Wingless - část 3

Anotace: Cesta životem, která Vás zavede až na naprostý okraj světa lidí, na okraj společnosti, která se zabývá pouze sama sebou a nezajímají jí umírající lidé, dokonce ani ti, kteří umírají pro ni. - část třetí

Prohlídka zabrala asi tak tři hoďky a pak jsme se vrátili do kanceláře.
„Klera, prohlédla jste si to tu dobře?“ zeptal se mě pan Smith.
„Jasně, fakt pěknej bejvák.“
Brian se držel, aby se nezačal naplno smát. Přišel mi jinej než ostatní bodyguardi. Byl vtipnej, věcnej, neměl v hlavě piliny a tak. Myslím, že bych si ho mohla oblíbit.
„No, Klero, když jsi se tu už porozhlédla, tak já pojedu. Kdybys cokoliv potřebovala, tak volej.“ Řekl šéf.
„No jasně šéfe, už nejsem malá.“ Zazubila jsem se na něj.
„Ach jo, měj se. Nashledanou pane Smith.“ Rozloučil se.
„Nashledanou.“
Šéf odešel a já se podívala na svého nového chlebodárce.
„Běžte se zabydlet slečno. Dnes pořádám menší večeři pro přátele, byl bych rád, kdyby jste přišla. Začíná to v sedm hodin a šaty budete mít připravené v ložnici. Kdyby něco, tak zavolejte svou komornou. Briane, máš slečnu na starosti. Kdyby cokoliv potřebovala, buď jí k dispozici.“ Řekl a dal nám tím najevo abychom odešli.
Rozloučili jsme se a vypochodovali z kanceláře.
„Studenej psí čumák.“ Zamumlala jsem.
„Cože?“ nechápal Brian.
„No, studenej psí čumák.“ Zopakovala jsem svou poznámku.
„Co to znamená?“
„No, jako, že je nepříjemnej, studenej, no prostě jako psí čumák.“
„Aha.“
„Tak to bylo duchaplný.“
„Víš, on není zas tak špatný, jen si od nových lidí drží odstup.“
„Hele, já se o tuhle práci neprosila. Snažila jsem se to sabotovat, ale nějak mi to nevyšlo.“
„A proč? Mise jako mise, ne?“
„Tak to teda ne. Pro mě jsou ideální mise, kde přijdu, vyřeším a jdu si dát domů horkou koupel, ne abych dělala nějakými zbohatlíkovi chůvu.“
„Vždyť on po tobě nechce, abys dělala chůvu, ale abys jeho syna chránila.“
„To je po našem to stejný. Já jedu prostě sama za sebe. Při akcích se nestarám o nikoho jiného, kapišto?“
„Asi jo, takže jsi vlk samotář.“
„Jenom při misích.“
„No, tak jsme tady. Tohle je tvůj pokoj. Mám pokoj na konci této chodby, takže kdyby něco, tak přijď.“ Zastavili jsme se u velkých bílých dveří.
„Jasnačka. Dík za doprovod.“
„Není zač.“ řekl a odešel.
Otevřela jsem dveře a vstoupila do obrovské místnosti. Na podlaze byl drahý perský koberec, naproti dveřím obrovská okna. Uprostřed místnosti byl konferenční stoleček obestavený pohovkou a dvěma křesly, vedle kterého byla moje kabela. Vpravo i vlevo byly dveře do dalších místností. Napravo to vedlo do ložnice a z ní dalšími dveřmi do obrovské koupelny a nalevo do pracovny. V pracovně byl krásný dřevěný stůl, na něm fungl nový notebook, pohodlná židle, nějaké skříně a další křeslo. V ložnici byla zase velká pohodlná postel, prádelník a další skříně na oblečení. Koupelna byla vykachličkovaná a nacházela se v ní jak vana s vířivkou, tak sprchový kout. Dále umyvadlo, skříňky, velké zrcadlo, záchod a bidet. V každé místnosti, teda kromě koupelny bylo nejmíň jedno okno.
Na posteli ležely krásné večerní šaty vínové barvy. Hned jsem si je k sobě přiložila. Byly dlouhé až na zem, na špagetových ramínkách s výstřihem do V a holými zády. Vedle nich ležela malá krabička barvy šatů. Zvědavě jsem ji otevřela. Byly v ní snad ty nejkrásnější náušnice, náhrdelník a náramek, jaké jsem kdy viděla. Zavřela jsem ji a položila zpět vedle šatů a šla si pro kabelu, že si uklidím, když někdo zaklepal na dveře.
„Dále.“
Vstoupila tak pětadvacetiletá dívka ve služebnické uniformě a drdolem na hlavě.
„Dobrý de slečno, jsem Anna, Vaše komorná. Chtěla jsem se jenom zeptat, jestli něco nepotřebujete.“
„Ahoj Anno. Já jsem Klera a žádná slečna. Pojď posaď se, zrovna jsem si chtěla vybalit, ale uvítám společnost.“
„Mohu Vám s tím pomoci?“
„Ne, jen se posaď, není toho moc.“
„Víte, na tohle nejsem zvyklá.“ Přiznala se.
„Na co?“
„Nic nedělat, když paní něco dělá.“
„Tak zaprvé, nejsem tvoje paní. Za druhé, nic nedělám, jenom vytahuju věci z kabele, tak relax. Neboj. V klidu seď, ale jestli chceš mermomocí něco dělat, tak mi pověz něco o tomhle zámečku a o lidech v něm“ Usmála jsem se na ní.
„Tento zámeček, jak Vy říkáte…“
„Ehm, ty. Klidně mi tykej“ přerušila jsem ji.
„Dobře, takže tento zámek byl postaven před šestadvaceti lety. Pan Smith, jeho paní, syn a dcera se do něj nastěhovali hned po postavení. Pan Smith je obchodník s elektronikou. Patří mu největší výrobny a nejznámější značky na světě. Pan Smith je také členem parlamentu naší země. Jeho paní, budiž jí země lehká, pocházela od vás, z České republiky. Byla to moc milá a moc krásná paní, ale při porodu pana Thomase zemřela. Panu Thomasovi bude letos již osmnáct let a jeho sestře, slečně Evě, dvaadvacet. Slečna je celá maminka, zato mladý pán je po otci a to v mnoha věcech. Co bys ráda ještě věděla?“
„Tak to bylo vyčerpávající.“ Oddechla jsem si.
Oblečení už jsem měla poskládané a tak jsem si sedla naproti ní.
„Takže kvůli paní domu se všichni museli učit česky?“
„Ano, kvůli paní Michaele.“
Pak jsme si ještě asi hodinu povídali o všem možném.
„Páni, to už je tolik? Musím jít pomáhat do kuchyně.“ Vyskočila Anna.
„Jasně, běž, ať nepřijdeš pozdě, když tak se vymluv na mě, že jsem tě zdržela.“
„Jistě, zatím. V šest buďte připravená. Přijde kadeřnice.“
„Anno, co to je za večeři?“
„Jenom obchodní večírek a párty pro přátele pána, zatím.“ Vyběhla ven.