Věčnost (32)

Anotace: Po kratší odmlce jeden z posledních dílů...Enjoy =)

Nemocnice silně páchla desinfekcí, Marině se z toho převrátil žaludek. Stiskla Erikovu ruku silněji a zhluboka dýchala, aby potlačila náhlý příval nevolnosti. Jakmile našli Darinu, sesypanou na jedné z židlí, které byly postaveny v řadách u bílých stěn, ubrečenou, bledou, s trikem potřísněným krvavými cákanci, udělalo se Marině opravdu zle. Rychle se posadila na volnou židli.
Erik poklekl před Darinu a pevně ji k sobě přitisknul. Hned na to začala brečet.
,,Co se stalo?" zeptal se, i když věděl, že se mu žádné srozumitelné odpovědi nedostane.
,,On ho postřelil," vyrazila ze sebe Darina.
,,Kdo?"
,,Ten kluk."
Erik si vzdychnul a začal sestru hladit po vlasech. ,,Jak to s ním vypadá?"
Darina se od Erika odtáhla a pohlédla mu do očí. Lehce pokrčila rameny. ,,Zatím mi nikdo nic neřekl. Jen to, že tady mám počkat, že mi dají vědět, až operace skončí."
,,Kam ho postřelil?"
,,Těsně pod klíční kost. Našla jsem ho ležet v bezvědomí."
,,Řekni mi, prosím, co se přesně stalo."
,,Nějaký kluk vykradl obchod. Kája za ním běžel, zmizeli za rohem, ozval se výstřel...Všude byla krev."
,,Bude v pořádku," řekl odhodlaně.
,,Proč jsi to neviděl?!" vyjela po něm náhle. ,,Dokážeš předvídat budoucnost! Marinu jsi strhnul ze silnice, protože jsi viděl, že ji srazí auto. Tak proč jsi kurva neviděl, že se tohle Kájovi stane? Nebo jsi to věděl? A neřekl nám to? Já moc dobře vím, že ho nemáš rád."
Erika zlost v jejím hlase zabolela, ale věděl, že z ní mluví jenom strach. ,,Darino, já..."
,,Jdi pryč!" Strčila do něj a vstala ze židle. ,,Měl jsi to vidět. Měl jsi nás varovat." Po tvářích jí stékaly slzy a tělo se jí chvělo.
,,Darino," oslovila ji Marina opatrně. ,,Erik za to přece nemůže."
,,Jasně," prskla a propálila ji pohledem. ,,Ty se nemusíš bát, že by se tvému miláčkovi někdy něco přihodilo. Nemusíš se bát, že by ti umřel. On je totiž nesmrtelný."
,,Nejsi fér," zašeptala Marina.
,,On není fér."
Erik si zoufale prohrábnul vlasy. ,,Jen párkrát jsem viděl, že se..."
,,Nechci nic slyšet. Jdi pryč! Vypadni odtud."
Natáhnul k ní ruku. ,,Pojď ke mně."
,,Ne!" zařvala. Hned potom se sesunula na podlahu. Erik k ní přistoupil, zvednul ji a pevně ji objal. Marina na ně jen mlčky hleděla. Nevěděla, co říct. Nevěděla, jestli vůbec může něco říct.
,,On mi umře," zašeptala Darina do Erikova ramene.
,,Neumře," řekl rázně. ,,Bude dobrej. Jen tomu musíš věřit."
Kývla. ,,Neodcházej. Promiň mi, co jsem ti řekla."
,,Netrap se tím. Zůstanu tady s tebou."
Marina si při pohledu na ně připadala nadbytečná. Pomalu se zvedla ze židle, aby se ujistila, že ji nohy unesou. Když nabyla dojmu, že je vše v pořádku, tiše se zeptala: ,,Chceš kafe, Darino?"
,,Prosím."
Jemně se usmála a odkráčela k automatům.

O půl hodiny později jim sympatický doktor oznámil, že Karel ztratil spoustu krve, ale že kulka nepoškodila žádný důležitý orgán a že bude v pořádku, pokud nenastanou nečekané komplikace. Darina si vydupala pětiminutovou návštěvu jeho pokoje. Jelikož Karel pořád ještě díky narkóze spal, pohladila ho po tváři, líbla na bledé rty a dovolila Erikovi, aby ji zavedl domů.

Lucie byla vzteky bez sebe. Přecházela po hotelovém pokoji sem a tam a neustále něco frflala.
,,Co se ti stalo?" zeptal se její přítel. Její breptání a klapání podpatků po podlaze ho rušilo při sledování fotbalu.
,,Ale nic," mávla rukou. ,,Jen jsem dneska potkala jednoho známého a chtěla jsem si s ním promluvit, ale ztratila jsem ho."
,,Hmm," zabručel. ,,Třeba ho potkáš zítra."
,,Doufám."

,,Opravdu se moc omlouvám," špitla Darina. Zabalená v dece seděla v obývákovém křesle a v rukou svírala hrníček lipového čaje. ,,Neměla jsem právo říct ti takové věci. Asi se mi v tu chvíli nedokrvoval mozek."
,,Neomlouvej se. Prostě jsi měla o Karla strach a..."
,,A taky se musím omluvit Marině, že jsem na ni tak štěkala."
,,Marina ti řekne to stejné, co já."
,,Kéž by. Vypadala nějak strnule, jakoby naštvaně."
,,Jen jí bylo zle. Nemocniční klima jí zrovna nesvědčí. A navíc ta situace v podzámce."
,,Co se stalo v podzámce?"
,,Byla tam Lucie."
Darina vykulila oči. ,,Ta fuchtle, co jsi se s ní tahal v Praze?"
,,Přesně ta," kývnul.
,,Co tam chtěla?"
,,Vím já," trhnul ramenem. ,,Asi je tady na výletě."
,,Poznala tě?"
,,Jo."
,,Do prdele."
,,Přesně tam." Promnul si kořen nosu a vzdychnul. ,,Nevypadala, že by mi uvěřila, že to nejsem já."
,,Co budeš dělat?"
,,Asi uskutečním jeden svůj plán."
,,Jaký plán?"
Na okamžik se odmlčel. ,,Nechtěj to vědět."