King's field 14. - Andrého chata na The reservoir coast

Anotace: (psáno skoro po roce odmlky.)

Byly podzimní prázdniny. A to znamenalo, že se na mě zase po roce drápe dotěrný a neosobní podzim. Stromy znovu nasadily výraz umučených těl stáhlých z kůže, vozovky se znovu začaly zrcadlit a stávaly se nevypočitatelnými pro řidiče, mraky se znovu rozhodly okupovat oblohu a já jsem znovu ztratil chuť něco dělat. Co bych taky dělal, stačilo se podívat z okna a nezbývalo, než být celý den doma.
A tak jsem taky strávil první dva dny volna. Chodil jsem od jedné věci k druhé a každá mě čím dál více unavovala. Rozveselila mě až sms, která mi přišla od Andrého. Stálo v ní, že mě z pondělí na úterý zve na svoji chatu na The reservoir coast! Znělo to perfektně- konečně se zase dostanu mezi kamarády a společně zapomeneme na podzimní chmury, které se nám stále snaží dostat se do mozku a vymazat slova štěstí, dobré nálady a spokojenosti. Nadšeně jsem mu kladně odpověděl. Nemohl jsem se dočkat zítřka.

Pomalu se blížila šestá hodina večerní, kdy jsme měli sraz v Torrentu, městské části, která byla od King's fieldu vzálena asi třicet minut jízdy šalinou a kde také stála naše školní budova. O půl šesté jsem jsem si oblékl modré džíny, tričko a teplou mikinu, na nohy si obul, i přes zákaz Sonji, své letní červené boty( abych se snad při chůzi uklidňoval, že léto ještě neskončilo) a pod paži jsem vzal spacák, který jsem ale následně pečlivě uskladnil ve sklepě, neboť mi bylo jasné, že na chatě bych ho stejně nijak nepoužil. Do uší jsem si napasoval sluchátka a vyšel jsem z domu.
Byl jsem na sekundu přesně sesynchronizován s autobusem, který na zastávku přijel ve stejnou dobu jako já(až na to, že já nepřijel, ale přišel). Nastoupil jsem a plný očekávání jsem se nechal unášet povozem. Zapnul jsem mobil a pustil si do uší muziku. Během jednoho roku se mi ale polámaly už troje sluchátka( pokaždé pšestalo hrát jedno sluchátko, ale ne zvcela, takže při mírném nahnutí mobilu, se pár tónů z něho také ozvalo, což mě v celkovém vyznění nepředstavitelně vytáčelo!). Poté jsem přestoupil na šalinu a během několika následujících minut jsem již vystupoval v Torrentu. Tam už stála Florentina. Měla na sobě bílou zimní bundu a džíny. Dali jsme si pusu na uvítanou, a pak jsme čekali, až přijede André a Ene se svým klukem Georgem, kteří to měli z nás všech nejblíž (nevím, jestli jste si někdy všimli, ale lidi, co to mají na sraz nejblíž, přichází vždycky nejpozději). Asi za pět minut vystoupil vysoký člověk v černé bundě, André. Pozdravili jsme se a André mi pověděl, že mu psala Vánica, že může přijít nejdřív v devět, jestli to není problém. Shodli jsme se, že se pro ni sem vrátíme, neboť nám přišlo nezodpovědné, nechat samotnou holku jít ve tmě kolem přehrady.
Asi po dalších dvaceti minutách přijela konečně i Ene s Georgem a dokonce i se svým psem Bartem. První věc, kterou jsme museli udělat, byl nákup. Zašli jsme do blízkého Albertu, před kterým musel George zůstat s Bartem, neboť psi do obchodu nesmějí. Rozdělili jsme si role, holky si vezmou na starost chlast, neboť Ene již bylo osmnáct, a já s Andrém obstaráme nějaké jídlo. Řeknu vám, nakupování to bylo obtížté, neboť André chtěl kupovat úplně jiné delikatesy než já. Chtěl jsem pražené mandle, on mandle v čokoládě, chtěl jsem brambůrky, on chtěl bake rollsi, chtěl jsem pomazánky, on chtěl nutelu, chtěl jsem tavený sýr, on vysočinu...a takto by to šlo donekonečna. Nakonec jsem přeci jen udělali kompromis (nebo lépe řečeno, každý koupil to, co chtěl), a tak jsme se dostali na konečnou částku tří set, což bylo téměř více, než cena, na kterou se dostala dámská ,,chlast" skupina. Všechny nakoupené suroviny jsme potom pouschovávali do batohů a tašek a ty, co se nikam nevezly, jsme pobrali do rukou. Vyrazili jsme směr The reservoir coast...

Bylo sedm hodin, a neboť se již schylovalo ke konci října, byla také tma jako v pytli. Cesta okolo řeky nebyla osvětlená, a tak jsem jen podle vzpomínek hledali cestu k hrázi. Nepříjemnější pocit jsem neměl, především, když mi ve tmě z čista jasna něco skočilo na nohu. Ano, byl to Bart, který si radostně poskakoval ze starny na stranu a zamotával nás do vodítka, což bylo krajně nebezpečné, neboť jsme jej nemohli vidět. Šel jsem s Andrém v čele, přičemž jsme konec peletonu často ztráceli v temnotě za námi, neboť je brzdil Bart. Nikterak by nám nevadilo, pokud bychom nevěděli, že musíme nejpozději do hodiny dojít na chatu, abychom se s Andrém dokázali včas vrátit pro Vánicu. Když nás došli, vydali jsme se dál, až se před námi ze tmy vyloupla obří monumentální, respekt budící betonová zeď, která byla nasvětlená bílými světly. Připadal jsem si jako vězeň, který unikl z Alcatrasu nějakou odpadní šachtou, a teď se vydrápal z vody na pevninu.
Vylezli jsme několik desítek schodů, čímž jsme stanuli na vrcholu hráze. Pak jsme se vydali dlouhou oranžově osvícenou cestou vpřed, která ovšem po několika desítkách metrů přestala býti osvětlenou a my se znovu ponořili do tmy. Teď už jsme byli na The reservoir coast a viděli jsme téměř celý Torrent rozkládající se na druhém břehu, jak se utápí na hladině přehrady. Šli jsme po klikatém chodníku zaliti tmou, když v tom jsem zaslechl podivný zvuk, který se k nám přibližoval. Znělo to, jakoby proti nám něco jelo. Pak se ze tmy před námi začaly rýsovat dvě bílé koule a něco stojícího nad nimi. Nakonec se kolem nás prohnal klusající člověk se dvěma psy a zmizel zase za námi.
Cesta bylo hodně dlouhá a jednotvárné černé okolí tomu nijak neprospívalo. Nakonec jsme se přeci jen dostali až k hospodě, kde končila cesta. Nad ní se tyčil kopec s chatařskou kolonií, kde někde stála i chata Andrého. Vydali jsme se směr chata následujíc Andrého, který následoval pro změnu svůj instinkt. Klopýtali jsme přes kořeny a kluzké listí, zakopávali jsme o kameny, ale nakonec jsme mohli slvně spočinout u zamčených dveří Andrého vily. Byla to malá chata, která však ve svých útrobách schovávala pět postelí, svůj, dvě lavice, plastové židle, skromnou kuchyni a taky suchý záchod. André odemčel dveře, zapotil v topení, dámská část ensámblu spolu s Georgem a Bártem se svalila na lavici a začala vymýšlet program. Bylo něco po osmé, a tak jsem já s Andrém měl o zábavu postaráno.

Znovu jsme nemotorně sešli kopec a klusem jsme běželi stejnou cestou zpátky do Torrentu. Byla to, řeknu vám, krásná noční procházka, ale znovu bych ji už nemusel. Když jsme procházeli po chodníku přímo nad hrází, ze zatáčky vyjela dvě auta a projela kolem nás. Nevím proč, ale pomyslel jsem si, co by se stalo, kdyby dostala smyk a vjela na chodník. Co bych asi tak dělal? Šli jsme dál, když v tom se za námi ozvalo skřípění brzd. Otočil jsem hlavu nazpátek a vidím, jak auto dostává smyk a zadními koly vjíždí na chodník (že bych to přivolal?).
Tentokrát jsme to stihli za necelou třičtvrtěhodinu, a tak jsme se s Vánicou krásně potkali. André sice zdálky tvrdil, že to není ona, ale nějaký opilec, ale nakonec musel uznat, že je to opravdu ona. A pro změnu jsme se vydali stejnou cestou zase k Andrého chatě.
Cesta ubíhala docela rychle. Povídali jsme si o matematickém nekonečnu, neboť Vánica byla skvělá matematikářka a nic z počtářského okruhu jí nebylo cizí, nebo o její módních doplňcích jako rolka od paíru navlečená na ruce jako náramek, nebo obří sponka, který jí spojovala dvě sukně s bílou krajkou. Měla vytříbenou módu a osobitý pohled na svět.
Zničeho nic se na konci dlouhé silnice začalo objevovat střídavě zelené a modré světlo. Udiveně jsme na to civěli a André prohodil, zda se náhodou někdo z nás nedívá na Akta X. Když pak okolo projelo auto, které svými světly ozářilo ony světelné body, prozradilo nám, že to jsou jen dva turisté s baterkami. Pak jsme potkali ještě jednoho inda, který se nápaditě podobal našemu Amitovi, kterého jsme měli ve škole z anglické konverzace. Během dalších patnácti minut jsme se zase konečně ocitli v Andrého chatě. Tam už bylo vyhřáto, víno bylo téměř vypité, dvě friska rozdělaná a holky s Georgem v dobré náladě. André pak namontoval svoji mp4 na bedničky, a tak se mohli chatou rozlehnout tóny od skupin jako The Killers, Claxons, The Hives, Kaiser Chiefs nebo tři hitovky Bona Voxe, frontmana skupiny U2.
V tu ránu začala Ene, Florentina a André tancovat na prostoru metr krát metr, přičemž já s Vánicou jsme vymysleli novou hru, která bylo velmi intelektuální. Každý vzal do ruky mističku a museli jsme si házet kešu oříšek z jedné do druhé (to nám vydrželo asi na hodinu!) .
Pak se začala rozlévat zelená, přičemž si ze mě dělal André srandu, že po King's fieldsku se to pije s lavorem( aneb aluze na jednu příhodu, kdy jsem chtěl Andrému pomoci při třídním schůzkách a šel jsem si s ním koupit dvě flašky zelené. Následky asi vyvodíte sami...). Pak následovala vodka s džusem, což už bylo přijatelnější, a nakonec jsme se pustili do kešu oříšků, slaných tyčinek, meruněk v bílé čokoládě, bake rollsů, chipsů a sušenek.
Později jsem si šel lehnout na jednu s postelí s tím, že si chvilku odpočinu. Jenže Vánica v tu chvíli přehodila doposud akcelerační hudbu na doslova uspávající a to mě dorazilo. ihned jsem usnul. Zato jsem ovšem nemohl spát v noci, kdy spali všichni ostatní. A tak jsem jen mohl potaji poslouchat, jak André stále dokola vychází z chaty, zvrací, přichází do chaty, pije minerálku a zase odchází. Mohl jsem se jen potichu smát a myslet si: ,,Jojo, po King's fieldsku...to máš za to."

Když se pak ráno rozednilo, nastal zase ten nechutný bezbarevný podzim bez chuti a bez zápachu...