Za zavřenými dveřmi - 1. kapitola

Anotace: Omlouvám se, že 1. kapitolu sem dávám tak dlouho po Prologu!!! Děj je detektivní (drogy, mafie, vraždy) a samozřejmě s milostnou zápletkou;-)

Kapitola první

Washington D.C., 2006

Na ulici leželo mrtvé tělo. V okolí bylo kolem desítky policejních aut. Joshua se protlačil kolem hromady agentů až k mrtvole. Byl to muž asi kolem čtyřicítky, v břiše měl ránu po kulce a kolem něho byla spousta krve. Josh se rozhlédl po okolí, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by tu vrah zanechal sebemenší stopu.
„Šéfe to už je pátý tělo za poslední dva měsíce,“ informoval ho Jerry. Jako by u předchozích čtyř případů ani nebyl.
„Jerry, to vím až moc dobře, však už po tom bastardovy jdeme skoro půl roku.“
„Sorry, nechtěl jsem vás naštvat, vím, že s tím máte dost starostí. Všichni ho chceme dostat, ale nesmíte si to tak brát, vždyť už skoro nespíte.“
Byla to pravda, posledních pár dnů nespal vůbec a před tím to nebylo o moc lepší. Ale nevadilo mu to, stejně v noci nemohl usnout, když věděl, že si Donatto chodí po ulicích jako by nic.
„No dobře hned jak to tu uzavřeme, tak půjdu domů a prospím se.“ Jerry se rozesmál a poplácal ho po zádech.
„Tak to jste mě pobavil, šéfe. Vy, že půjdete domů, když je tu mrtvola. Každej ví, že to tu budete prohledávat nejmíň do rána. Ale ať je po vašem já jsem promrzlej dost, jedu za ženou a dětma. Tomy má zítra vystoupení se školou.“
„Jen běž a popřej mu za mě hodně štěstí. Už mu brzy bude sedm že?“ Optal se přítele.
„Tomy bude mít za měsíc devět, pane. “
„Ten čas ale letí,“ zastyděl se Josh. Přece jen Jerry byl jeho nejbližší přítel.
„Poslouchejte mě, teď to myslím jako váš přítel, musíte si dát pohov. Vždyť vy vůbec nevíte co se kolem vás děje, jste tím hajzlem naprosto posedlej. To se rovnou můžete nechat zabít, protože tohle není život. Šéfe, dejte na mě a vemte si dovolenou.“ S těmi slovy se Jerry otočil a odešel.
K čertu s ním věděl, že má pravdu, ale teď toho nemohl nechat. Chtěl Donatta dostat jako nikoho před tím. Na začátku to vypadalo jako běžný případ dealer, překupník dost velká ryba, ale nic neobvyklého. Jenže potom začalo přituhovat, do ulic se šířilo čím dál víc drog a objevilo se pár případů předávkování jen kvůli špatnému složení drog. Pořád musel myslet na mladou dívku ležící ve špíně za barem a jehlou v ruce, na její šedou kůži a prázdný výraz ve tváři. V tu chvíli chtěl Donatta zabít a slíbil si, že ho dostane ať živého nebo mrtvého. Čím víc se ale k němu dostával, tím víc bylo kolem Donatta mrtvých. První byl jeho účetní, který byl zasvěcen do většiny obchodů, potom přišla na řadu jeho přítelkyně. Takhle postupně ničil všechny, kteří by ho mohli ohrozit. Samozřejmě že nebyl jediný důkaz, který by ho s tím vším spojoval. Navenek přece obchoduje s uměním, daruje velkorysé částky na charitu a vypadá jako by měl spasit svět. Čím déle po něm šel, tím víc ho chtěl dostat.
Agent Langley pomalu procházel místo činu kousek po kousku a usilovně se snažil najít sebemenší stopu. Neměl ani tušení, že už delší dobu není sám…

San Francisco 2006

WASHINGTON MÁ DALŠÍ MRTVOLU
Včera večer bylo v zapadlé uličce u M-street nalezeno další tělo. Za poslední dva měsíce je to již pátá vražda podobného typu. Máme co dočinění se sériovým vrahem? „Šlo pouze o vyřizování účtů mezi gangy,“ vypověděl jeden z vyšetřovatelů. Dále vypověděl, že vraždy spolu nijak očividně nesouvisí, ale bohužel nám nemůže podávat informace o právě probíhajícím vyšetřování. Občané se prý nemusí bát. No nevím jak vy, ale já se pořádně zamknu než večer vlezu do postele…

Kate znechuceně zaklapla noviny. Nevěděla co je horší jestli to, že bylo nalezeno další tělo nebo to, že noviny z toho dělají komedii. Každopádně dnes se tím nechtěla zabývat, musela do práce. Už to bude rok, co pracuje ve speciálním středisku pro děti. Pomalu procházela parkem u svého bytu jako každý den. Po chvíli se před ní objevila žlutozelená budova. Když ji vloni v létě natírali, všichni říkali, že vypadá jako velikonoční vajíčko. No možná to tak i bylo, ale jí budova připomínala spíš dům zázraků. Jakmile překročila práh, objevila se v naprosto jiném světě. Ve světě kam nesmí vrazi ani násilí, kde není spěch a kde nejdůležitější je přátelství a vřelý vztah k ostatním.
„Ahoj Kate,“ pozdravila ji mile Clare, nejhodnější člověk, kterého kdy Kate poznala.
„Dobré ráno Clare. Tak jak se těšíš na dnešní náročný úkol?“
„Nikdy mi nebylo líp. Jen aby to Amy zvládla,“ povzbudivě se na mě usmála.
Amy, kolikrát už jsem v noci přemítala jak jí pomoci. Chudinka už víc než dva měsíce vůbec nemluví, stalo se tak poté co měla s rodiči autonehodu. Naštěstí se při ní nikomu nic nestalo až na pár modřin. Jenže ona se přes to nedokáže přenést. Když jsem za ní poprvé šla do nemocnice a viděla strach v jejích očích rozhodla jsem se, že jí pomůžu. Moc dobře jsem si totiž pamatovala na jinou ženu, která ležela připoutané k nemocničnímu lůžku.

Washington D.C., 2005

Nehybné tělo leželo v šeru nemocničního pokoje. Nepronikal sem jediný paprsek slunečního světla. V rohu místnosti seděl postarší muž, který se i přes tmu v pokoji snažil číst ranní noviny. Věděl, co v nich bude vždyť on sám jim řekl slovo od slova co mají napsat. Zamyšleně vzhlédl od novin směrem k lůžku, na kterém ležela bledá dívka. Už tu byl tři dny a ona se stále neprobírala. Přesto se z toho podle lékařů brzo dostane. Nevěděl jak jí pomoc a tak alespoň seděl den po dni vedle její postele a čekal až se probere.

O několik ulic dál seděl další muž se zachmuřeným výrazem. Čekal až mu donesou ranní noviny. Také věděl, co od nich může čekat, ale přesto doufal, že se nad ním osud smiluje. Za chvíli na dveře zaklepal číšník. Pomalu se zvedl a převzal od něj noviny…

Smuteční oznámení
Dovolujeme si vás informovat o tragické smrti Samanthy Johansonové. Opustila své nejbližší 1. března 2005. Byla to vynikající právnička, psycholožka, ale především věrná přítelkyně a dobrý člověk. Dne 10. března se s ní rozloučíme na Central…

Dál už číst nemohl, poslední tři dny nespal a snažil se dokázat, že to není pravda, ale teď… Zdálo se mu, že jeho život ztrácí smysl, vzali mu to nejdůležitější, co měl a proč? K čertu proč se to muselo stát… Ale on je dostane, najde toho, kdo může za to smuteční oznámení za to, že Samm už nikdy neuvidí vycházet slunce. Otočil se k oknu a sledoval, jak se pomalu rozednívá, po tvářích mu stékaly slzy a v rukou třímal zničené noviny.

Pomalu otevřela oči. Právě vycházelo slunce, jehož paprsky ji nepříjemně podaly do očí. Chtěla si je zastínit rukou, ale zjistila, že s ní nemůže v nejmenším pohnout. Otočila hlavou a najednou ucítil prudkou bolest. Začala se jí vracet paměť včetně toho, co se stalo před tím než skončila tady. Prohlížela si své obvázané tělo, jenž bylo naprosto neschopné pohybu. Potom si všimla muže sedícího v rohu pokoje. Ten zaregistroval její pohled a okamžitě vzhlédl od novin.
„Konečně jste se probrala, už jsem se o vás vážně bál,“ řekl s poněkud hraným úsměvem na rtech. Bylo vidět, že má hodně starostí. Vstal z křesla a šel ke dveřím, ve kterých se ještě na chvíli zastavil.
„Zajdu pro doktora ten už vám řekne co s vámi je,“ naposledy se povzbudivě usmál a odešel.
„Á tak jste se nám konečně probudila,“ do pokoje vešel doktor s úsměvem na rtech.
„Jak se cítíte? Podle rozsahu vašich zranění asi nijak zvlášť, ale mohu vás ujistit, že nebudete mít žádné trvalé následky. Ještě si tu u nás nějakou dobu poležíte, ale potom budete jako rybička.“ Jestli se jí zprvu jeho úsměv zdá milý, teď by po něm spíš něco hodila. Měla pocit, že jí upadnou všechny končetiny, vždyť jí bolelo i dýchat a on se usmívá.
„Doktore, mohla bych se vás zeptat, co „všechno“ mi vlastně je?“ Otevřel její kartu a začal pomalu číst.
„Takž tu máme lehký otřes mozku, šest zlomených žeber, vyvrknutý pravý kotník, zlomenina levé ruky a celkové podlitiny na většině částí vašeho těla. No, nebudu vám lhát, budete potřebovat hodně dobrého rehabilitačního terapeuta. Už jsem vám jednoho obstaral myslím, že si budete rozumět. Věřte mi, když se budete snažit, brzy bude všechno jako dřív.“ Po tomto proslovu následoval další zářivý úsměv.
Samm unaveně zavřela oči. Všechno bude jako dřív v duchu si stále opakovala ta slova. Kdyby chudák doktor věděl, jak daleko je od pravdy. Nikdy už to nebude jako dřív. Náhle uslyšela ode dveří ženský hlas. Pomalu vzhlédla a uviděla velmi pěknou mladou ženu.
„Dobrý den, jsem vaše nová rehabilitační terapeutka,“ vysvětlila žena opírající se o rám dveří.

San Francisco 2006

Kate stála opřená o rám dveří a sledovala malou Amy…