Wingless - část první

Anotace: Cesta životem, která Vás zavede až na naprostý okraj světa lidí, na okraj společnosti, která se zabývá pouze sama sebou a nezajímají jí umírající lidé, dokonce ani ti, kteří umírají pro ni.

WINGLESS

Ahoj, vzhledem k tomu, že bych měla být hlavní hrdinkou tohoto příběhu,bych se Vám asi mohla představit, že? Takže jmenuji se Sára, je mi 17 let, co se týče váhy, tak mám stálých 55 kg, taky mám blond vlasy a modrozelený oči. Normálně chodím do školy, ale zároveň dělám pro bezpečnostní agenturu, ale ne bodyguarda nebo tak něco, aby jste si nemysleli. Jsem spíš agent v akci. Většinou vyřizuju mise, na kterých šéfovi hodně záleží, aby dobře dopadli, protože podle něj jsem nejlepší agent, kterého kdy měli. No nemyslíte, že to přehání? Já si to myslím určitě. No hlavní je, že jsem na škole v druháku a už 6 let dělám v téhle branži. Kupodivu mě ani neštve, že kvůli ní zameškávám párty se spolužákama a tak. Nějak jsem si našla smysl života v tom, že dokážu nakopat zadek prakticky komukoliv a taky to velice často v práci uplatňuju. Vždy, když mi začne zvonit mobil, vím, že je to šéf a že mám práci, málokdy se mi stane, že je to někdo jiný. Víte, rodiče to být nemohou, protože už jsou 8 let mrtví. Zemřeli při cestě z lázní, když se zřítilo letadlo. Teď už mě moc nebolí o tom mluvit, ale předtím jsem byla úplně vyřízená. Babička mi umřela taky už dávno a jediný můj příbuzný je moje sestra, která žije na druhým konci státu. Chtěla abych se k ní přestěhovala, ale já jsem chtěla dokončit tuto školu, tak jsem zůstala sama. Před asi sedmi lety ke mně odpoledně přišli dva chlápci, jestli prý bych nechtěla pracovat v bezpečnostní agentuře, že by mě vycvičili a tak. Chvíli jsem váhala, nevěřila jsem jim, ale pak jsem si vzpomněla, že po pohřbu rodičů jsem si slíbila, že si život budu užívat naplno, tak jsem to riskla. První rok jsem strávila tím, že jsem hned po škole chodila cvičit do jejich soukromého centra na výcvik nových a trénink starých agentů. Předtím jsem pár let dělala judo, ale v kuse jsem ho trénovala asi jenom 3 roky, protože pak mě přestalo bavit. Dokonce jsem měla svýho osobního trenéra a ten mi pořád říkal, že to, jak rychle se učím je neuvěřitelné, takže za rok a pár dní jsem perfektně zvládla jiu jitsu, judo, kung fu, karate, kick box, ninjutsu, střelba je vždy přesná a prý mám neuvěřitelnou vytrvalost. No a až jsem složila zkoušky, na kterých byl dokonce i šéf, tak jsem byla zapojena do seznamu agentů. Hned pár dní na to, mě šéf zavolal, že potřebuje, abych nutně vyřídila jednu záležitost ve Finsku. Hned po škole jsem byla u něj v kanceláři, tam jsem dostala podklady pro svou misi, auto mě zavezlo na soukromé letiště a už jsem letěla. Můžu říct, že jsem se pořádně bála! Ne toho, jestli mně tam zabijou nebo ne, což by bylo normální, ale tohle vlastně byla moje první cesta kamkoliv, kde jsem se musela spolehnout na to, že mi někdo dal správné informace. Potom, ale strach vystřídalo očekávání, které mi zůstalo až do dneška. Příjemné mravenčení, které začalo u noh a skončilo u ruk, adrenalin, který velice rychle stoupal a nedočkavost, která se téměř nedala vydržet. Tak takhle se cítí doteď před každou misí. Miluju ten pocit. No abych to moc nerozebírala, ta první mise dopadla dobře, jenom jsem měla zastřelit pár teroristů, nic velkýho. Tahle práce se mi velice rychle začala líbit, protože díky ní jsem se mohla odreagovat od myšlení na rodiče. Další rok na to, mě nikdo v práci neřekl jinak než Klera nebo Krvavý Anděl. Předtím, než jsem začala trénovat jsem měla ve svých 11 letech 63 kg. Byla jsem taková malá kosatka. Každý rok jsem s mamkou, ségrou a taťkou jezdila na tábor s judem a tuhle tradici jsem neporušila ani po jejich smrti. Na táboře jsem měla kluka, jmenoval se Ondra a ten, když mě viděl po tréninku, hubenou, krásnou, tak mu mále spadla brada dolů, každopádně i všem ostatním. Cvičení tam jsem kombinovala jak s dorostencama, tak s těma malýma a ještě jsem cvičila navíc, abych se udržela ve formě na další trénink na základně. Nikdo netušil, jak jsem se mohla takhle změnit, protože jsem předním neudělala ani jeden shyb a teď jich udělám naráz šedesát. Já jim to však nechtěla usnadňovat. Šéfovi jsem musela totiž slíbit, že o své práci nikomu neřeknu, což je logické, protože kdyby o tom věděli, mohli by být v nebezpečí. Poté jsem si zezadu na levé rameno nechala vytetovat svou přezdívku v Angličtině: Bloody Angel a mezi ty dvě slova jsem si nechala nakreslit egyptský symbol života. Po několika misí jsem byla povýšena na speciální agentku a taky jsem dostávala vyšší plat. Za peníze jsem si kupovala co jsem chtěla. Oblečení, šperky, novou elektronickou techniku, knihy atd. Teď to bude sedmý rok, co jsem překročila práh agentury a jsem konečně šťastná. Jo, teď mně napadlo, ještě jsem Vám ještě neřekla, co mám a nemám ráda a co přímo nesnáším. Mám ráda knihu mé kamarádky Lucifer´s Angels, koblihy s meruňkovou marmeládou, krosaaynt s pudinkem, rock ve všech jazycích (teda kromě francouzštiny, italštiny a španělštiny, to se nedá poslouchat a japonskej, pouze když to zpívá chlap), jízdu na koni či motorce, svou práci a dobrou knížku. Co nemám ráda? Tak to by asi byli lidi, co si myslí, že jsou lepší, než ten druhý, pak třeba čili, pepř (pouze, když je ho hodně) a Matěje (jeden kluk z Juda). A přímo nesnáším, když si někdo dovoluje na slabší, bezpráví, svou učitelku matiky a hajzlíky, co si myslí, že můžou všechno.
Tak to by o mně asi stačilo a teď by jsme mohli přejít k ději knížky.
Takže aby jste si třeba nemysleli, že je to jenom nějaká povídačka, tak Vás ubezpečím, že všechno co se tu napsalo a napíše se doopravdy stalo.

Náš příběh začneme ten den, kdy jsem přišla k šéfovi do kanceláře a ten mi oznámil, že jeden z nejbohatších lidí světa, pan Smith, který žije v jihovýchodní části Španělska, hledá ochránce pro svého syna Tomase. Vysvětlil mi, že před třemi dny na jeho syna někdo zaútočil, nic mu neprovedl, ale asi ho chtěl jen vystrašit. Policie po útočníkovi pátrá, ale zatím nemá ani jednu stopu. Pan Smith si prý chce být jistý, že se jeho synovi nic nestane...
„.... a požádal naši agenturu o pomoc.“
Chvíli jsem mlčela a čekala, že mi to třeba nějak vysvětlí, ale nic se nedělo, tak jsem se zeptala sama.
„A proč to říkáte mně?“
„Protože chci, abys jeho ochráncem byla ty.“
„Cože?!!!!!!!!!!!!!!!“
„Co je na tom tak zarážející, pan Smith chtěl nejlepšího agenta, tak mu ho dávám.“
„Pa-pane, to nejde, já nemůžu být bodyguard nějakýho předpubertálního zbohatlickýho spratka!“
„A proč ne?“
„Co tam budu dělat? Chodit za ním jako ocásek? To nejde pane, určitě by si líp rozuměl s někým jiným, to Vám zaručuju.“
„Ne Klero, jeho osobním strážcem budeš ty. Teď si běž sbalit věci a za hodinu tě u tvého domu vyzvedne auto a zaveze tě na letiště, kde už na tebe budu čekat.“
„Pane, mám dva důvody, proč to nemůžu být já, teda hned tři.“
„Tak povídej, ukaž mi jakou máš schopnost se z toho vymluvit.“ řekl pobaveně.
„Takže první důvod: Mluví španělsky, já španělsky neumím, druhý důvod: Musím být ve škole a třetí důvod: mě je líp na akcích, kde si můžu ze zločince udělat boxovací pytel, šéfe, to mi nemůžete udělat!“
„No, myslel jsem si, že máš větší výřečnickou schopnost, ale asi jsem se mýlil. Celá rodina pana Smitha mluví česky, takže první důvod se zamítá. Ve škole tě omluvíme, že jsi náhle onemocněla a musela jsi do nemocnice, takže i druhý důvod neuspěl a třetí důvod je úplně absurdní, aspoň budeš mít nějakou změnu. Takže jsme dohodnuti, odchod.“
„Ano pane.“ řekla jsem sklíčeně.
Celou cestu domů jsem přemýšlela, jak to, že mám takovou smůlu!
Nechci se starat o nějakýho zbohatlickýho spratka! Proč to musel dát zrovna mně? Nechápu....
Doma jsem si do tašky sbalila několikatery rifle, trička s krátkým rukávem, bez rukávu i trička na ramínkách. Nějaké další talismany, pracovní oblečení, které se skládalo z černých kalhot, černých bot a černým tričkem na ramínkách pod prsa. Oblékla jsem se do zelených pláteňáků a žlutého trička s krátkým rukávem. Na krk jsem si pověsila svůj oblíbený
symbol – egyptský hieroglyf života. Na levé ruce jsem měla svých obvyklých deset dřevěných náramků a prstýnek s delfínem. Dostala jsem ho od našich, když mi bylo šest. Dále jsem si ze své vlastní sbírky vzala dvě devítky se čtyřmi náhradními zásobníky, nůž a taky svůj věrný laptop. Byla jsem připravená vyrazit.