Výsadek-3

Anotace: Část třetí

U prvního stavení se oba muži zastavili. Major Marcel Degail se pozorně zadíval uličkou, která vedla ke kostelu.
„Vypadá to, že celá vesnice spí,“ řekl šeptem a rozeběhl se přikrčeně při zdi domku. Desátník Alain Martell ho následoval, přičemž se neustále díval přes rameno za sebe. O chvíli později doběhli na prostranství, na němž byl kostel.
„Visí tam jako nějaká loutka,“ zkonstatoval Martell.
„Taky jsem si všiml. Doběhneme k tý skupince stromů. Vy tam zůstanete a já vylezu po hromosvodu nahoru,“ pronesl major.
Hned poté, se oba rychlým sprintem přemístili k několika stromům a keřům, u kterých byl pomník. Po chvilce bedlivého sledování nejbližšího okolí doběhl major ke zdi kostela.
Desátník Jean Anyz svíral v pravé ruce nůž a tím odřezával jednu šňůru padáku za druhou. Zároveň se neustále díval na prostor před sebou a postřehl, že ke kostelu přibíhají dvě postavy. Tušil, že to budou výsadkáři, ale přesto si přendal nůž do levé ruky a pravou rukou uchopil samopal, přičemž ukazováček dal na spoušť. O chvíli později pod sebou zaslechl slabé písknutí a pak spatřil v měsíčním světle přikrčenou postavu u zdi.
Marttel se krčil za kamenným pomníkem a neustále střídavě hleděl na všechny strany. Ve vesnici vládlo naprosté ticho a to mu paradoxně brnkalo na nervy. Po chvilce se přemístil před pomník, aby měl lepší výhled a přitom jeho zrak dopadl na písmena, která byla na desce. Přečetl prvních několik řádků a hned věděl, že je to pomník padlým francouzským vojákům v první světové válce.
„No, vida. Vy už to máte za sebou a my možná teprve před sebou,“ pomyslel si a přes větvičky keřů upřel zrak na ulici, co vedla ke kostelu. Zdálo se mu, že slyší nějaký vzdálený hluk motorů, který se přibližoval.
Mezitím Degail obratně vylezl po hromosvodu do stejné výše, v niž se nacházel Anyz. Co nejrychleji mu pomáhal přeříznout šňůry. Vzápětí oba zaslechli výstražné písknutí. Uběhlo jen několik vteřin a uslyšeli hluk jedoucích aut a skoro současně spatřili přibližovat se uličkou tři vozidla.
„Nedá se nic dělat. Musíme skočit!“ řekl major a přeřezal poslední dvě šňůry. Oba vzápětí seskočili z velké výšky a skoro současně dopadli na zem. Seskok se jim podařil bez následků a hned na to se dlouhými přískoky rozeběhli ke stromům.
Jako první vjelo na náměstíčko vozidlo, ve kterém sedělo několik důstojníků a za nimi hned dva náklaďáky.
„Jestli si toho padáku všimnou, tak máme problém,“ mínil Degail
„Snad čuměj na cestu a ne nahoru,“ řekl Anyz.
„Doufejme.“
Vozidla projížděla náměstíčkem a troje páry očí sledovaly jejich jízdu se zatajeným dechem. Vzápětí jim zatrnulo, když před začátkem ulice, co vedla od prostranství, na němž se nacházeli, první vůz zastavil.
„Sakra, všimli si ho!“ procedil mezi zuby Martell.
To už také obě nákladní auta zastavila a trojice výsadkářů přes namířené samopaly uviděla, jak z prvního vozu vystupuje postava a jde ke kabině náklaďáku. V ruce držela mapu a řidič ve vozidle se vyklonil a chvíli se o něčem radili. Potom postava nasedla zpět do auta a vozidla se opět rozjela. Za chvíli hluk motorů zanikl v dálce.
„Uf. Už jsem viděl, jak Němčouři vyskakujou a ženou se ke kostelu,“ mínil major.
„Měli bychom fofrem vypadnout,“ pronesl Martell.
„Co ten padák? Nejpozději ráno způsobí pozdvižení,“ zkonstatoval Anyz.
„To už budeme hodně daleko,“ odpověděl Degail a jako první se protáhl kolem pomníku. Ve stejnou chvíli se však opět ozval hluk motoru.
„Pozor, jede sem motorka s postranním vozíkem!“ vyhrkl Martell, jenž ji jako první spatřil. Sotva se major vrhl zpět za pomník, přijeli na prostranství před kostel dva němečtí vojáci, kteří se zastavili jen několik metrů před nimi.
KONEC TŘETÍ ČÁSTI