Fintilka křídlatá-slohovka

Anotace: Moje slohová práce... s trochu smutným koncem a na pokračování...

Byl to tkaový normální všední den v našem ústavu, avšak přece jen něčím zvláštní. Přivezli nám sem nového kluka, no... musím uznat že nevypadá špatně. Tomáš, jak nám ho vedoucí představili, byl vyšší postavy, polodlouhé vlasy mu padaly do krásných modrozelených očí. Ty oči se mi navždy vryjí do paměti. "Káťo" zavolala na mě paní kristýna"prosím, proveď tu Tomáše a vysvětli mu, jak to tu chodí."Neprotestuji. Přijde mi to jako dobrá příležitost k seznámení. "Ahoj." vytrhne mě můj krásný doprovod z přemýšlení. "Ahoj." pípnu nesměle. "Tak já ti to tu všechno ukážu, uvidíš že za chvíli se tu budeš cítit jako doma." A tak jsme strávili příjemný den. Povídali jsme si, provedla jsem ho celou budovou i přiléhajícím parkem. Celkově mi přišlo, že ten den nějak moc rychle utekl. "Večerka!" Ozve se z rozhlasu a já si uvědomím, že jsme propásli večeři."Tak, asi bychom už měli jít,"navrhnu. "Hm.. možná." "Tak, dobrou noc a nezapomeň, co se první noc zdá, to se splní." "To doufám, uvidíme se zítra?" Zeptá se mě. To jsem nečekala. "Jestli chceš, tak zítra v deset tady?" "Jak chceš," odpoví.
Ještě v posteli jásám radostí a skoro nemohu uvěřit tomu, že se to všechno stalo. Nějak nemohu spát. Nakonec mě přece jen přemůže únavaa já usínám.
Ráno mě vzbudí slečna Lucie. "Tak Káťo vstávej!" "Nechci!""No tak, už bude deset a někdo v parku přešlapuje už od půl a ptá se na tebe!" Tak to mě probere. Okamžitě vyletím a ženu se ke skříni. Co si jen vzít na sebe? Naštěstí slečna Lucie pochopí."Vem si to červené tričko,a... tuhle sukni. Neboj bude ti to slušet." Děkuji slečno." Rychle se obléknu, spletu vlasy do copů a uháním k parku. Tomáš na mě už čeká na lavičce pod břízou."Ahoj."pozdravím, "nečekáš dlouho?" "Dobré ráno, ne teď jsem přišel." Je milý. "Jak ses vyspal?" "Hm... fajn." "A copak se ti zdálo?"