Životní šance - První den v práci

Anotace: Veroniku jsem konečně hodila do práce a nechala jsem jí v novém prostředí pěkně vykoupat...:-) Písněte co se Vám líbí - nelíbí, cokoliv. Díky

Beru za kliku. Za dveřma na mě čeká nový život. Polykám na prázdno. Chvěji se nervozitou. Vnímám každičký pohyb, zvuk, barvy jsou jasnější, kontury ostřejší. Před týdnem jsem se díky zpoždění nestačila vynervovat. Teď mě zalévá horko i chlad. Vstoupím.
"Dobrý den, paní Tichá." Šéf ladně obejde stůl a podá mi mohutnou ruku. Dívá se mi zpříma do očí, září širokým úsměvem.
"Vítejte, doufám, že se Vám u nás bude líbit." Prodlužuje stisk a přidá ještě druhou tlapu. Je to od něho milé, ale uvede mě do zmatku.
"Dobrý den." Odpovím odtažitě a vyrvu prsty z mužského sevření.
Šéf pohasne. Vlídnost se vytratí. Zasedne za stůl a ublíženě rovná papíry.
"Paní Šimková na Vás čeká ve vedlejší kanceláři."
Řekne tiše aniž by se na mě podíval.
Zničeně odcházím. Holka, to si teda zvorala. Skvělý začátek. Hlavně, že nesnášíš konformitu a zachováš se jak upjatá stará panna.
Vyděsil mě, jak se ke mě řítil, ty ruce, energie, proč musí být tak podobný Jirkovi...
Otevřel se, nabídl přátelství a ty se k němu otočíš zády. Zdrhneš jak poplašený zajíc. Zranila jsi ho...
"Tak děvenko." Zubí se účetní a vysvobozuje mě z trýznivého sebezpytování.
"Ukáži Vám náš program. Dlouho jsem vybírala z dostupného Softwaru a nakonec zvítězil AX."
Široce mi osvětluje nekonečné přednosti favorita. Drobné nedostatky už samozřejmě geniálně pořešila. Uvolňuji se. Paní Šimková je natolik zažraná do oboru, že působí nakažlivě. Vplouvám do harmonie a logiky čísel, čas plyne a je mi fajn. Účetnictví má předvídatelné zákonitosti. Jedna a jedna jsou dvě, 321 Dodavatelé.Proč se musí ve vztazích vždy nacházet nevypočitatelná veličina?
"Jedenáct hodin, oběd, děvčata."
Šéf stojí ve dveřích. Ani stopy po smutku. Paní Šimková zasouvá šanony do skříně a Brožek mě vyzývavě sjíždí pohledem postavu. Zrudnu a topím se v rozpacích. Je mi strašně i příjemně. Tělo ztuhlo v malátné sladkosti. Jdu k věšáku pro kabelku. Pod Brožkovým upřeným pohledem si připadám nahá a neohrabaná. Každý pohyb mě stojí nepředstavitelné úsilí. Jsem jak robot, kterému zkratovaly kontakty. Neovládám tělo a zakopnu o židli.
"Pozor holčičko." Šéf mě chytne za pas a přitiskne k sobě. Krásně voní. Pustí mě chvilku před tím, než se otočí účetní. Jsem vykolejená z oslovení, doteku, ze vzrušení, které ve mě Brožek probouzí. Dlouho jsem nepřišla mezi lidi a teď nevím, co je přípustné. Chová se šéf galantně nebo mě balí? Měla bych se bránit? Ale jak? A proč? Nic se přece nestalo...

Pokračování příště...