnul ho a začal s ním pracovat.
„To má i s foťákem?“ Zajímal se Charles. James přikývl.
„To jsem zvědavý, co bude fotit. Ty svoje duchy a strašidla?“ Prohodil pobaveně David a Mishel vyprskla smíchy.
„Mě by spíše zajímalo, komu bude vůbec telefonovat.“ Bavila se dál Mishel s Davidem.
„Asi taky těm svým strašidlům.“ Smál se David a Mishel s ním. Na Floriana se ani jeden z nich nepodíval. Florian se nadechl. Chtělo se mu brečet, ale snažil se držet.
Otec podal telefon Mishel a při tom řekl. „Uložte tam svoje číslo.“
„Teda, to máš lepší mobil než já.“ Vydechla Mishel a věnovala Florianovi jeden pohled.
„Budeš se s tím muset naučit pracovat, Floriane.“ Řekl otec. Potom dala Mishel telefon Charlesovi.
„A kdy mě koupíš nový mobil?“ Obrátila se trucovitě směrem k otci.
„Až zase později. Máš ho jen několik měsíců.“
„Už je to starý model. Vždyť on má lepší než já.“ Trvala si dále na svém.
„Je nejmladší, dostane telefon jako poslední, tak je jasné, že bude lepší než ten váš. Brzy se to ale zase otočí.“
„Jak se ti tam mám napsat?“ Zeptal se Charles směrem k Florianovi. Florian pokrčil rameny.
„Jak chceš, to je jedno.“ Řekl nakonec.
„Nejlepší to bude jménem, bratříčku,“ řekla Charlesovi Mishel a naklonila se k němu. Charles se usmál.
„A ještě bys tam mohl napsat, že jsi jeho bratr, aby nezapomněl.“ Dodala Mishel s úsměvem.
Charles byl nakonec jediný, který se na to Floriana zeptal. Těsně před večeří pozvedli všichni své číše a James pronesl krátkou řeč:
„Takže, Florianovi přejeme všichni k jeho patnáctým narozeninám všechno nejlepší a zároveň zde vítám Charlese, vašeho bratra, který tady s námi ode dneška zůstává. Doufám, že se ti u nás bude líbit a vystuduješ s těmi nejlepšími výsledky. Vždycky jsem v tebe doufal a věřil, ale ty si ještě několikanásobně předčil mé dosavadní očekávání. Vítej tedy v naší rodině.“
K večeři se podávalo grilované kuře, hranolky, spousta zeleniny a nakonec moučník v podobě dortu. Při večeři se probíralo Charlesovo studium, David vyprávěl o své přípravě na atletické závody a Charles mu udílel praktické rady, jelikož byl také kdysi ve sportu velmi dobrý. Mishel se rozpovídala o svých šancích v modelingovém světě a probírali se kdejaké úspěchy, jen na to, jak se má Florian, se nikdo nezeptal. Florian snědl ze svého hlavního jídla sotva několik soust a víc už nemohl. Přesto to kuchařce pochválil, když odnášela talíře. Toho se však hned chytil David.
„Řekněte, vy mu věříte, že mu to chutnalo?“ Řekl kuchařce.
„Ano, věřím.“ Odpověděla postarší žena.
„A věříte mu víc jak mě? Vždyť on vůbec nic nesnědl, zato já jsem si dvakrát přidal.“
„Vám věřím samozřejmě také.“ Odpověděla rozpačitě kuchařka.
„Já bych mu z toho nevěřil ani slovo, být na vašem místě.“ Oznámil nakonec David a Mishel si musela držet ruku před pusou, aby se nezačala Davidově předstírané důležitosti smát moc nahlas.
Otec pak všechny vyzval do obývacího pokoje. Charles pohlédl na Floriana s úmyslem, že mu půjde pomoct. Když ale vstal Charles od stolu, otec ho chytil kolem ramen a vedl ho jako prvního do haly. Přitom se ho začal vyptávat na studium. David s Mishel odešli hned za nimi a Floriana nechali v jídelně samotného. S velkou námahou vstal ze židle a musel se na chvíli opřít o stůl. Po tváři mu stekla slza. Rychle si ji utřel, několikrát se nadechl a vydechl. Přitiskl víčka k sobě, aby zastavil slzy. Otřel si oči a podal si svou hůl. S těžkostmi se dobelhal do obývacího pokoje. Charles právě držel úzké sklenice a James do nich naléval šampaňské. Mishel byla usazena na pohovce a v ruce držela nějaké CD. Se zájmem si CD prohlížela. David si pohrával se žhavými uhlíky v krbu. Florian unaveně dosedl na druhý konec žluté pohovky, na níž seděla Mishel.
„Charlesi, pojď sem,“ zavolala ho Mishel a držela v rukou otevřené CD. „Možná ty bys to mohl znát, když si studoval ve Francii. Tady to nikdo neví, i když jsme se všichni francouzsky učili.“ Charles k ní přistoupil a naklonil se nad ni. Ukázala mu na několika slovné spojení na obale. „Tohle, nedává nám to smysl. A je to asi docela důležité, když je to tu červeně zvýrazněné.“
Charles se na to zadíval, zapřemýšlel a pak zakroutil hlavou.
„Ne, tak to nevím. Bude to asi nějaký jejich odborný termín. Taky mi to dohromady nedává smysl.“
Mishel vzdychla. Florian se k ní naklonil. Hned, jak těch několik slov uviděl, řekl:
„To znamená, že tato data nesmí být rozšiřována v jiném jazyce než je originál.“ Všichni na něj udiveně pohlédli. Samozřejmě, jeho se Mishel neptala, jelikož ho pokládala za posledního, který by to mohl vědět.
„Umíš tak dobře francouzsky?“ Zajímal se Charles. Florian zavrtěl hlavou.
„Ne, ale sem tam se to na podobných věcech vyskytne, tak to vím.“
„A proč se to nemůže překládat?“ Chtěla vědět dál Mishel.
„Protože,“ začal Florian a pak se v rychlosti podíval na obal CD, „to máš nějaký vzorový scénář, ne? Tak to musí zůstat ve francouzštině, jinak by se při překladu nesprávnými lidmi mohl obsah zdeformovat a význam děje by se mohl posunout.“
Mishel kývla a CD odložila. Potom James rozdal sklenice s šampaňským. Jednu podal i Florianovi. Charles namítl: „Ale, vždyť mu je teprve…“
„Výjimečně trochu může.“ Odtušil James. Všichni si stoupli a počkali, až se i Florián postaví.
„Připíjím na tento večer.“ Pronesl James a všichni si přiťukli. Florianovi však už bylo tak zle, že v momentě, co polkl hlt odporně hořkého nápoje, vypadla mu sklenička z rukou a roztříštila se na podlaze částečně kryté kobercem. Měl co dělat, aby se držel na nohou.
„Pane bože, Floriane!“ Rozzlobil se otec. „Už je toho na tebe zase moc?! Jdi už nahoru a lehni si!“ Přikázal mu nakonec. Florianovi už bylo zase do pláče. S námahou se vydal přes obývací pokoj ke schodišti.
„No, jestli to vůbec zvládne dojít nahoru.“ Poznamenala jízlivě Mishel a David se přidal.
„Aby zase na chodbě někoho nepotkal a nesesypal se z toho.“
„Nemusí ani nikoho potkat, aby dostal na schodech strach.“ Mishel s Davidem se bavili a Florián se je snažil neposlouchat. Dostal se do svého pokoje a k jeho velkému překvapení tam v křesle seděla Sára a vyšívala. Hned k němu přiskočila a pomohla mu do postele. Na nic se ho nevyptávala, viděla na něm, že to nebyl příjemně strávený večer. Zrovna mu upravovala přikrývku, když Florian řekl:
„Dostal jsem mobil.“
„Vážně?“ usmála se Sára. „Tak to ti hned zítra dám svoje číslo, jo?“
Florián se pousmál a pak se ještě zeptal: „Proč si nešla domů?“
„Nemohla jsem tě tady přece nechat samotného.“ Odpověděla mu. Pak dodala: „Tak, a teď už spi.“ Pohladila ho po čele. Florianovi stačilo k usnutí jen patnáct vteřin a pak už o světě kolem ani nevěděl.