Stejná, ale jiná...(21)

Anotace: ...další část...:)

Sbírka: Stejná, ale jiná...

„Prosimtě, co si tam takovou dobu dělala? Snad tě neokouzlil ten starej páprda?“ smála se mi Terka, když mě táhla do centra.
„Potřebovala sem něco na setkání naší skupiny,“ odsekla jsem a nechtěla sem se o tom bavit.
„Skupiny? Do který patříš?“ podívala se na mě se zájmem a trochu zpomalila.
„Je to důležitý? Já ani nevim, do který ty?“ zalhala jsem, nevím proč, prostě mi to nepřišlo správný jí říct, kam mě to šoupli.
„Já do KA, je to tam fajn, máme moc hezkýho učitele. A dokonce sou tam s náma někdy i andělé,“ zasnila se a já se ušklíbla. ´Vida, andělé a já tam sem s nečistými.´
„Vlastně ono je to jedno, do jaký patříš, jen bych nechtěla chodit do DEMS, protože tam sou míšenci a nejsou moc zdvořilý, sou to takový zvířata, fakt. Třeba ten Daniel, řekla bych, že je přesnej příklad kříženců,“ odfrkla si a zatvářila se pěkně hnusně.
„On ti něco udělal?“ zeptala sem se pro změnu já.
„Je neohrabaný a vysmál se mi,“ trochu se začervenala, ale hned to napravila úsměškem.
„Jako bych to myslela vážně, debil,“ dodala.
„Co jako myslela vážně?“ zeptala jsem se, ale už jsem měla představu, co se mezi nimi stalo.
„Jednou jsem se ho zeptala ze srandy, jestli by nechtěl někam jít,“ zasmála se, ale znělo to falešně. ´Kdyby jí pozval on, tak skáče do nebe,´ potvrdila jsem si moji myšlenku a už to neřešila.
„Co vlastně ty a Jirka?“ obrátila najednou o sto osmdesát stupňů.
„Cože?“ nevěřila jsem vlastním uším.
„No, povídali se pěkný povídačky, když si tu nebyla. Nějak se dostalo napovrch, že se o tebe dost staral.“ Na slovo dost dala až moc velký důraz.
„Jak to jako myslíš?“ začala jsem mít nepříjemný pocit.
„Prý s tebou i spal na pokoji. A co je nejlepší i v jedný posteli,“ zastavila se a znechuceně se na mě dívala.
„To je naprostá blbost!“ vyletěla jsem.
„Já si spíš myslim, že si pěkná mrcha!“ vpálila mi do obličeje.
„Co ti je do toho! Nech mě bejt, ani nevíš co se vůbec stalo, tak se neobtěžuj,“ přešla jsem do klidné tóniny, ale uvnitř mě to vřelo.
„Co mi je do toho? Byly sme snad kámošky, ne?“ řekla ironicky a šla dál.
„Byly? My sme mohly být kámošky ještě teď! Jenže ty věříš všem okolo, jen ne mě, tak si říkám, že o takovou kámošku fakt nestojim,“ sykla jsem jí do ucha a zašla do jedný postraní uličky. Rozhlédla jsem se a než si mě stačil někdo všimnou, přemístila jsem se do blízkosti internátu.

26.

Nešla jsem do svého pokoje, ale zamířila jsem do pokoje číslo 53. Neobtěžovala jsem se klepáním a rovnou otevřela dveře.
„Ježiš, promiň,“ rychle jsem odvrátila oči od Liborova spolubydlícího.
„To si zas ty? Mohla bys příště aspoň dát nějak najevo, že chceš vstoupit,“ chytl si ručník, který měl okolo pasu, aby mu náhodou nespadl.
„No jo, tak pro příště?“ pořád jsem se dívala jinam. Najednou se mi to křeslo zdálo tak strašně zajímavý, že jsem od něj nemohla odtrhnout oči.
„Libor je vzadu, koupe se, tak se tu teda posaď. Ale nic tu nedělej, jasný?“ uslyšela jsem ho, jak se vzdaluje a s vděkem jsem se posadila do křesla.

„Proč sem za nim vlastně chodíš?“ vytrhl mě ze zamyšlení jeho hlas. Zvedla jsem k němu oči a s povděkem zjistila, že už je normálně oblečený.
„Protože to mám skoro přikázaný,“ přiznala jsem se a uviděla úsměv na jeho tváři.
„Přikázaný? Tak můžeš chodit za mnou, já bych si to nechal líbit,“ mrkl na mě a já se rozesmála.
„To by sis dal,“ řekla jsem nakonec.
„No, jen bys sem měla vstup zakázaný, kdyby si neměla svoje čokoládový oči,“ zase zamrkal a oba jsme se zasmáli.
„Já sem Tom,“ podal mi ruku.
„Těší mě, Ket,“ zmáčkli sme si je navzájem a Tom se nahnul aby mi dal pusu na tvář. Nechala jsem ho.
„Vidim, že ste se už stihli seznámit,“ ozval se za námi Liborův hlas.
„Neboj, o nic si nepřišel, tady Ket se mi omlouvala za minule. Co sem málem umřel zděšením,“ zasmál se Tom a zvedl se z křesla.
„Tak já vás tu nechám, vy dvě hrdličky,“ zatrylkoval a vyšel z pokoje. Začala jsem se smát.
„Docela milej kluk, ten Tom,“ mrkla jsem na Libora.
„Hrozně, a taky dost přítulnej, co?“ usmál se.
„To jo, skoro jak pijavice,“ hrála jsem otřesný výraz. Zasmáli jsme se tomu.
„Proč si vůbec tady? Stalo se zas něco?“ začal po chvíli vážněji.
„Byla jsem v knihovně a četla si ty spisy, přišly mi dost zvláštní. Jaký to má vůbec účel abych věděla co je v nich napsaný?“ podívala jsem se na něj a čekala na odpověď.
„Měla by si to vědět, protože se nám to někdy může hodit. Tohle společenství je docela starý, ale ne zas tak, abychom o tom neměli zprávy a jak sis asi všimla, naše ředitelka je opravdu obdivuhodná, ne?“ podíval se na mě a snažil se dozvědět, kolik toho o ní vím.
„Obdivuhodná? Já bych to asi řekla jinak, ale nechci někoho urazit,“ zašklebila jsem se. ´Že bych našla dalšího člověka, co o ní ví víc, než by si přála? A taky ji nemá moc v lásce?´ naklonila jsem hlavu na stranu.
„Jak myslíš, ale přijde mi divné, že si sem přišla jen kvůli tomu,“ zadíval se na mě. Měl mě přečtenou.
„Tak asi máš pravdu, pohádala jsem se s někým,“ přiznala jsem se a stočila pohled k oknu.
„Co se tomu dotyčnému stalo?“ zeptal se naprosto vážně.
„Nech toho, právě že se jí nic nestalo. Dokázala jsem se zklidnit.“
„Tak to je skvělý, myslíš, že už to umíš ovládat?“ opravdu byl překvapený.
„Myslim, že vůbec netušim co bych měla ovládat. Prostě nemám páru,“ zavrtěla jsem hlavou a nechala tu větu vyset ve vzduchu.
„To by si už ale měla vědět, vždyť už je to docela dlouho, co si získala svoje jedinečné vlastnosti, měla by si konečně objevit, co všechno dokážeš,“ začal mi mírně domlouvat.
„A jak to mám asi zjistit? Podívat se do sebe a promluvit si se sebou? Nebo s tou sílou co mám v sobě? Dyť to je blbost,“ vysmála jsem se mu.
„Náhodou, přesně si na to kápla. Ta síla v tobě nebyla od narození, nebo byla, ale nebyla tvou vrozenou součástí a vyvíjela se úplně jinak než ty. Musí v tobě být něco co tu sílu ovládá a co komunikuje i s tebou. Nemyslim teď tvoje druhé já, které je pěkně podlé. Myslim něco úplně jinýho. Nenapadá tě něco?“ zapáleně se mě zeptal. Zůstala jsem na něj jen tiše zírat.
„Děláš si ze mě srandu, ne? Já v sobě mám jen svý orgány. Nic jinýho,“ začala jsem mu to vymlouvat.
„A co duše? Přece sama nevěříš, že myšlenky, pocity a nálady jsou jen z mozku. Kdyby sis to myslela, tak TO by byla blbost.“ Proti mému přesvědčení jsem mu pomalu začala dávat za pravdu.
„Ale co to teda je? Jak to vypadá? Kde to je?“ vysoukala jsem ze sebe pár otázek na které mi odpověděl jen jedním pohybem. Pokrčil rameny.
„Jako já to nikdy nezkoušel, svou sílu ovládám i bez toho abych s ní musel komunikovat. Beru ji jako mou součást, co nejde odejmou,“ zamyšleně pokračoval.
„Odejmou? To taky jde?“ chytla jsem se poslední věty. Podíval se po mě a chvíli přemýšlel jestli mi to má vůbec říct.
„Vím to jen chvíli, nevím jestli je dobré ti to všechno říct,“ začal se vymlouvat.
„Mám si to zjistit od někoho jiného? Nebo bych mohla jít třeba za Monou,“ začala jsem na něj tlačit.
„To bys neudělala,“ nevěřícně se na mě podíval.
„Já? Já sem přece schopná všeho,“ rozesmála jsem se a oči mi chytly trochu rudého nádechu.
„Ovládej se, když se budeš chovat šíleně, zmagoříš,“ poradil mi a já se pokusila něco s tím dělat.
„Sakra,“ procedila jsem skrz zuby.
„Co se děje?“ vyskočil z křesla.
„Nejde to…“ vydechla jsem a měla jsem problém zase se nadechnout.