Havraní láska - III. a IV. kapitola

Anotace: ...

KAPITOLA III.

Pršelo. V každé louži se odrážely její hubené nožky a jiskry z očí. Déšť jí znepříjemňoval cestu. Zatékal za krk a studil. Celou cestu šla bezmyšlenkovitě. Chvěla se pod tíhou mrazu. Foukl vítr a její šedý šál ležel na zemi. Znaveně se pro něj sehnula, zvedla ho, oprášila a nasadila na krk. Hodinky ukazovaly za deset minut osm, do školy to byl ještě pěkný flák cesty. K tomu ta nepříjemná voda z nebe. Všechno se tak smekalo a ponuře šplouchalo. Sychravost byla na každém kroku.
„Hej ty mrňavá špindíro!“ ozvalo se z pozarohu.
„Pojď sem a moc se neošívej!“
Šla bez jakéhokoliv zaražení dál. Lidé na ní často mluvili škaredě. Neměli ji rádi, protože se jí báli. Říkali o ní, že je Satanova dcera. Měla krátké rudé vlasy a hnědé oči. Byla nesmírně talentovaná. Záviděli jí.
„Tak tys mě neslyšela?!“ zdáli zaduněly těžké kroky okovaných bot. Přiřítil se k ní jakýsi chlápek v tmavě modrém tričku a oprýskaných maskáčových kalhotách. Měl lysou hlavu. Na týle vytetovaná reklama na nejmenovanou mobilní síť. Psychopati se zde scházeli ve vysoké koncentraci.
„Poslouchej malá,“ opáčil se na ní ten chlápek a táhl ji za rukáv do jedné začouzené hospody.
„Nechte mě být!“ sykla vystrašeně. Její očka už zase nabírala ten válcovitý tvar strachu.
„Ale neboj, neboj ty..“ na chvíli se rozkašlal hlenovitým kuřáckým kašlem.
„Ty budeš určitě ta poťouchlá holka, co utekla čertům z vidlí co? My ti tady říkáme Peggy.“
„Já nemám jméno.“
„Tady máš. Říkáme ti Peggy.“
Mlčky obrátila zorničky v sloup, ohnala se řasama a pokorně následovala cizího pána s reklamou na lebce.
„Nazdar Vidle!“ pokynul do lokálu, jenž páchnul močovinou.
Jí si táhnul za sebou. Okřikl hráče u těch blikajících beden a lehnul si k pípě. Otevřel smradlavou pusu a nalil do ní pár proudů piva. Poté si utřel pusu od pěny do trička a vylezl na bar.
„Hej vy bando chcípáků!“ pronesl ke krkajícímu davu.
„Teď mě dobře poslouchejte! Mám tu dar nad všechny dary největší! Ovšem nikomu ho neto..nedám! A ajni neprodám! Jen vám o něm řeknu.“
Pozornost publika se opět odchylovala k automatů, a tak obětoval pár sousedovic knedlíků z guláše a vhodil jej do ringu: „Cházko! Je tu Peggy!!“
Bručící dav najednou utichl. Všichni jí chtěli vidět.
„Peggy!!“ vznášelo se vzduchem, „Peggy!“
Nechápající dívka jen mlčky hleděla. Co po ní ta chátravá skupinka ožralů jen chce?!
„No tak pusinko moje..“ sápal se za ní jeden štangmasta.
„Ruce pryč! Tohle nejní to vaše ryzí zlato vy velbloudi! Tohle je diamant! Víte?!“ zapotácel se a padl k zemi v hlubokém ožralectví.
Ona využila prázdné chvilky a vytratila se ven. Nesly se za ní jen zbytky hlasů“
„Neodcházej!.. Ranní poupě! ..Ty výstraho všech!.. Vlci před tebou utíkaj! .. Dala by ses prodat na bleším trhu..“
Nevnímala je. Odešla dál, ne do školy. Beztak už bylo dost hodin, nemělo by to smysl. A do tý smečky barbínek se jí stejnak nechtělo. Přešla na druhou stranu ulice.
A do vlasů se ji sneslo černé havraní pírko.

KAPITOLA IV.

Když přišla k rodnému domu, dveře byly otevřené, okenice dokořán. S úzkostí vkročila dovnitř. S očekáváním nejhoršího cupitala předsíní. Bylo jí to divné. Od té doby, co matka zemřela, udržoval její otec v domu nestoudný pořádek. A teď toto. Jeho milovaná váza s gerberami, pro které musela chodit každou středu - v den, kdy její matka zemřela – nyní ležely na zemi uprostřed střepů. Opatrnými kroky zvedla jednu z nich. Měla zaražený střep v květu.
„Tati?“ řekla se slzami na krajíčku. Svého otčíma měla zafixovaného jako krutou bestii, co se nestyděla ji v den pohřbu její matky znásilnit, přesto ho měla ráda. Jako vzdáleného člena rodiny, jako jedinou oporu, která jí zbyla, jako nic na světě.
Její rozpadlé a promáchané botky docupitaly až pod velké schodiště. Zde se jí naskytl hrůzný pohled. Otčím ležel rozpažený na zemi. Nikde žádná krev, jen černé pírko bloudilo tmou nahoru a dolu.
„Tos nemohl udělat..,“ sykla s pláčem a vyletěla z domu.

Ulicí se vznesl příslib bouře. Mračna se scházela a hromy již z dáli ukazovali, kdo je tu pán. Ona měla bouřku moc ráda, utišovala její emoce, hladila její prohnilou duši a srdce plné much. Všechny nohy z ulice utíkaly pryč, schovat se před počasím samotného Ďábla. Ona však zůstala. Roztáhla paže a kapky deště jí najednou hladily obličej a nohy prošlapané od chůze. Světla blesků se zmítala oblohou. Démoni vystupovali ze země, psi vyli své balady na měsíc. Kousky nehtů starých obětí pouličního zla se stáhli do symbolu křídel padlých andělů, andělů z ráje vyhoštěných. Neprávem. Ona tančila a tančila a lidé jen zdáli pokukovali po její kráse a šeptali si pichlavá slova. Den se změnil v noc, měsíc začal pět své romance jazykem němých. V každé popelnici se odrážel plamen pekelný, jenž poskytujíc teplo a ochranu vraždí. Z temnot vykoukl snědý pán. Jeho rubínové oči plápolaly krajinou. Byl tu. Opět. Kočky zalezly do kanalizací a z kanalizace vylezly krysy. Kolem balkónů nemrtvých šustila černá pírka holubů. Pekelných holubů. Temnotou ozvalo se zlověstné zakrákání. Byl tu úplněk a s ním bolavá zář.
„Princezno hříchů, dovol mi naplnit osud tvůj,“ zaznělo tmou.
Opět hluboce utíkala a opět jí to nešlo. Stejný scénář jako tehdát v noci. Křišťálové ruce havraního muže jí táhly k sobě. Chtěla, ale nenáviděla. Nenáviděla za Smrt svého otčíma. Jeho touhy byly neúprosné, chtěl ji mít.
„Má milovaná…“
„Ne! Nech mě být! Nech mě! Nech…“ se vzlykem dítěte upadla vprostřed silnice. Už už se k ní přibližoval.
„Ne!“ vyjekla hystericky, „ne!“
Zvedla se a pokračovala v úprku. Přes děravou cestu do polí, z polí na cestu. Ve zmatku házela rukama jak raněný pták, který vypadl z hnízda. Najednou zhlídla malebnou začouzenou hospodu. Vzpomenula si na chlápka s reklamou, zaváhala, ale přesto tam vkročila. Jen co jí lidé uviděli, začali pokřikovat:
„Peggy! Tebe nám seslal samotný Satan! Běž pryč! My tě tu nechce! Tak vypadni už..!“
Znavena vyšla ven, do toho pouličního pekla. Před vchodem zahlídla vysokého muže v černém kabátě, v černém klobouku. Samozřejmě i onu přenádhernou hnědou hřívu, která se tak vlnila a vlnila…
„Nee..“ zpanikařila a vlezla zpět do hospody.
„Peggy! Co tu zas chceš, ty holko bláznivá?!“
„Dejte mi pokoj a nevšímejte si mé maličkosti, vy ohavní poskoci církve! Seďte a pijte!“
Jeden ze štangmasta se chystal zvednout, když tu se v ní ozval jakýsi hlas, hlas Barbory, která bojovala.
Zvedla se s temným hlasem a zařvala:
„Ticho leč poznáte sílu mých ..“ ani to nemusela doříkávat a dav upadl do hlubokého kómatu strachu.
Jen pokojně klepali zoubkama a upíjeli z půllitrů…