Černí andělé 5.kapitola

Anotace: Další díl

Z Brna jsem se vracela v divném rozpoložení. Rozumného vysvětlení jsem se od Romana nedočkala. Zbraň. Ježíši, na co?! Prý kvůli bezpečnosti. Tvrdil mi, že má zvláštní přátele a zbraň je v jejich ´komunitě´nutnost. Jaká komunita, jací přátelé, to mi neřekl. Plně mi to nedošlo, ale vzhledm k tomu, že mi na něm až tolik nezáleželo, jsem zbrojní pas neřešila. No co? Má ho hodně lidí. Sice nikoho takového neznám, ale neznám taky všechny. Jen ten psychologický posudek...

Seznamuju ho s Emou, nikoli dobrovolně, ale jakýmsi trapným omylem. Vyrážíme na babský nákupy, chystáme se společně na chatu Emoušových rodičů a shodly jsme se na faktu, že nutně potřebujeme nový plavky. Brouzdáme po obchodech, střídáme se v kabinkách a vybíráme ty nejtitěrnější bikinky.
V jedné chvíli, kdy odhrnu závěs a v póze alá topmodelka se chci ukázat Emě. K mému šoku, ale zůstanu stát proti Romanovi a nějaké paní!
"Nino?" vydechne a pohled mu skouzne na miniaturní kousky háčkovaných hadříků. Automaticky zrudnu a pro jistotu se mu vrhnu kolem krku!
"Ahoj! Kde se tu bereš?!"
"Máma shání plavky na dovolenou." To skoro omdlím při pohledu na potencioální tchýni. A aby toho nebylo málo, celou situaci uzavře Ema, která přinese cosi, no tak akorát na bradavky!
"Mami, tak to je ta slečna, o které jsem ti vyprávěl. Nina." Celá červená jí podávám ruku obsypanou masivními prstýnky, kroutíc se skoro nahá v plavkách.
"Dobrý den, paní Rejsková."
"Dobrý den, slečno, ráda vás poznávám." Stisk má chladný, zato pevný. Chvilku stojíme naproti sobě, až Ema taktně zakašlá:
"Hele a co tyhle?"
"A Romane, toto je moje nejlepší kamarádka, Ema!" Emouš nasadí profesionální úsměv.
"Ahoj! Tak konečně vím, že nejsi imaginární přítelkyně."
"No já se radši obleču." a zmízím v kabince, než se ostatní rozkoukají. V rychlosti se nacpu do minisukně a tílka, ne zrovna vhodný oděv na seznámení s matkou přítele, ale tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Ani v tom nejdivočejším!
"Vezmeš si ty... plavky?" ptá se Roman.
"Jo, jsou hezký a konečně mi jedny fakt padly." Usmívám se už a couvám za Emou k pokladně.
"Koupím ti je."
"Nee, mám peníze."
"Nevadí. Koupím je."
"Neblázni, ty student, jo?" Dloubnu ho z legrace loktem, ale zůstává podivně odměřený.
"Řekl jsem, že ti je chci koupit, tak se mnou nediskutuj!" Vyškubne mi ramínko z ruky a platí. Polije mě horko. Nediskutuj?
"Počkám na mámu, pak jdeme a oběd, vaří tu někde dobře?"
"Je tu restaurace v egyptským stylu, pizzerie." kuňknu.
"Fajn, kde?"
"Na horním náměstí." Odpovídám, zatímco on sleduje hodinky.
"Za hodinu tě tam čekám, ano? I s tvoji kamarádkou, máti by vás ráda poznala." Mám černo před očima a polykám nasucho.
Vlepí mi cosi jako pusu na tvář a zmizí.
Ema už stepuje před prodejnou, stihla si zapálit.
"Slyšela jsem dobře?"
"Já neměla halucinace?"
"Obávám se že ne."
"Stihneme panáka U Řeka a koupit ty boty?" Jen kývne.

V pizzerce je to totální trapas nad trapasy! Jeho matka vypadá jako kopie Hillary Clintonové a já s Emou jako Vivian a její kámoška šlapka z hollywodského kýče Pretty Woman. Roman si pro změnu hraje mafiánského bosse neustálým telefonováním! Soukám do sebe těstoviny v husté omáčce z bílého vína a snažím se zapojit se do hovoru.
"Je to naprosto úchvatná restaurace, chodíte sem často?" ptá se paní Rejsková.
"Občas." odpovíme s Emou zároveň. Trochu se tomu zasmějeme, ale atmosféru to neprovětrá. Hovor se vleče kolem jídla, školy, až Roman nadhodí, že bych mohla jet k nim domů.
"Já bych ráda, ale..." Ale večer jdu zapařit s Emou. "...ale na večer už mám nějaký plán" Otočím se na Romana: " My se přece uvidíme zítra."
"Jasně, ještě ti zavolám."

Zavolá mi, když už sedíme U Řeka. Přijel do města dožaduje se mé pozornosti. Ema je na prášky, ale nedivím se jí. I mě to vytáčí!
"Romane, domluvili jsme se na zítra! Přece jsem ti říkala, že něco mám!"
"Musel jsem tě vidět, ty tvoje bikiny dneska odpoledne..." vzdychá mi do ucha a šátrá někam pod sukni.
"Počkej! Romane! Nech toho!" odstrčím ho od sebe.
"S kým tam jsi?" Spravuju si sukýnku a nechápavě na něj hledím.
"Co?"
"Ty tam někoho máš?!" Bože, pomoc!
"Jo mám." odseknu! "Emu! Proboha! Má nějaký trable, chtěla to pořešit!" Vodově modrýoči jsou dnes jiný. Studený.
"Já na tebe celej den myslím a tobě je přednější Ema??"
"Domluvili jsme se na zítra." hlesnu.
"Já tě chci teď hned!" Táhne mě do tmavýho kouta i přes moje protesty, už smlouvám:
"Oki, ale pak musíš jet domů, ano?" Prosím ho, když ze mě rve kalhotky.
"Ty jsi tak úžasná... krásná... Tobě se nedá odolat! Celej den si tě představuju!" drmolí vrušeně, v momentě, kdy mě "romanticky" přirazí ke zdi.

Dojdu zpátky do hospody za Emouškem a celou bandou. nic nemusím říkat, jen má přítelkyně vrtí hlavou a uzavírá celou příhodu tím, že je stejně divnej. Vášnivej, ale divnej.

Hned první prázdninový týden odjíždíme s Emou na chatu. Jen my dvě, tak mi to alespoň po celou cestu tvrdí.
Na autobusové zastávce nás čeká k mému šoku Marek s Jankem. Ema se na bráchu a našeho společnýho bývalýho zářivě usmívá a blýská černýma očima.
Loket jí decentně strkám pod žebra, ale ona se dál blbě se usmívá a prohlašuje, že to bude nejlepší víkend v naší historii!
Chata je to skromná, ale žijeme si jako v pohádce. Válíme se u řeky, koupeme se, blbneme jako malí. Pořádáme zápasy ve vodě, poprvé vyhraje Emouš s Jankem, ale vzápětí je drtivě porážíme! Ležíme v trávě, Marek mi přejíždí stéblem trávy od špiček noh, přes chodidla, lýtka, stehna, zadek, kde mě něžně polechtá za šňůrkou od plavek. Přivírám slastně oči před pálícím sluncem a tiše se směju jeho pokusu rozvázat zuby horní díl. Tráva se líně naklání v ospalém větru, po obloze se honí bílé ovečky. Prsty mu kloužu ve vlasech, zbožňuju jeho černý pevný vlasy!
Vyruší nás známý ječivý smích jeho mladší sestry! Podrážděně sebou trhne, směju se na celé kolo a posílám ho do vody, nechci mít na těle opálený jeho ruce!
„To by se ti horko těžko vysvětlovalo!“
„Pche! Bych řekla, že jsou moje!“ Poměří svoji tlapu s mojí ručkou. Zavrtí hlavou.
„To by neprošlo!“ Položí mi horký dlaně na prsa a prohlásí, že by to náhodou bylo nesmírně originální opálení!
Ema dopadne celá zmáčená na deku k nám, Janek ji oddaně následuje.
„Nemáte sebou někdo mobil?“ ptá se Ema.“Já mám hlad, že bych jedla i mrtvýmu z ucha!“
„Jak souvisí mobily s tvým hladovým žaludkem?“ ptá se Janek. Ema nahodí zamyšlený výraz:
„No… že bych si zavolala do pizzerky!“ smějeme se a dodáváme, jakou by uvedla adresu.
„Stačilo by říct, čtyři cvoci u rybníka pár kiláků za dědinou!“

Ale naše mobilní aparáty zůstávají na chatě, zatímco se my hladní, rozmýšlíme, jestli bude lepší zkusit něco uvařit nebo skočit do hospody. Dušujeme se s Emouškem, že mužům uvaříme! To ještě netuším, že můj telefon vyzváněl celou dobu svou pitomou melodii až do úplného vybití baterie! Roman doma stojí nejspíš vzteky na hlavě, už jen proto, že jsem doposud neudala přesnou polohu, kde se nacházím.
Když mě konečně zastihne, seřve mě, proč mu neberu telefon?!
„Byli jsme u rybníka.“ říkám trpělivě, když sedím na terase, dveře zavřené.
„Celý den?“ štěká po mně!
„Romane uklidni se! Dámská jízda, já tě na to upozornila!"
"A kde aspoň jste?"
"Taková malá osada, ani to nemá jméno. Jako na samotě u lesa, nikde tu není ani noha a do hospody taky daleko! A neplaš, jsem živá, zdravá, střízlivá!"
"Já když bud chtít, tak si tě najdu!" Hrkne ve mě jak ve starých hodinách!
"Co prosím?! To sis teď dělal legraci, že?!" vyštěknu! "Já nejsem tvoje kolo ani auto, abys mě vlastnil! Jestli mě míníš takhle buzerovat, tak se můžem rychle rozloučit! Na to já zvyklá nejsem!“ vypěním už. Horoucně se omlouvá, ve finále z něj vyleze, že má nějaký trable doma s tátou. Kluci na mě dělají pitomý obličeje přes prosklené dveře.

Vařím večeři. Dá mi hodně práce je odehnat, konečně je napadne rozdělat láhev vína. Ema básní, že až budeme bydlet spolu, budu mít na starosti jídlo a kuchyň, zatímco ona bude ochotně prát a žehlit.
„No jestli vy dvě spolu budete bydlet, tak potěš koště!“ směje se Janek a dodává, že se můžem nastěhovat do Vsetína hned vedle nich a budeme se navštěvovat. „Občas se prohodit… Já bych byl všemi pěti údy pro!“ chechtá se na celé kolo!

Mně to zas tak vtipný nepřipadá, maje v paměti dávný hřích s Jankem. Dneska s Emoušem říkáme, že jsme byly hodně mladý a ještě víc hloupý, a faktu, že jsme s ním spaly obě v přibližně stejný čas, se už nikdo nediví. Maximálně jednou za čas se to z legrace připomene. Jako teď. Klasicky zčervenám, stejně se nemůžu zbavit pocitu viny, že jsem se od tohohle vytlemenýho blonďáka nechala svést, kdesi na schodech. Můj první sexuální zážitek, co nějakým způsobem vybočoval z řady, spíš z postele. A taky to bylo poprvé, co jsem sklouzla ke známosti na jednu, nikoli noc, ale hodinu. Ne. Nestálo mi to za to!

Zaskočíme do místní hospody, Ema si rozvykládá, že je to zvláštní, jak ten sex lidi sbližuje. Zase nekontrolovatelně rudnu a klopím cudně zraky k podlaze. Nebo si alespoň myslím, že se umím ještě cudně tvářit. Smějeme se a naprosto otevřeně se rozvykládáme, že jsme si tu všichni, jako tu sedíme, rovni. Janek má holku ve Vsetíně, ale hrozně rád si s Emou zavzpomíná, jaký to mezi nima kdysi bylo. Do mě nenápadně tlačí kolenem a při první volné chvíli poznamená koutkem úst, že to tenkrát stejně bylo skvělý. Na sucho polknu, ale usměju se. Čo bolo, to bolo.
Stejně tak jako je Roman v Brně a já si nechám od Marka šeptat do ucha, že je tu rád se mnou. O jeho Ireně se radši ani nezmiňovat. Pomyslný pavouk vztahů splétá sítě a čeká na kořist, která v nich uvízne.

Hrajeme karty, posloucháme Penery strýčka Homeboye, pijeme víno. Láhve se staví do okna, měsíc je zvědavě prohlíží.
S obtížemi se snažím dostat do schodů, Marek mě se smíchem pošťuchuje. Stojím ve dveřích údajně jen našeho pokoje s Emou, když nás Janek zevnitř upozorní tlumeným hlasem, že si dovolil zahýbat se zaléhacím pořádkem. Kousnu se od rtu.
„Tak to se asi budu muset vyspat dole na gauči.“ Konstatuju tiše, dobře si vědoma toho, co mi nabídne, nehledě na Romana v Brně a Irenu ve Vsetíně.
„U mě v pokoji je jedna postel volná.“ Jde ke mně blíž, cítím tu omamnou směs cigaret a mentolových žvýkaček. Roman odplouvá kamsi do ztracena, nechávám ho mizet v mlze.
„Jenom jedna? Pokud se nemýlím, je jich tam šest, Marečku.“
„Ale jenom jedna bude vyhřátá až do rána.“ Takže druhý pokus, když ten první skončil fiaskem?
„To zní lákavě.“ řeknu a rozpustile se protáhnu do místnosti. Schoulím se pod peřinu a vlastně ho čekám, vím, že neodmítne, vím, že vždycky přijde. A toho jsem se nejvíc bála. Že nedovedu zabouchnout vrátka, že se pořád budu nořit do minulosti a nedovedu nikdy říct definitivní sbohem.
Nechávám se pohltit temnou náručí chladného pokoje.
Měsíc se drze rozprostřel po peřině a my si povídáme. O našich partnerech, že jsou tak úžasní, až nám to jde na nervy. Ta jejich psí oddanost nás přímo žene do náruče jiných. Ztrácíme představu o tom, jak má vypadat láska. Udělali jsme z ní hybrida dnešní doby, lehce o ní mluvíme, bereme ji, utíkáme před ní, opovrhujeme, šlapeme po ní. Ženeme se za nedosažitelným ideálem, na všem a všech, co nás míjí a prostupují naším životem, vidíme jen chyby, cíleně je hledáme. Jen se přehrabujeme.
Prsty mu klouzám po hrudníku, on mě něžně cuchá ve vlasech. Nebýt toho panického strachu z čehokoli vážnějšího, možná by nám to vyšlo. Jenže se známe až příliš dobře.

A tak je to celé tři dny. Potácíme se opilý vášní, nic si neslibujeme, nic si nenalháváme, známe se. Ema si dělá legraci a oslovuje mě švagrová. Roman mi málem brečí do telefonu, jak moc mu chybím, nechceme, aby pro nás přijel?
„Kdepak, pojedeme autobusem. Přece se nebudeš vracet z Brna.“
„A co vůbec děláte celý dny?“
„Chodíme do obchodu, vaříme si, koupeme se, opalujeme svoje bílá těla.“ Z terasy se ozývá Ema, že mám mluvit za sebe. „Prostě se flákáme.“ Druhou rukou odháním Marka, protože taková mrcha nejsem, abych se od něj nechala ochmatávat a cukrovala Romanovi do mobilu! Je neodbytnej, mračím se a on se chechtá do polštáře, když mi rozvázal šňůrku od plavek. Ozve se plesknutí kůže. Na druhém konci je ticho. Prý, co to bylo? To jen větříček.
„Nějakej otravnej hmyzák!“ syknu a prchám i s mobilem ven za Emoušem. Vrchní díl plavek, zůstává na pohovce!
Ema posune brýle z nosu a tázavě se zatváří. Pak se vrátí do původní opalovací polohy, sundá si též vrchní díl a řekne, že mám pravdu!
„Nahý nás oba vídaj celou noc, tak přes den jim to vadit nemůže.“ Rychle končím hovor.
„To víš, že mi taky chybíš! Pa pa!“ nasupeně vydechnu! Když se otočím, Marek stojí ve dveřích, na sobě má moje plavky!

Poslední večer ale atmosféra zhoustne, Janek po sobě s Emou v afektu štěkají, Marek telefonuje s Irenou. Protestně jdeme do hospody samy. Neřekneme do které, jsme osamělé hrdinky a blbý chlapy nepotřebujeme! Zkoušíme je oba, nakolik si nás váží, kolik vydrží. Vplujeme do zakouřeného pajzlu, šum utichne. Sedí tu samí dělníci, zmožení, špinaví, v montérkách a károvaných košilích od malty či čeho.
Zapadne k prvnímu volnému stolu, objednáme si pivo a neslyšně se bavíme. Proklínáme náš svůdný oděv, teď bychom na sobě měli nejradši pytel od brambor! O tři minuty později nám přistanou dva panáky na ušmudlaném ubruse. Číšník se zatváří s anglickým odstupem, kdepak. Je to anonymní. Rozpačitě po sobě koukáme.

„Mně se tu nelíbí!“ kuňkne Emouš. Mám obavu, že ten naproti zubící se místní domorodec, má nekalé úmysly! Začne na nás s celou bandou pořvávat, ať si přisedneme, že nekoušou! Ema opáčí, že my ano! Huronsky se tlemí, naskakuje nám husí kůže!
Dobrou hodinu je vytrvale odmítáme, odbýváme, používáme předponu ne- ve všech slovech, co známe! Ve finále si k nám drze přisednou! Ohromeně zíráme na tlouštíka v montérkách a jeho dva stejně podivně vypadající kolegy, když objednají šampaňské! Ema nervózně kouří jednu za druhou, zmůže se akorát na opovrženlivý pohled, když jí hromotluk cpe svoje Startky! Do mě hučí individuum:
„Odkaď ste holky? Ste tu samy? Takový baby, někdo nechá samotný?! To já bych neudělal!“ Dle prstýnku na levé ruce soudím, že ta jeho ´baba´, bude nejspíš doma přivázaná za nohu ke stolu!
Ema mě intenzivně kope do holeně, oplácím jí stejnou mírou. Čumíme na sebe, pantomimicky se ptáme, co jako teď?!?
Tlusťoch tedy objednal šampus i přes naše protesty! To už je krize! Vyptávají se, kde máme chatu?
„To ste tady jako úplně sami?! A nemáte strach holky? Cesta je tmavá, bo tu od půlnoci nesvítíme!“ mrká na mě spiklenecky ten křupan. Mrkám též, ale značně vyděšeně.
„Ale my tu nejsme samy!“ brání se dotěrnému otravovi Ema.
„My jsme na dovolené s našimi muži!“ dodává spisovně, což považuji za vrchol absolutní krize!
„To nám nevykládété! Také pekné baby, by žádné nepustil samotné!“
„Oni nás mají vyzvednout!“ zaúpím! Tlusťoch se zarazí.
„No jen, co si to tu vyřídí s tím chlápkem!“ nechápavě nadzvednu levé obočí, ale Ema mě vybízí k horečnatému souhlasu:
„Jo tomu, co mu půjčili těch sto tisíc, že?“ Křupani se stáhnu z dobývacích pozic.
„My o tom moc nevíme, ale prý jim to nechce vrátit.“ Ema přitakává.
„Oni jako vymáhají dluhy?“ polkne tlusťoch a utírá si ušmudlaným kapesníkem orosené čelo. Ema využívá situace a mávne rukou:
„Na takový malý rybky stačí houknout. To by se neobtěžovali. Máme tu chatu a chtěli jsme hodit trošku relax. I kluci, jsou teď hodně zaneprázdnění. Ale vzpomínám si, že jednou půjčili přes pět melounů jednomu….“ Historku líčí za ticha.

Využíváme napjaté situace a odcházíme na toaletu a z hospody to bereme klusem! Rozpolceně se smějeme, ale pořád se ohlížíme, jestli jsme na tiché noční silnici opravdu samy. Zapadneme do nejbližšího křoviska u cesty, protože na ten záchod jsme vážně chtěly! Dřepíme ve stínu stromů, holý zadky září přímo do oken honosného sídla za námi. Ale to naštěstí zjistíme, až po vykonání potřeby! Sleduje silnici, uši nastražené, zdá se, že slyšíme hlasy. Životní funkce se nám zastavily. Po cestě projedou dva domorodci na kole. Hudrují:
„My řekni, voe, kam se ty baby poděly?!“
„Buď rád, voe, se tak chci připlíst k nějakejm mafiánům. Přidej, voe!“

V oknech chaty se odráží záře měsíce, dveře jsou zamčené na dva západy, všude ticho jako v hrobě, jen cvrčci neúnavně cvrlikají. Rozsvítíme. Chata nás objímá svým teplem. Chvíli na kluky čekáme. Dopíjíme poslední láhev červenýho, bavíme se o životě a našich pocitech k těm dvěma bídákům! Houpu se ve starým křesle, zamuchlaná do spacáku, v jedné ruce objímám skleničku s krvavě rudým vínem, v druhé držím cigaretu.
Snažím se jí vysvětlit, že by nám to s Markem neklapalo. Je bezvadnej, vždycky ho ráda uvidím, ale my spolu nemůže být. Příliš se sobě podobáme.
„Ale já bych tě chtěla za švagrovou!“ Nenechá se odradit mým smíchem a vysvětlením, že jedině v utopickým románu! „Dovedeš si představit, jak by to bylo skvělý? Naše děti by si hrály na společný zahradě, my pěkně pily kafíčko, muži by dováděli s ratolestmi, úplně tu idylku vidím!“ zavře oči a zasní se. „My se prostě nerozdělíme!“ řekne pevně. Kdepak Emoušku, tohle čeká tebe. Já u toho nebudu.
„Jo jo bude to krásný… jen to ještě navrhni těm dvěma a uvidíš, jak se budou tvářit!“
„Ani nemuknou! Takový ženušky aby pohledali!“ Vyprsknu smíchy.
„Emoušku, vzpamatuj se! Já bych takovej život nechtěla ani zadarmo! Vždyť je oba znáš!“
Stejně jako se nezměnil Janek, nezměnila jsem se ani já, natož její bráška. A budeme čím dál tím víc horší. Někde v hloubi vím, že by mi ublížil. Možná se to už stalo a já se jen bojím si to přiznat. Nejlepší je tyhle věci neřešit…

Típeme cigarety zároveň a Emouš se zvedá.
„Máš pravdu! Proto na něj kašlu a jdu spát! Ať si chlapi trhnou nohou!“ zahuláká do tiché noci, z houštin poplašeně vyletí ptáci. Uraženě odchází do postele a ještě slyším, jak dodává, že na toho paznehta čekat, rozhodně nebude! Vím, ale že až usne a on se vrátí, probudí se a poddají se usmíření. Vždyť o tom to naše hádání je. Najednou si připadám strašně osaměle, dál se houpu v křesle jako malý autista a hulím jednu za druhou. Rozjímám zase s Ním…

Život je tak zvláštní.
Je takový, jaký si ho uděláš.
V tom případě mám neuvěřitelný talent, komplikovat si ho.
A chtěla bys jiný?
Ne.
Řítíš se jím jako tornádo.
Takovou spoušť nedělám.
Na to zeptej jiných.
Ale i to tornádo se jednou ztratí.
Rozplyne se.

To zní hezky.

Dveře dole třísknou, muži přišli.
„Ježíši, kde jste byly?!?“ vyjede na mě Janek! „Kde máš Emu?“ houpu se v křesle.
„Už spí.“ Otočí se a zmizí! Marek se sedá vedle mě, bere mi z prstů cigáro.
„Hledali jsme vás v okruhu pěti kilometrů.“ Nevyčítal mi to, jen to konstatoval.
„Byly jsme dole U Otouše.“
„Hm, tam jsme vás hledali až naposledy. Ale slyšeli jsme zajímavou historku, jak jste prý zmizely jako pára nad hrncem!“ na tváři se mu mihl úsměv. „Pěkně jste s nima vykejvali!“ Bere mě za ruku. „Pojď ke mně. Dneska naposledy.“ Měsíční svit hltá naše těla, stíny se plíží podél zdi, sladce se milují.

Ráno nás trhá na kousíčky. Všechno končí. Nenávratně balíme. Konec, který visel ve vzduchu, spadl. Loučíme se před chatou, kýčovitý trpaslík mezi květinami se směje, poslední pusa, poslední stisk ruky, letmý úsměv.
Návrat do reality.