Wingless - část druhá

Anotace: část druhá. Sice nevím, kolik těch částí ještě bude, ale prosím Vás o nějaké komentáře. Dík

Na auto jsem dlouho nečekala. Do kufru jsem dala svou kabelu, sedla si na zadní sedadlo a počkal, než jsme dojeli na letiště. U svého soukromého letadla na mě už čekal šéf. Vystoupila jsem, vyndala věci a podala je muži, který si pro ně přišel.
„Výborně, tak jedem.“ řekl šéf a zmizel v letadle.
Já se ještě naposledy rozhlídla po letišti a vyšla za ním. Proč tohle musím dělat k sakru zrovna já? Hm, tak to rychle vyřídím a dám si voraz. Už se nemůžu dočkat, až si zajdu do Šeherezády – mojí oblíbené čajky.
Letadlo vzlétlo a přistálo asi za dvě hodiny na Madridském letišti. Hned po vystoupení z letadla se nás ujali jakýsi hrozně nenápadný gorily – černý saka, všichni stejný kravaty a na prsou měli boule, jak kdyby furt posilovali na jedné straně. Zkrátka normal ochranka, nic zvláštního. Vzali nám zavazadla, uložili je do kufru stylových černých limuzín a vyrazili jsme. Cesta utíkala celkem rychle. Nasupeně jsem zírala z okýnka na místní památky a šéf můj výraz přehlížel. Gorily nebyli moc výřečné, takže jsme většinu cesty jeli potichu.
Asi po půl hodině jsme projeli bránou do parku panství a o pět minut později jsme zastavili před obrovským domem, no byl to spíš zámek. Služebnictvo nám otevřelo dveře, vzalo kufry a někam s nima odkráčeli. Hned jsem zalitovala, že u sebe mám jenom jeden nůž, že jsem si nevzala Kevina pod tričko. Šéf moje plány prokoukl velice rychle – někdy si říkám, jestli neumí číst myšlenky – a rázně zakroutil hlavou.
„Dobrý den, dovolte mi Vás přivítat na panství pana Smithe.“ Řekl zřejmě velitel ochranky.
„Dobrý den, jsem šéfem bezpečnostní agentury, kterou si pan Smith najal a toto je naše agentka Klera Ramires.“ Představil sebe a mě.
Chlapík mi věnoval velice zvláštní pohled, ale rychle zvládl nasadit profesionální tvář.
„Ano, jistě, očekávali jsme Vás, pojďte prosím za mnou.“ Otočil se a vcházel do domu.
Řekla jsem si, že je zkusím trošku pozlobit a vytvořila jsem obličej puberťačky. Když to šéf viděl, tak jen protočil oči v sloup. Ale co, říká se testovat a prověřovat, ne? No, neříká, sice jsem si to právě teď vymyslela, ale něco na tom bude.
Vystoupali jsme po matně mramorových schodech do haly z vysoce naleštěného mramoru. Rozhodně bylo vidět, že má rodinka víc peněz, než si dokážu vůbec představit. Náš průvodce nás zavedl do obrovské pracovny a poprosil nás, abychom se posadili a chviličku počkali, že pan Smith za okamžik dorazí. Sedačky byli z té nejkvalitnější kůže. Pohodlně jsem se do jedné z nich uvelebila.
„Koukej se chovat slušně, rozumíš, Klero?“ pohrozil mi šéf.
„Já? Já jsem přece vždycky slušná, reprezentativní a vždy předvádím, jak jsem skvěle vychovaná.“ Odpověděla jsem mu a poťouchlým výrazem na tváři.
„Ájeje, ještě, že hned zase odjíždím.“ Oddechl si šéf.
Potichoučku jsem se zachichotala.
Po chvilce do kanceláře vstoupil pan Smith se synem. Uhlazený frajírek v kvádru, panebože. Vstali jsme a se sednutím jsme počkali až se pan Smith posadil. Syn mu stál po pravé ruce a z vrchu na nás zhlížel. Tohle je další věc, kterou nesnáším. Odvrátila jsem pohled a upřela ho pouze a jistě na pana Smithe.
„Dobrý den, omlouvám se, že jste museli čekat, ale vyskytl se jistý zádrhel, který jsem musel okamžitě řešit. Jak jste už zajisté pochopili, toto je můj syn Thomas. Pane řediteli, pokud vím, tak jste mi slíbil toho nejlepšího agenta, jakého máte, mohu se zeptat kde je?“
Už to zase začíná. Myslím, že ještě jednou tohle od někoho uslyším, tak toho dotyčného zabiju.
„Ano, toto je Klera Ramires, je naším nejlepším agentem.“ Ukázal na mě.
„Jo.“ Pozdravila jsem je a prsty ukázala „Victory“.
Myslela jsem, že se šéf převrátí.
„Cože? Asi jsem Vás špatně pochopil.“
„Toto je náš nejlepší agent, pane. Nebudete zklamaný.“
„Promiňte, ale vy se mi snažíte říct, že tato puberťačka, je vaším nejlepším agentem?“
„Ano, no ona se v akci chová mnohem líp, než normálně, ale je na ni sto procentní spolehnutí.“
„Líp než normálně? Jaks to myslel?“ ozvala jsem se nasupeně.
„Klero, klid.“
„Pche.“ Odfrkla jsem si a zarazila se ještě hlouběji do sedačky.
Thomas, nebo jak, že se to ten synátor jmenuje se zasmál, ale jeho otec ho beze slov usměrnil.
„Můžete jít prosím se mnou?“ Řekl pan Smith, ale nebyla to prosba, byl to rozkaz.
Jestli si teda myslí, že mi bude rozkazovat, tak to jako skončil. Teď jsem to tolerovala, ale příště ať si to jen zkusí!
Vstali jsme a následovali ho do velké místnosti se spoustou mučidel, jak já tomu říkám – do tělocvičny.
„Toto je tělocvična pro ochranku. Rád bych viděl, jestli jste opravdu tak dobrá, jak tady pan ředitel říká.“
„A to Vám mám jako ukázat, jak dělám shyby?“ prohlásila jsem kysele.
„Ne, to ne.“ Usmál se a dvakrát tlesknul do dlaní.
Ze všech stran se začali objevovat bodyguardi včetně našeho vítatele. Fakt cool vstup, to se musí nechat.
„Budete s nimi bojovat, když je porazíte, nebo spíš když přežijete, tak uznávám, že jste fakt dobrá.“ Řekl pan Smith a spolu se synem a šéfem odešli ke stěně, samozřejmě té vzdálenější.
Chlapci z ochranky vypadali dost vzrušeně a já nasraně. Debil jede, kretén, co si vůbec o sobě myslí, vypatlanec jeden…..Otočila jsem se k panu S.
„Copak, už to chcete vzdát?“ zeptal se mě.
„Chtěla jsem se Vás zeptat, kolik jich mám nechat na živu.“ Prohlásila jsem s úsměvem a otočila se zpět.
Vítatel se zachechtal a kruh kolem mě se začal docela dost zmenšovat. Prostým odhadem jsem napočítala tak dvacet goril. Slušný, ale takovej pracháč by jich mohl mít víc. Prokřupala jsem si prsty, protáhla krk a nachystala se na jatka.
Jeden vysokej chlápek se na mě vrhl – ale jako úplnej amatér. Nevím o co se snažil, ale mě stačilo ustoupit o krok stranou a křupan padl na hubu.
„Copak nevíte chlapci, že ženu ani květinou neuhodíte?“ zeptala jsem se líbezně.
Pak se na mě vrhali jeden po druhém, někdy i naráz, ale koncové rezimee bylo takové, že za necelých pět minut jsem neměla co dělat. Gorily uspané, pan Smith na mě čuměl s otevřenou pusou a já byla rozcvičená.
„To byl docela pěkný předkrm, tak kde máte hlavní chod?“ zavolala jsem na něj.
„Tak jak jste spokojen?“ zeptal se šéf.
„Výsostně.“
„Až se probere Brian, tak mu řekněte, ať Vás provede po areálu.“ Zavolal na mě pan S a spolu se šéfem a synátorem odešel.
„Hm, to je super. Ten magor mi zapomněl říct, kterej to je.“ Zamumlala jsem.
Pojala jsem to logicky. Velitel téhle zoo určitě bude vědět, kdo ten Brian je. Trošku jsem ho musela proplesknout, ale vzbudil se vcelku rychle.
„Ahoj, sorry, že tě budím, ale kterej z Vás je Brian? Má mě tu provést, ale ten maník v saku mi zapomněl říct, kterej z vás to je.“ Zeptala jsem se ho.
„Já jsem Brian.“ Zachrchlal a pokusil se vstát.
Pomohla jsem mu vstát a když jsem měla jistotu, že se udrží na nohách, tak jsem ho pustila.
„Tak to je super. Půjdem?“ odpověděla jsem vitálně.
„Minutku počkej, jo.“ Zasmál se, ale sotva se držel na nohou.
„Sorry, asi to musí bolet. Byla jsem na toho starýho naštvaná a vybila si to na vás. Soráč.“
„To je dobrý, jenom musím popadnout dech. Lehce jsi mi ho vyrazila.“ Zazubila jsem se.
Po chvilce to rozchodil a mohli jsme vyrazit.