Věčnost (6)

Anotace: Marina se snaží přijít na to, kdo Erik opravdu je...Enjoy =)

Darina stála v koupelně před zrcadlem a pečlivě si nanášela mascaru na řasy.
,,Ahoj," ozvalo se jí za zády. Škubla sebou, řasenka jí vypadla z rukou a rychle se otočila.
,,Eriku. Vylekal jsi mě. Neviděla jsem tě přicházet."
,,Promiň." Sehnul se, aby jí řasenku podal.
,,Díky." Otočila se zpátky k zrcadlu a pokračovala v líčení. ,,Kde jsi byl?"
,,Byl jsem s Marinou."
Darina se usmála. ,,No vida."
,,Pomáhala mi s češtinou."
,,Ty na rande mluvíš o škole?" podivila se.
Vzdychnul si. ,,Nebylo to rande. Vlastně jsem s ní nikam neměl chodit."
,,Proč?"
,,Protože se nám tam stalo něco podobného, jako se děje teď."
Marina se podívala do zrcadla, v němž Erikův odraz nebyl, potom se otočila a upřeně se zadívala bratrovi do očí. ,,Ona to ví?"
,,Ne," zakroutil hlavou. ,,Ale asi něco tuší."
,,No to by byla blbá, kdyby nic netušila. Co se přesně stalo?"
,,Nedošlo mi, že nejsem vidět i v odrazu vodní hladiny. Byli jsme v podzámecké zahradě."
,,Jak reagovala?"
,,Zeptala se, kdo jsem. Kdo doopravdy jsem. Celý zbytek času, co jsme spolu strávili, mě nespouštěla z očí a snažila se přijít na něco, co by ji posunulo aspoň o kousek dál."
,,Přišla na něco?"¨
,,Jen, že jsem hrozně studený."
Darina si hluboce povzdychla a začala skládat použitý make-up do kosmetické taštičky. ,,Koukají z toho trable, Eriku. Pokud by snad doopravdy přišla na to, kdo jsi, tak by si to nenechala pro sebe."
,,Možná jo, ještě ji neznám."
,,Samozřejmě, že ne. Takže si raději dávej majzla."
,,Stejně na to nepřijde. To ji přece nemůže vůbec napadnout."
,,Nepodceňuj," řekla naprosto vážně. Poodstoupila od zrcadla a políbila bratra na tvář. ,,Tak pa, zlatíčko. Jdu randit."
,,Nezapomeň, že máš být v devět doma."
,,Nehraj si na tátu," zasmála se a odešla.

Věděl, že to tak bude. Věděl, že jakmile přijde do školy, bude sledovat každý jeho pohyb. Bylo mu to místy docela nepříjemné, bál se, že udělá něco, co ho prozradí. A to si nesměl dovolit.
,,Ty nedýcháš," pošeptala mu Marina do ucha.
Erik přestal s opisováním zadání složitého matematického příkladu z tabule a upřeně se na ni zadíval. ,,Dýchám."
,,Ne," stála si za svým. ,,Pozoruju tě už docela dlouho a nedýcháš."
Usmál se na ni, obtočil svoje ledové prsty kolem jejího drobného zápěstí a přiložil si její dlaň k břichu. Zřetelně cítila, jak se mu zvedá a zase klesá.
,,Tak jsi začal dýchat až teď," řekla okamžitě a ruku mu vytrhla.
,,Copak bych mohl nedýchat?" zeptal se pobaveně.
,,Když jsi mohl nemít odraz ve vodě, tak proč ne?"
,,Pššt, nemluv o tom."
,,Já na to stejně přijdu," řekla odhodlaně.
,,To si nemyslím."
,,Jsi upír?"
Rozesmál se mnohem hlasitěji, než chtěl. Otočila se na něj celá třída a profesor si ho změřil nevlídným pohledem.
,,Nu, jen pojďte k tabuli," pobídnul ho. ,,Třeba vás ten smích tady přejde."
Po dvaceti minutách úporného snažení se Erik vrátil do lavice se čtyřkou v indexu. Marina se na něj omluvně zadívala.
,,Promiň."
,,Za co?"
,,Za tu čtyřku. Kdybych pomlčela o těch upírech, tak bys ji nedostal."
Usmál se na ni. ,,Na to kašli."
,,Hele, ty nemáš vůbec lesklé oči," řekla náhle.
Uhnul pohledem a začal se balit, protože začalo zvonit.
,,Mám pravdu, co?" zeptala se spokojeně. ,,Takže žádné odrazy, studený jako led a matné oči, takové bez života.
Já na to přijdu."
Mlčky se zvednul a odešel ze třídy.