Věčnost (3)

Anotace: Opět pokračování =) Předemě děkuji za komentáře. Enjoy =)

Druhý den ráno svítilo sluníčko, obloha byla prakticky bez mraků a vzduch byl poměrně teplý, což se se včerejší vlezlou zimou nedalo vůbec srovnávat. Marina si oblékla plátěné černé kalhoty, bílé triko s veselým obrázkem a černou mikinu. Své překrásné, lesklé černé vlasy, které jí sahaly až do půli zad, si svázala oyčejnou černou gumičkou a vyrazila do školy.
Erik už seděl na svém místě a povídal si s Danielou, největší potvorou z celé školy.
,,Ahoj," pozdravila Marina, když usedla na svou židli.
,,Čau," odpověděla jí Daniela. ,,Tvůj nový soused je velmi zajímavý." Mrkla na Erika. ,,Velmi se mi zamlouvá."
,,A který chlap se tobě nezamlouvá?" zeptala se kousavě.
Daniela se zatvářila uraženě. ,,Jak jsi to jako myslela?"
,,Tak, jak jsem to řekla."
,,Krávo," procedila mezi zuby, pohodila blonďatými loknami a šla se posadit na své místo v první lavici.
,,Asi se nemáte moc v lásce, co?" zeptal se Erik, koutky úst se mu usmívaly.
,,Co o ní říct a neužít sprostého slova?" pronesla klidně. ,,Už od prváku jsme na ostří nože."
,,Přebrala ti kluka?"
Marina přestala s vybalováním věcí a přísně se na Erika zadívala. ,,Prosím?"
,,Promiň," řekl omluvně. ,,Jen mě to tak napadlo."
,,Ano, přebrala," řekla chladně. ,,Stejně to byl debil."
Erik se zasmál. ,,Tak proč jsi s ním chodila?"
,,Co je tobě do toho?" zeptala se napruženě. Pak si všimla jeho rtů. ,,Hele, proč máš zase tak modré rty? Vždyť dneska není zima."
Pobavený výraz mu z obličeje okamžitě zmizel. Odvrátil od ní pohled a zamulal: ,,To já vždycky."
,,Fakt?" Zakroutila nevěřícně hlavou. ,,Tak to je mi tě líto. Nemáš problémy se srdcem?"
Erika napadlo, že tohle je moc dobrá výmluva, proto na ni kývnul.
,,Aha," hlesla soucitně. ,,Tak proto jsi tak hrozně bledý."
,,Nejspíš." Přemýšlel, jak je možné, že ho samotného nenapadlo vymlouvat se na chodoru srdce. Byl to přímo geniální nápad.
,,Jsi osvobozený od tělocviku?"
Zakroutil hlavou. ,,Zvládám to."
,,Opravdu? Protože jestli nám omdlíš při běhu, tak tě musím předem upozornit, že náš tělocvikář je vyučený instalatér a o první pomoci neví zhola nic."
Erik se na ni usmál. ,,Neměj péči."
Pokrčila rameny. ,,No jak myslíš. Ale umřeš."
,,Já?" Smutně si vzdychnul. ,,Kéž by."
,,Prosím?" zeptala se, protože ho špatně slyšela.
,,Nic," mávnul rukou. ,,Co máme první hodinu?"

Hodina češtiny byla věnována prostředkům básnické účinnosti. Erik vůbec nevěděl, která bije.
,,Samozřejmě," řekl obtloustlý, avšak sympatický profesor, ,,že tato látka je zahrnuta v maturitních otázkách. Konkrétně tvoří více jak polovinu otázky číslo dvacet. Tak buďte rozumní a udělejte si v tom jasno. Eriku, brali jste tohle v Praze?"
Erik zakroutil hlavou. ,,Bohužel ne."
,,Tak si od někoho půjč zápisky." Potom se uklonil a odešel ze třídy. Jakmile zavřel dveře, začalo zvonit.
,,Na," podala mu Marina okamžitě své zápisky. ,,Snad to po mně přečteš."
Natáhnul se po sešitu a dotknul se přitom Marininých prstů. Ve vteřině jí přeběhnul mráz po zádech a naskočila husí kůže. Všimnul si toho.
,,Tobě je zase zima?" zeptal se.
,,Jo," kývla. Zmátlo ji to. ,,Co se to se mnou děje?"
Moc dobře věděl, co se s ní děje. Říct jí to ale nemohl. ,,Třeba budeš nemocná."
,,To si nemůžu dovolit, za pár týdnů maturujeme. A já chci na vysokou."
,,Kam?"
,,Do Prahy."
,,Ó," povytáhnul obočí. ,,Do velkoměsta. No, tak přeju hodně štěstí."
,,Dneska jsi milý," řekla mu upřímně. ,,Včera jsi se choval jako blbec."
,,Mívám výkyvy nálad," řekl a začal listovat jejími poznámkami. ,,Mám to po mámě. Hele, kdy ti ty poznámky mám vrátit?"
,,Třeba pozítří, na další hodině."
Kývnul. ,,Fajn. Díky."

U oběda seděla Marina s Dominikou. Obě dvě se ládovaly kuřecími řízky s bramborovým salátem a popíjely pomerančový džus. Když si Marina všimla, že do jídelny vešel Erik, zamávala na něj.
,,Ahoj," řekl, když si k nim přisedl.
,,Tohle je Dominika," ukázala Marina na svou zrzavou kamarádku.
,,Těší mě, Eriku," řekla Dominika vesele a nabídla mu ruku.
,,Promiň, ale mám zmrzlé prsty."
Dominika se na něj zraženě podívala. ,,Aha. Tak promiň."
,,Ty promiň," řekl.
,,Eriku, ty nemáš oběd?" zeptala se raději Marina.
,,Nemám hlad," odpověděl.
,,Aha. Tak se aspoň napij. Na." Vzala do rukou sklenici džusu a podala mu ji.
,,Ne, díky."
,,Nemáš ani žízeň, jo?" podivila se. Položila sklenici zpátky na stůl. ,,Ty jsi zvláštní."
,,Víc, než si myslíš."
Tón, kterým to řekl, ten chladný, nebezpečný a zároveň smutný tón, přivodil Marině sevření kolem žaludku.