Prime Suspect - Part 5

Anotace: Další pokračování tohoto romanu.

Odjížděl jsem s místa činu velmi nespokojen, nenašel jsem tam nic, co by stálo za něco, jen partičku federálů. Alespoň, že nebudou s nimi problémy. Měl jsem sice namířeno zpět do Stargate Command, ale při prolistování zdejší mapy, jsem zjistil, že věznice, odkud byl Fry převážen byla skoro po cestě. Raději se tam zastavím a zjistím něco, co bude stát za to. Snad se mi to podaří.

Přijel jsem až bráně, která byla vskutku velkých rozměrů. Na šířku měla snad deset metrů a takové čtyři metry do výšky. Vrata byla celá kovová a všude kolem dlouhá, táhlá zeď. Taktéž velká, jako vrata. Před nimi stála dvojice strážných, vypadali docela drsně. Co jim jiného zbývalo při takové profesi, že?

„Zdravím,“ oslovil jsem jednoho z nich.

„Co si přejete, pane?“ okamžitě odpověděl dotyčný muž.

„Major Varenberg, Letectvo Spojených států. Potřebuji si promluvit s pár lidmi.“ Oznámil jsem jim. Oni se na sebe nevěříce podívali a následně mě pustili dovnitř. Hned za vraty se mě ujal další strážný a řekl mi, že mě odvede za ředitelem věznice. Jeho nabídku jsem přijal, nic jiného asi ani nebylo možné.

Vešli jsme do útrob věznice. Zajímavé, vedli mě přes vstupní halu, kde se musel každý zapsat. Tudíž jsem se zapsal do velké knihy i já a dál jsem pokračoval k detektoru kovu. Před ním jsem vložil všechno kovové do malého košíku. Jednalo se mobilní telefon, odznak, brýle, zbraň a pár malicherností. Prošel jsem jím a ozvalo se známé zapípání. Všichni na mě okamžitě upřeli pozornost. Já jen zvedl ruce v gestu, že jsem udělal chybu.

„Moje chyba, zapomněl jsem na tohle,“ řekl jsem jim a vytáhl z kapsy klíče. Vložil je do košíku a prošel znovu, nyní se žádný zvuk neozval, vše bylo v pořádku, mohl jsem pokračovat dál. Vrátili mi zpátky mé věci a vedli mě úzkou, ale zato dlouhou chodbou. Šli jsme jí dobré tři minuty, než jsme dorazili k prvním mřížím, které jsem tu viděl. Byla to místnost, která by se dala nazvat jako záchytný bod. Odsud vedli tři cesty, jedna po schodech nahoru, kde byly kanceláře, šatny a podobné věci pro zaměstnance. Pak tu byla cesta vpřed, která vedla do vězeňské jídelny a následovně do cel. Třetí a poslední cesta vedla zpět tam, odkud jsme přišli.

Nyní byla cesta jasná, po schodech nahoru. Vyšli jsme si tři patra a já si v duchu pomyslel, proč věznice nikdy nemají výtahy. Přede mnou skýtala asi patnáct metrů dlouhá chodba, po jejichž stranách byly různé místnosti. Všiml jsem si toalet, šaten, taky tam byla osobní oddělení a pak ona místnost. Místnost, která byla až na konci chodby, za to velmi výrazná. Dveře měli skleněnou výplň a na nich stálo: Ředitel Fredderick Brian.

Strážný, který mě celou cestu sem doprovázel, zaklepal na dveře a řekl svému šéfovi, koho vede. Ředitel na něm mávl rukou, ať mě pustí dovnitř, on také udělal a pak odešel.

Vzal jsem za kliku a vstoupil dovnitř. Vevnitř mě čekal velmi hubený muž, spíše vyhublý než hubený. 190cm vysoký s hnědými vlasy sestřižené na ježka. Divné, takového muže bych nečekal na postu ředitele věznice, ale budiž.

Okamžitě při vstupu do jeho kanceláře jsem si sundal čepici a založil pod levou paži.

„Dobrý den, pane…?“ pozdravil mě muž sedící za stolem.

„Varenberg, major Varenberg,“ oznámil jsem mu mé jméno a hodnost.

„Takže majore, co pro vás můžu udělat?“

„Přijel jsem zde vyšetřit únos pana Frye, kterého vaše eskorta převážela jinam.“

„Ano, ano, čekal jsem, kdy se tu někdo objeví ohledně této záležitosti. Počkejte, řekl jste únos?“ překvapeně na mě civěl onen muž.

„Ano, přesně tak, dle mého se jednalo o únos.“

„Ale policie nám řekla, že Fry utekl bez pomoci. Nikoho tam neměl.“

„No jistě, přinutil řidiče zastavit a pak přešel před auto zastřelil je z venku zbraní, kterou neměl a pak prostě odkráčel, že?“ odpověděl jsem ironicky Brianovi a dál pokračoval.

„A abych nezapomněl, sám si otevřel dveře auta, ve kterém byl zavřený.“

„Dobrá, dobrá, pochopil jsem. Policie nám dala zavádějící informace.“

„Zavádějící? Spíš bych řekl, že se na to vybodli.“

„To je taky možné, ale určitě tu nejste kvůli policejním metodám vyšetřování.“

„To máte pravdu, jsem tu, abych vyšetřil, jak se to mohlo stát.“

„Jaká je vaše teorie, majore?“ zeptal se mě, přičemž si zapálil cigaretu a nabídl mi také jednu. Neodmítl jsem a vzal si jednu a posadil se do křesla a zapálil si cigaretu.

„Vypadá to na to, že váš transport byl přepaden jiným vozem, který jim zablokoval cestu. Tudíž museli zastavit. Jeden váš strážný vyšel z auta, aby zjistil, co se děje a byl ihned zastřelen a hned na to zastřelili vašeho řidiče přes sklo, což mě přivádí na jednu otázku.“

„Jak mohli zastřelit řidiče, když naše transporty mají neprůstřelná skla,“ odpověděl mi ředitel.

„Přesně tak, tohle nedává smysl. Ledaže…,“ nedořekl jsem.

„Ledaže?“

„Ledaže by měli průrazné náboje, ale ty je těžké sehnat. Mimochodem, vaši muži byli zabiti dvěma výstřely. Každého střelili do hlavy. Takže se nejedná o žádné amatéry, ale o profíky. O čemž taky mluví to, jak je zabili a také to, jaké na to měli vybavení.“

„Váš závěr?“

„Na závěry je příliš brzo. Potřeboval bych vědět, kdo všechno věděl o tomto převozu.“

„Chcete říct, že někdo z mých lidí prodal tuto informaci někomu jinému?“

„Proč by ji prodával, může být jedním z nich.“

„To je absurdní, nedovolím, abyste bez důkazů obviňoval mé chlapy.“

„Já jsem nikoho ještě nikoho neobvinil a mimochodem, nebylo by to poprvé.“

„A proč se o tento případ zajímá Letectvo?“

„Protože se jedná o našeho muže, byl to ten nejlepší pilot.“

„A byl to taky vrah.“

„Toho jsem si vědom. Potřebuji mluvit se všemi, kteří věděli sebemenší věc o tom převozu.“

„Dobrá tedy, můžete vyslýchat mé muže, ale upozorňuji vás. Nikdo z mých lidí v tom nemá prsty.“

„Nikdy jsem nic takového neřekl,“ odpověděl jsem mu s úsměvem na tváří a šel směrem ke dveřím a Brian si zavolal strážného a řekl mu, ať mě doprovodí do kanceláře bachařů, on jen kývl na znak souhlasu a už mě odváděl.

Byl jsem doveden do ne příliš velké místnosti. Místnost obsahovala dva stoly, několik židlí, pár skříní. Vevnitř mě čekal jeden muž, dosti urostlý a na pohled nepříjemný. Ruce měl založené na hrudi a jeho pohled by nejraději zabíjel.

„Takže vy jste ten vyšetřovatel?“ zeptal se mě.

„Ano, to jsem já,“ odpověděl jsem mu a pomyslel si, jak rychle se tu šíří zprávy.

„Co potřebujete?“

„Kdo všechno věděl o tom převozu?“

„Jen pár lidí. Samozřejmě řidič, jeho doprovod, já, ředitel Brian a Hellger.“

„Kde jste byl v době mezi desátou až jedenáctou hodinou dopoledne?“

„Tady, kde jinde.“

„Může vám to někdo dosvědčit?“

„Moc lidí ne, asi pár bachařů, s kterýma jsem mluvil a asi dva tisíce trestanců.“ Odpověděl ironicky.

„Dobrá a co ředitel?“

„Myslíte, že to provedl Brian? To je nesmysl.“

„Proč?“

„Je to ten nejčestnější muž na světě a byl zde taky. Tráví tu celý den. Domů jezdí až kolem osmé večer.“

„A co ten Hellger? Kde ho najdu?“

„Má dovolenou.“

„Vážně?“

„No vlastně už nemá. Skončila mu včera a dnes měl přijít do práce, ale neukázal se.“

„Znáte jeho adresu?“

„Jistě, myslíte, že s tím něco má?“

„Nevím, ale musím prověřit každou maličkost.“

Odjel jsem na místo, kde má bydlet Hellger. Cesta mi netrvala ani půl hodiny, bydlel docela blízko od věznice. Byl to šestipatrový panelák, v dosti zchátralém stavu. Podle zvonku jsem zjistil, že bydlí v pátém patře. Vešel jsem dovnitř a hned jsem rozčílil. Žádný výtah, zase pěšky, už mě to začalo unavovat.

Vyšel jsem pět pater po schodech a došel k jeho dveřím od bytu. Na dveřích cedulka: Josua Hellger
Zazvonil jsem a čekal až mi přijde někdo otevřít. Nestalo se. Zazvonil jsem znovu a tentokráte dlouze. Opět žádná odezva. Zkusil jsem silně zabouchat na dveře a když jsem tak učinil, dveře se lehce pootevřely. To není dobré znamení. Vytáhl jsem z pouzdra zbraň, odjistil a namířil přímo před sebe. Pomalu jsem otevřel dveře, přičemž jsem mířil na prostor přede mnou. Vešel jsem do bytu prohlížel celý jeho prostor, bylo tu dost temno. Zatáhnuté žaluzie a světla vypnutá. Zkusil jsem rozsvítit, ale zřejmě mu někdo odpojil proud. Vytáhl jsem si baterku a svítil si pod nohy a všude, kam jsem se podíval. Nic zajímavého tu nebylo, až na to, že tu byl velký nepořádek. Nacházel jsem se zřejmě v obývacím pokoji. Vycházel jsem z toho, že tu bylo křeslo, televize, stůl a nábytková stěna. Pomalu jsem se blížil z tohoto pokoje dál úzkou chodbičkou, po straně byl záchod a taky koupelna, nic zajímavého v nich nebylo. Pokračoval jsem dále. Došel jsem do kuchyně, rovněž velký nepořádek. Tomu chlapovi by měl někdy někdo uklidit.
Narazil jsem na další dveře, otevřel jsem je a dostal se do ložnice. Jedna postel, trochu nábytku a malá televize. Na první pohled nic zajímavého. Na poslední chvíli, když už jsem se otáčel, všiml jsem si nohy, která vyčuhovala lehce vedle posteli na zemi. Šel jsem se podívat blíž, abych zjistil, co jsem to vlastně zahlédl. Sakra. Byl to on, Hellger. Ležel na zemi v pižamu a nevypadalo to na to, že by tu usnul. Podíval jsem se víc z blízka a zjistil, že byl zastřelen dvěma výstřely ze zadu. Jedna rána šla do zad a druha do hlavy ze zadní strany. Zvedl jsem telefon a vytočil číslo 911.

„Chtěl bych ohlásit vraždu.“