ČARODĚJKY příběh o začátku věku + Seznámení (ČÁST 1.)

Anotace: Pět dívek, které se jmenují TAARLA, jejímž silou je zastavit čas. ELEN, která pohybuje věcmi. WINTENSIE vládne všem živlům. LORIETA ovládá létání a má vidění, a DARJA ta se umí rozdvojovat. !!! Dohromady je nikdo nepřemůže. Svět je potřebuje……

PŘÍBĚH O ZAČÁTKU VĚKU

Kdysi před dávnými časy, kdy svět byl ještě mladý, žili duchové i tvorové pod jedním nebem. Existoval jen jeden Svět, jedna velká říše, ovládána harmonií přírody.
Jednoho dne však do království proniklo Zlo a zabydlelo se v srdcích duchů a tvorů. Jediný Svět se roztříštil na mnoho kousků. Říše se rozdělila na ty, kteří si přáli klid, a ty, kteří chtěli ovládat druhé a páchat zlo. Na ochranu a obranu dobra ve Světě byla vytvořena uprostřed nekonečna mohutná pevnost DOBRAKAR. Tam bdí Čarodějná rada, která hlídá čaroděje a čarodějky, zda se nesnaží také ovládnou svět a páchat zlo. Pečlivě čas od času hledá další čaroděje a čarodějky, které obdaří nekonečnou silou.
Vyvolení mají za úkol bojovat proti zlu. A právě ONI obdařili pět dívek, které se jmenují TAARLA, jejímž silou je zastavit čas. ELEN, která pohybuje věcmi. WINTENSIE vládne všem živlům. LORIETA ovládá létání a má vidění, a DARJA ta se umí rozdvojovat.

!!! Dohromady je nikdo nepřemůže. Svět je potřebuje……

SEZNÁMENÍ(ČÁST 1.)

Je neděle a Wintensie se s tátou právě stěhuje do Tachova. Její maminka před pár měsíci umřela při autonehodě. A její tatínek kvůli smutku přestal chodit do práce. U něj v práci se to samozřejmě nelíbilo a po nějakém čase ho vyhodili, ale nakonec dostal před týdnem velmi zajímavou nabídku právníka v Tachově. Taková příležitost se nemusí opakovat a tak neváhal. To se, ale nezamlouvalo Wintensii ( Winty ). Nechtěla opustit své přátelé a bydlet někde, kde to ani nezná, a tak daleko od místa, kde bydlela doposud. Přemlouvala tátu, aby tu práci nebral, ale to se jí nepodařilo.
A tak teď sedí v autě mířící přímo do Tachova, do místa, o kterým netuší zdaleka vůbec nic co by jí tam mohlo potkat. Nenapadlo by ji, že zde v tak klidném městě se jí změní celý život.
Pěkné počasí zrovna není. Venku totiž strašně prší. A to na náladě nepřidá. Jak ráda by byla s kámoškami, zrovinka u jedné z nich třeba u Elišky doma a bavila by se s nimi o různých věcech např. o klucích. To bylo jejich oblíbené téma. Mohly se spolu bavit do soudného dne, a přece si měli stále co říct. Místo, aby byla s nimi, trčí teď v autě, ve kterým se za celou cestu nepromluvilo ani slovíčko. Winty je stále totiž naštvaná na tátu, že tu práci vzal. I když se jí táta snažil ještě před odjezdem z Kroměříže domluvit, aby se to snažila pochopit, že tu práci vzít musel, ale Winty to, buď nechápala, anebo to pochopit nechtěla. Ale on už to doma nemohl vydržet, byl naposledy v práci před dvěma měsíci a za celou tu dobu se sužoval smutkem po své ženě, stále mu moc chybí, ale už nemohl vydržet v tom domě, kde s ní byl tak šťastný a kde ji stále vidí na každém kroku jak se na něj dívá a usmívá, jak mu přináší kafíčko ke stolku s počítačem odkud nevystrčil ani nos, když pracoval na nějakém velkém případu např. tak před rokem se snažil zbavit obvinění z vraždy jednu známou zpěvačku, jméno nebudu uvádět, ale všichni říkali, že je to beznadějné a je hned jasné, že zabila svého může, ale pan Jan Ketyen věřil v to, že to na ni někdo hodil a také měl pravdu. Zpěvačka byla zbavena obvinění, pravý vrah byl nalezen a dopaden.
Do Tachova přijížděli už za tmy. Mohlo být tak kolem půl desáté.
„Tohle, ˝ řekne Winty ironicky a ťukne prstem do okénka u auta „má být ten skvělý a krásný Tachov, o kterým jsi mi povídal, jo?˝diví se Winty.
„Neboj, zítra vše uvidíš v lepším světle a ve škole si najdeš nové kamarádky. ˝ odpoví jí tatínek.
Winty: „Zítra jdu do školy?˝ vytřeštím své modrozelené oči na svého tátu, který se snaží mě dál nevnímat a raději se věnuje řízení.
Tak to je teda bezva, když už se stěhuji někam do prčic, myslela jsem si, že do školy půjdu nejdříve tak za týden, ale to jsem se asi hodně spletla.
„Nesnáším tohle město,˝ neudržela jsem se a vykřikla na tátu.
Já vím, lehký to taky nemá, ale hned se stěhovat, a ještě k tomu na druhý konec republiky. To zrovna nevychytal. Tady se mi už teď nelíbí, natož abych tu bydlela…nevím nevím….Nikdy se mi tohle město líbit nebude. Určitě si tu nenajdu žádný kámošky takový jaký jsem měla doma v Kroměříži. To byly bezva holky, doufám, že se jim aspoň trochu po mně stýská!
Musím jim napsat jak jsem dojela a tak, ale až zítra. No, už jak jsem říkala kámošky jako jsou Zuzka, Eliška, Káča, Terka, Julča a spol. už tady nenajdu, budu tady sama. Nudit se a toulat se po baráku jako nějaká zombie, která je akorát dobrá na odstřel.
Tak ať !!!
Alespoň táta uvidí, že se mi tu nelíbí, a třeba se i vrátíme zpět do Kroměříže.
„Vždyť jsi tu ani nebyla. Tak jak můžeš vědět jaké to tady bude?˝ řekl táta poněkud znepokojeně, protože si už myslel, že bude s jeho dcerou lepší řeč, a že se s tím konečně smířila, ale ona ne.
„A ty snad jo?˝
„Ne, - “ začíná být táta trochu nervózní, teď zrovna teď se nechce hádat.
„Tak vidíš."
„Ale no tak, Winty!˝ koukne na svou dceru trochu zamračený. „Jak hned teď můžeš říct, že si to tu nikdy neoblíbíš?˝ nenechá se odbít táta.
„Prostě to vím. Cítím to v kostech a je to taky vidět na první pohled. Ty to snad nevidíš?˝ odpověděla pohotově Winty a mrkla na svého otce, co on na to, co si myslí o jejím názoru, ale ten jen nevěřícně zavrtěl hlavou…….

Sakra už jsem zase zaspala. Ten budík nefunguje. Já jsem říkala, že potřebuji nový, ale ono ne „Prozatím ti stačí ten co máš.˝
Už slyším: „Dobře začínáte slečno Ketyová.˝
Doufám, že ve škole budou alespoň trochu schovývaví, když jsme teprve včera přijeli. Sakra! Co si to zase namlouvám!!! Škola je škola a tam jim je jedno proč? Z jakých důvodů jdu do školy pozdě. Stejně musím mít omluvenku, ale zase bych se mohla vymluvit, že jsem zabloudila a nemohla jsem to tady najít. A co! Zas tak lhát nebudu. No, jo!!
JÁ DOOPRAVDY NEVÍM, KDE TA ŠKOLA JE !!!!!!
To abych se modlila, že mi dole v kuchyni taťka nechal adresu, kde tu extra super speciální školu najdu. Co když si taky nevzpomněl ? Co bych potom dělala? Už zase panikařím. Uklidni se Winty, uklidni se !
Takže nakonec zjistím, že mi tu vážně taťka adresu napsal i se vzkazem MĚJ SE HEZKY. PAPA TÁTA ! Ale teď zase nevím, jak školu najdu i s adresou, poněvač jsem v tomhle městě poprvé a tím pádem se tu nevyznám, tak jako někdo jiný, kdo tu bydlí delší dobu. Doufám, že než se rozkoukám, budeme zpět v Kroměříži, protože se mi to tu vůbec nezamlouvá, natož tady žít. Brrrrrrrrr! Mně se tu nelíbí. Proč to táta nevidí ? Jsem tady jednu noc a už se mi stíská po domově. Mém domově a ten je v Kroměříži, né tady v tom…. V tom, jak se to tu vlastně jmenuje? Jak to táta říkal? Ani nevím, nevzpomenu si. Snad se mi podaří tátu ještě přemluvit, abychom se vrátili do našeho domečku na kraji města se zahrádkou, o kterou se starala maminka. Pěstovala růže, mé a její oblíbené květiny. Ach! Jak krásně nám bylo, když jsi tu mami byla. Proč jsi musela jít? Slíbila jsi mi, že se konečně přijdeš podívat na mou jízdu. Vždycky ses vymluvila na práci a teď jsi mi to slíbila, že přijdeš. A ty nic, nedojela jsi. Kvůli tomu ožralovi, který dostal jen pár let za mřížemi, ale tvůj život ti to stejně nevrátí……
Musím se snažit tátu přesvědčit k návratu!! Budu to tady tedy brát, jako bychom byly na prázdninách. No, vida, jak jsi na to přišla Winty. Teď, ale musím jít už do školy a na cestu se zeptám někoho venku, někoho koho potkám cestou.
A konečně jsem před školou. Samozřejmě jsem si ji představovala jinak, než doopravdy vypadá. Jak mi ji táta barvitě líčil, udělala jsem si trochu jinou představu, vlastně jsem pojala podezření, že si ji vymyslel, protože to co mi vykládal nebylo ani možné…Ale, co!
Stojím před koncentrákem ve žlutý krabici kam se mám jít dobrovolně hlásit. Hrůza! Nejradši bych se teď otočila na patě a utekla – nevím kam, prostě bych zdrhala od toho všeho tady pryč. Je to tu jako ve zlý nekončící noční můře, která začala autonehodou mé mamky, a pokračuje přestěhováním do tohoto města o kterým nic nevím, mezi lidi co neznám a ještě k tomu musím chodit do téhle hnusné školy. Snad budeme brzy zpátky. Už to tu vážně nemůžu vydržet! Zdejší vzduch mě užírá, za chvíli se udusím, už modrám, jestli mě někdo nezachrání umřu. Lidičky Pomooooooooooooc!
Ale teď mi s tím nikdo nepomůže, co? Tak teda hrozně dík.
Ufff ! Jdu tedy do jámy lvové. Uvnitř se rozhlédnu po velké a prostorné chodbě, abych zjistila kam se mám vlastně teď vydat, ale zachvátí mě mírná panika. Nevím, co teď, kam jít, co dělat, jaká bude moje nová třída, natož moji noví učitelé. Já snad ani nevím jak se jmenuji! Kecáááám! Haha - Moje jméno si pamatuji, ale vážně co teď?

Teď by mě zajímalo, kde najdu třídu OA2,˝ řekla jsem si, tak pro sebe. Spíše to bylo šeptem.
„První patro, druhé dveře vlevo.˝ odpověděla mi neznámá dívka. „D-dík.˝ řekla jsem pro změnu já zaskočeně. Prohlídla jsem si ji od hlavy k patě, jak se říká. Ta dívka byla poměrně vysoká a štíhlá. Vlasy měla dlouhé a černé, stažené do dvou culíků. Dnes si vzala na sebe černé přiléhavé tričko s motýlkem na pravé straně, který jí ladilo s jeanovou krátkou sukní. Sluší jí to. To musím uznat. Dnes už po ránu bylo horko, taky jsem si mohla vzít sukni, že mě to taky nenapadlo.
Nevím čím to je, ale ta dívka mi je sympatická. „Kdo jsi?˝ zeptala jsem se ji po chvilce mlčení a čučení na sebe.
„Já jsem Taarla. Jsem tu taky nová na téhle škole. Do teď jsem chodila vedle na Veřejku. Přišla jsem už v pátek a co ty?˝ odpověděla mi.
Nejdříve jsem si myslela, že se mnou už nepromluví. Asi se v lidech nevyznám. Když mi odpověděla, odpovím také.
„Jmenuji se Wintensie, ale všichni mi říkají Winty a –˝ chtěla jsem ještě něco povědět, ale někdo mě vyrušil. Byl to můj nový prošedivělý ředitel.
„Jmenuje se Karel Brďka.˝ šeptne mi do ucha Taarla. A já se musím usmát a Taarla se mnou, protože to je jak v tom filmu Sněženky a machři, při vzpomínce na scénu, kde si kluci utahují z jejich lyžařského instruktora ( „Vydrž Brďka, vydrž!“ ), se vážně musím zasmát.
„Můžu vědět čemu se smějete?˝ vykřikne na nás ředitel, až málem vyskočím ze své kůže. A nejradši bych to udělala, to mi věřte. Bylo by to lepší než tady koukat na rozlobený obličejíček pana ředitele zdejšího „ústavu ohrožených zvířat˝ No, jak jsem se dozvěděla od Taarly a to i z vlastní kůže, Brďka, tedy náš ředitel, je dosti často přísný, ale najdou se i chvíle kdy je mírumilovný ke všem tady ve škole, dokonce na ty, co mu jindy pijou krev.
„Co tu děláte po zvonění slečno Marlová? Nemáte být ve třídě?˝ otočí se na Taarlu plný očekávání, co z ní vyleze za odpověď. Místo toho se Taarla koukne na hodinky, jakoby nic řekne: „Promiňte, ale mě někdo srazil autem mého psíka a museli jsem s ním jet k veterináři. Já se vážně strašně omlouvám, ale jinak to nešlo.˝
„Dobře, jak mu je? Je v pořádku?˝ změní se najednou v jiného člověka, v milého a tak lidského.
„Vypadá to, že to přežije, ale museli jsme ho nechat zatím na veterině.˝ pokračuje dál zhrouceně Taarla a já čubrním.
„A co vy?˝ otočí se z čista jasna na mě a promění se zpátky v zatvrdlého a přísného ředitele. „Jak to, že nejste ve třídě, slečno … Kdo jste? Vás si nepamatuji.˝ čubrní na mě jako bych spadla přímo z Marsu. Taky jak by mě mohl znát, vždyť jsme se ještě neviděli. Totiž táta mě sem přihlásil, a všechno domlouval on, aniž bych se sem šla jedinkrát podívat, a to mě přemlouval ať jedu s ním aspoň jednou, že to je nezdvořilé, když se tu neukážu. To tak, být tady o něco dříve. Fuj!
„No, já jsem Wintensie Ketyová, jsem tu nová a nemohla-.˝ raději odpovídám, nerada bych měla hned na začátku nějaký malér, i když tu jsem jen na nějakou chvíli, do doby než se mi podaří přesvědčit tátu k návratu, ale on mě nenechá ani domluvit.
„Dobře začínáte slečno Ketyová. Jděte s Marlovou do třídy a ať Vás už nikdy po zvonění nenajdu na chodbě, jasný?˝ kývnu na souhlas a obě se otočíme ve směru, kde by měla být pravděpodobně moje nová třída.
No, vážně bezva začátek dne a mého nového školního roku. Jako bych to nevěděla. Už ráno při probuzení jsem si říkala, že mě asi za zpoždění učitelka seřve, ale ředitel? To už je na mě moc.
„Tobě vážně někdo přejel psa?˝zeptám se.
„Co šílíš? Já žádného psa nemám.˝ Když v tom už jsme před třídou.
Je 31. října 8:29 a já poprvé vkráčím do třídy OA2. "Dobrý den!˝ řekne Taarla a jde si sednout na své místo ve třetí lavici u okna. A já? Co já? Já prostě před tou tabulí a zároveň před třídou, která se na mě kouká jako bych byla jejich úhlavní nepřítel, stojím jako solný sloup neschopna pohybu. Ani to pitomé „Ahoj˝ ze sebe vymáčknout nemůžu. Mám v krku , jak se tomu říká?....KNEDLÍK!! Já taková odvážná holka se nechá vystrašit příchodem do nového města, nové školy, nové třídy. Vidíte to? Jak mě to tu mění? A to tu nejsem ani čtyřiadvacet hodin a ještě k tomu jsem si cestou do školy říkala: „To bude dobrý. Ty to zvládneš.˝……… …..HOUBY ZVLÁDNU !!!!!
„Třído, chci vám představit vaši novou spolužačku Wintensii Ketyovou.˝ říká v klidu má nová třídní učitelka a ani nevím její jméno, ale to je teď nepodstatný. Podstatné je, že si tu připadám jako vyvrhel. „Přistěhovala se….no to vám pak řekne sama, že?˝ otočí se na mne s úsměvem na rtech a je plna radosti do života. Odfrknu si.
To určitě, budu tady každému na potkání vykládat kde jsem do teď bydlela a proč jsem se odstěhovala zrovna sem do tohohle toho zapadákova, kde snad i lišky chodí dávat dobrou noc. „Teď si někam sedni Wintensie,˝ dořekne třídní tak příšerně miloučkovským hláskem až mě to dere uši. Kysele se na ni zašklebím, ale asi si toho nevšimla, protože se tváří stále stejně. Ukáže mi rukou směr kam se mám teď odebrat, tedy ke třídě. Zahlédnu hned dvě volná místa. Jedno dobré místo je až na konci třídy, vzadu v poslední lavici u okna. To nejlepší místo, co může být, i když někdy dost zákeřné, protože je známo, že učitelé se dosti často zaměřují při písemkách na zadní lavice, ale jinak v poho. Při zkoušení si zase mohu dělat, co mě napadne, bez ohledu na to zda mě zahlédne učitel nebo ne. Další místo je v první lavici, ale tam se samozřejmě nevydám. Namířím si to přímo dozadu k lavici, kterou mohu od teďka oslovovat mou, ale nejdříve musím projít detektorem 30 párů očí, které mě stále sledují, od chvíle co jsem překročila práh této třídy. Těsně na konci se na mě odváží promluvit jedna blonďatá holka: „Být tebou bych si sem nesedala, tahle lavice není volná!"
„To asi vydíš špatně, protože já tam nikoho nevidím. Ty snad jo?˝odpálkuji ji a sednu si tam i přes její upomínku.
„Nevšímej si ji, Ivano. Stejně ti za to nestojí.˝ připomene ji nějaký frája ve vytahaném triku a v kapsáčích, který sedí hned vedle přes uličku.
„No, to je fakt.˝ uleví si.
„On si ji stejně Márty, až přijde, srovná do latě.˝ připojí se ještě jeden frája, který sedí vedle toho ve vytahaném triku.
Cože? Jaký Márty? Že si mě srovná do latě? A proč?
„No, stejně bych si tam nesedala,˝ otočí se opět ke mně blondcka „dělej jak myslíš! Já jsem tě když tak varovala!˝upozorní mě, pak se otočí zpět k tabuli a mě nechá žít svým životem.
Kdo se jim prosil o jejich varování a ještě o takovéhle, mám z nich pocit, jako bych jsem nepatřila. A taky že je to pravda. Já nepatřím sem do téhle třídy, ale do třídy, která je v Kroměříži.
Lidičky já chci domů!!!!!!!!!!!! Ani nevíte jak moc to chci - E. T. volat domů!!

.........pokračovaní příště...