Černí andělé 12.kapitola

Anotace: Ztracený Vánoce!

Sedíme na kafi i s Emou, která se viditelně výtečně baví! Milan mě přemlouvá, ať zajedu k němu do bytu a já ho vytrvale odmítám. Ždíme mi koleno a hučí do mě!
„Tak když nechceš jet samotná, vezmi Emu sebou!“ Emě vystřelí oči z pod růžově nalíčených víček a řasy se dotknou obočí! Vykucká šedej dým a smíchy sjede pod stůl!
„To by se ti líbilo!“
„A proč ne?! Pořád lepší než mít v posteli za třetího Jakuba!“ Zamračím se! Ema schovává cigarety i zapalovač, obmotá kolem krku tmavě rudou šálu a zvedá se k odchodu. Obejme mě a šeptne, že alibi mám u ní jistý a že si to mám užít!
Milan vítězně popadne svůj tmavě hnědej svetr a s plamínky v očích si mě odváží k sobě.

A jako už po několikáté, ležíme v posteli, nazí, vlhká dlaň mě hřeje na kůži. Plete mi copánky ve vlasech a líbá na krk. Po chvíli mi položí stejnou otázku jako Ema:
„Proč ty vůbec jsi s Jakubem?“ Zabořím nos do polštáře.
„Proč se na to ptáš?“
„Nikdy jsme se o tom nebavili… a já přitom chtěl.“
„Nikdy ses nezeptal.“
„To máš pravdu. Proto se ptám teď.“ Převalím se na záda a těžce vzdychnu. Na stěně má fotky nejrůznějších holek. No jo, pan fotograf. Odfrknu si. S kolika asi spal? Co se říká o všech těch nafrněných kostlivkách a jejich dvorních fotografech?
„Ale ty chceš přece vědět něco jinýho…“
„Třeba.“ Zvedám se z postele a hledám kalhotky, nechci se s ním o ničem bavit. Táhne mě za ruku k sobě.
„Proč s ním zůstáváš? Vždyť nám to spolu klape, mě… mě přestává bavit, dělit se o tebe.“ Uhýbám před jeho pohledem.
„Milane, ty přece můžeš mít kteroukoli z nich!“ rozhodím rukama po stěnách. „Co ti můžu nabídnout já? Nejsem ani modelka ani herečka ani hvězda popovýho nebe! Jsem obyčejná holka z malýho města.“
„To je právě ono! Ty jsi neobyčejná! Já ještě nepotkal nikoho jako ty“! bere mě za ruce, snaží se vyloudit jedinej pohled do očí.
„Nesmysl!“
„Čeho se bojíš?“
„Cože?!“
„Ptám se, čeho se bojíš?“ Čeho? Tebe, Milane! Protože, v momentě, kdy ti uvěřím, se mnou škaredě zatočíš, já budu sedět zhrzená u telefonu, já tě budu nešťastná, čekat u dřevěných dveří tohohle bytu. Moje slzy se smísí s prázdnotou, ty se budeš řítit dál životem, zapomeneš v horké náruči opálených štíhlých koček. Nejsem kočka. Ne tvoje. Nikdy nebudu.
„Nebojím se.“
„Tak proč se na něj nevykašleš?“ Otázka, kterou nikdy neměl říkat nahlas. Zůstala viset v tíživém prázdnu nad rozházenou postelí. Já ho nemůžu opustit. Mně přece nic neschází. My si rozumíme, Milane, ty jsi jen rozptýlení, kterému se nesmím poddat. A i kdybych něco k tobě cítila, zadupala bych to do země. Nemůžu si dovolit ztratit pro tebe hlavu. Ty bys mi hrozně ublížil. To Jakub neudělá.
„Tohle po mně nechtěj. Sám jsi to navrhl první. Jenom sex, nic víc, žádný city. Pamatuješ? Já pravidla dodržuju“ Zvedá mi hlavu a dívá se mi do očí:
„Jenže to bylo před tím, než jsem tě poznal.“ Vytrhnu se mu a kvapem se oblékám. Na větičky tohohle typu, jako vystřižený z lacinýho románku, nemám žaludek!
„Na tohle ti možná skočí všechny tyhle husičky!“ Jako by mě z plakátů sledovaly jejich horký žárlivý oči. „Ale na mě to, prosím, nezkoušej! Nic po tobě nechci! Nekomplikuj mi zbytečně život. Nemám prakticky žádný starosti a ani je mít nechci!“ Srdce mi divně poskakuje, když ho slyším volat mý jméno.
„Já ti přece nechci komplikovat život! Já ho chci jen strávit s tebou bez blbých výčitek svědomí! Je to tak těžký pochopit?!“ Vracím se do dveří:
„A co Jakub? Myslíš, že by mu bylo líp? Že by ti pověděl, jako kamarádovi, že mě teda můžeš šoustat?!“
„Bylo by líp tobě.“
„Mně s ním je dobře.“
„A se mnou?“
„Milane, s tebou prožívám sen. Je krásnej, ale v realitě nemá šanci. Nepatřím do tvýho života.“
„Jak to můžeš říct?“ vrtí nevěřícně hlavou. „ Já ti otevřel celej svůj život! Já tě do něj volám! A ty radši budeš s cestovatelem, co polovinu roku tráví mimo republiku, tím že leze po horách!“
Pokrčím rameny: „My dva k sobě nepatříme. Já nejsem taková, jak si pořád myslíš! Jsem rozlítaná puberťačka! Teď spím s tebou, ale chodím s Jakubem! Zítra můžu chodit s tebou a šoustat s někým jiným!“
„Jak to můžeš vědět?! Vždyť jsi to ani nezkusila! Ani tomu nedáš šanci!“
„Ne. Protože, vím, jak by to skončilo.“ Poslední slovo. Odcházím.
„Ninočko, počkej, nechoď ještě pryč!“Jdu ke dveřím, zatímco on se snaží dostat aspoň do trenýrek. Vypadá směšně, jak poskakuje na chlupaté noze, v předklonu se ke mně přisunuje. „Stejně ti nic nejede, já tě hodím domů! Jenom, prosím tě, počkej na mě!“
V autě mlčíme, uhýbám před jeho pokusem, vzít mě za ruku.
Proč mi proboha motá hlavu?! Najednou porušuje pravidla, který sám stanovil!
„Promiň, nechtěl jsem na tebe zvýšit hlas. Já jen, když my dva k sobě nepatříme, myslíš si, že s Jakubem je to ono? Počkej ještě s odpovědí, pokud ano a jsi šťastná, vysvětli mi, proč jsi i se mnou?“
„Protože s tebou je ten sex úplně jinej.“

Na Štědrý den se scházím na chvíli s Jakubem, vyměníme si dárečky a slib, že je rozbalíme až pod stromečkem. Couráme se parkem a povídáme si.
„Víš, já jsem hrozně rád, že jsem tě v té frontě předběhl a tys byla natolik drzá, zdupala mě jako malýho Jardu a ještě sis řekla o pivo.“ Zasněně se usměje, já taky při té nostalgii.
Když si tak pěkně tlacháme, napadne mě, že vždycky ve vztahu má jeden rád víc. A ten je na tom nejvíc bitej, nikdy to není padesát na padesát. U nás je to možná tak sedmdesát na třicet. Já jsem ta silnější většina. Vím, že ho mám omotanýho kolem prstu a právě to mě nudí, proto jsem se spustila s Milanem tobogánem. Ta jízda je úplně jiná, nová, rychlá, vzrušující, i když vím, že na konci nás vyhodí každýho jinam…

S Jakubem pluju po klidné řece, v malý pevný lodičce, nemusím ani pádlovat, prostě se nechávám unášet… Ale i tady můžeme vjet do rozbouřenýho jezu a jeden z nás z té lodičky vypadne. Kdopak půjde z kola ven?
Jak dlouho dovedu tohle hrát na obě strany? Kdyby Milan neporušil pravidla hry…. tak.. bych je porušila já. Cítím, jak to původně nicotný ve mně narůstá, pomalu mě ten pocit zaplavuje… Ale nesmím nad tím přemýšlet a už vůbec ne, se tomu jakkoli poddávat. Nemá to smysl. Vůbec žádnej. Jednoho dne to prostě skončíme, budu s Jakubem a budu mu věrná… A Milan? K čertu s Milanem.

Sváteční večeře, nimrám se v kaprovi. Svíčky hrají stínovou hru. Všichni se tváří netečně, táta hledí do talíře, na máti se ani nepodívá. Myslím na Milana a dárek, kterej mi poslal po Emě. Dumám nad jeho obsahem a představuju si jeho rozzářený kukadla nad kámasútrou! Od Vítka čekám nejspíš nějakou inteligentní beletrii, co jinýho?
Zvoneček tajemně cinká, rodičům se v očích odráží světýlka z nazdobeného stromečku. Známé šustění a trhání papírů, šum hlasů a děkování, údivu a nadšení. Jeden jediný den v roce, kdy předstíráme, jak se máme rádi. Byť se nad námi vznáší mrak nevěry, rozvodu a majetkového vyrovnání.

Dárek od Milana rozbaluju jako poslední. Jakub mi koupil samozřejmě knihu, sbírku básní od neznámýho autora s názvem Vášeň. Na věnování si dal záležet. Usměju se, je hezký vědět, že je někdo zamilovanej zrovna do mě. Aspoň někdo v našem vztahu to může napsat..
Opatrně rozdělávám papír, na tváři mi vyskočí úsměv. Milan nechal udělat kalendář z mých fotek! Nedávno mě přece jen zlomil na pár profesionálních fotek, musel mě ale dlouho přemlouvat, jak jsem prý krásná a že to bude jen naše tajemství! Slíbil, že je nikomu neukáže…
Na titulní stránce stojí Milan, jenom v ošoupaných džínách, na tvářit třídenní strniště, jednou rukou se škrabe na zátylku a nejistě se kouká do objektivu. Vlasy má ode mě něžně rozcuchaný. Nechtěl se vůbec fotit, ale já ho uprosila, chtěla jsem ho mít na památku, abych mohla jednou svým vnučkám říct, ano tenhle chlap byl na pár okamžiků můj.
Pak otočím list a poprvé od té chvíle vidím sebe, nahou, schovanou za obrovským plyšovým medvědem na bílým koberečku v jeho ateliéru.
Na další, únorové, ležím na břiše a spím, vlasy rozhozené přes polštář. Nemám tušení, kdy tahle fotka vznikla, nejspíš brzy ráno, kdy jsem spala jako do vody hozená. Cítím se zvláštně, když si uvědomím, že zatím co jsem spala, on se na mě díval s foťákem v ruce a čekal na příhodný okamžik.
Pak v mě zabírá jen od pasu nahoru, černý vlasy rozpustile přeházený, rukou si rozdováděně schovávám půlku obličeje, ale že mi vyklouzla bradavka, jsem nepostřehla!
Nečekaně zrudnu, až se Klára dožaduje, co to tam prý mám. Ale já dál listuju s tajemným úsměvem. Já na půdě jen ve starým slamáku, sedím na trámu, holýma nohama rozjařeně houpám.
V květnu sedím na parapetu v Milanově oblíbené košili, záře z okna oslňuje místnost v širokým kuželu, v tmavým koutě se rýsuje plyšový medvěd, vlasy mi tvoří clonu pro okolní svět, zamyšleně pozoruju krajinu venku.
Otočím list, pohled z vrchu od stropu, ležím na stole, po nahém těle ovoce, vlasy rozcuchaný. Tady jsme s focením přestali a pomilovali se v kuchyni, přímo mezi tím vším ovocem…
Na červencové fotce jsem ponořená ve vaně, vlasy se okolo mě vznáší, jako šlahouny mořských řas, dál se mazlím s jeho obrovským psem.
Napadá mě, že má úžasný talent vnímat lidi a prostředí, v němž fotí. A taky že je ho pro maloměsto škoda, měl se dostat do velkýho světa a prosadit se, pro tenhle zapadákov se on nenarodil.
Září, já usazená v křesle, v lehké noční košilce, kolem krku obrovský korále, tmavě se lesknoucí rty, jemně pootevřený, ruce ladně spuštěný přes opěrky, nohy přehozený přes sebe. Bože, jsem to vůbec já?!
Na další se ale zase směju, vykukuju za sněhulákem, co jsme ho společně stavěli a doplnili mu sekundární pohlavní znaky dle vlastního uvážení. Takže Milan tvaroval dobrou půl hodinu samotná prsa a v tom uměleckém rauši si nevšiml, že mu jeho dílo, hyzdím hned dole obrovským penisem, který jsem snaživě uplácávala z mokrýho sněhu! Honil mě po louce, až mě svalil do závěje, líbal jako šílenec a vyčítal mi, že toužím po extrémní velikosti! Pokud si dobře pamatuju, fotil mě právě v tom sněhu, bezbrannou, rozesmátou… ale do kalendáře zařadil tu, na které po něm házím sněhovou kouli a statečně hájím pohlavní orgán našeho sněhuláka!
Na předposlední poznávám naše nahý těla, zamotaný do prostěradla v jeho bytě, pevně přimknutý k sobě, zapadající jako klíč do zámku. Těle se mi přežene neubrzditelná touha.
Dvanáctá fotografie, jediná barevná, zachycuje přecpanou drogerii a mně v tom chumlu lidí, schovaná v šále se šampónem v ruce.
Oči mi nad tím září, nevšímám si, že mě máma nabádá k rozbalování dalších dárků.
Zůstávám v tranzu, už nic nevnímám. Raduju se ze svetrů a ponožek, z knížek a malovátek, ani stříbrnej náramek od Jakuba mě nepřivede zpátky na zem.
Milan mi volá, jestli se mi dárek líbí, jsem celá na měkko, nemůžu ani mluvit. Strhává mě na svou stranu, když mi řekne, že stojí před naším domem.
„Já tě chci vidět. Teď hned a mít tě tu u sebe…“ Vybíhám ven do bílé noci, očima hledám zasněženej sporťák a tu vysokou postavu s plamínkem cigarety v levé ruce. Pověsím se mu kolem krku, překotně cosi mluvím o nejkrásnějším dárku, líbám ho na jemný rty, nechám se hladit ve vlasech a po tváři. Chováme se jako dva naprostí blázni, kašlu na to, že stojím uprostřed cesty, kudy nejspíš přijde ségřin Vláďa, že je mínus patnáct a sněží, že mě může kdokoli vidět! Je mi celej svět naprosto volnej, já chci jenom Milana a to teď hned!
Ve vyhřátým autě se objímáme a mačkáme, jako zbavení rozumu. Na zapadlé lesní cestě ze sebe strháváme oblečení, zaplétáme se do sebe, tiskneme se blízko, blizoučko, mám černo před očima, propadám se do tekutých písků a nechci se vrátit.

Sedím sama na svým balkónku, tiše kouřím a brečím. Je to sotva patnáct minut, co jsem ho měla u sebe, jsem jím celá provoněná a obluzená, jako bych s ním jela v drogách…
Vyruší mě Vláďa. Rychle stírám slzy a nasadím profesionální výraz milé švagrové.
„Co ty tady tak sama?“ Kývnu na dohořívající cigaretu.
„Závislost mě volala. Co ty?“
„Taky, taky…“ Chvilku mlčíme.
"Nino, nic mi do toho není, ale jestliže si zahráváš s Milanem, hraješ si s ohněm." Zatraceně!! Viděl nás?! Zakuckám se a procedím skrz zuby:
"A jak jsi na to přišel?"
"No, řekněme, že na rozdíl od Kuby nejsem slepej.“ Do háje! Tohle nemůže vědět!? "Ale i on možná začíná něco tušit.“ Mechanicky se na něj otočím. „Chci ti jen dát dobrou radu. Znám Milana i Kubu odjakživa. A i když se tváří jako nejlepší kamarádi, Milan je podrazák!" Nechci hnout ani jediným svalem v obličeji, ale mimika mě zradí. "Měla by sis to uvědomit, dřív než na to dojedeš!“
„Ale já s ním nic-!“
„Já ti nic neříkám, ani tě neobviňuju. Jenom ti radím. Jakub je skvělej, hodně si od tebe slibuje. Milanovi jde čistě o sex. Nic víc v tom nehledej."
"Já nic nehledám. Milan je kamarád."
"Jo a to on hrozně moc rád. Vím o tom dost. Na konci střední mi přebral holku a když ji měl, poslal ji do háje." Pevně semknu rty k sobě. "Od té doby se zrovna nemusíme. On je uživatel. Jakmile tě dostane, jsi bezcenná." Típnu cigaretu. Oči se mi zase lesknou. Uživatel?
"Přestaň blbnout, radím ti dobře. Nebo Jakubův pohár trpělivosti přeteče."
Já mám pocit, že už zbývá pár posledních kapek….