Výsadek-24

Anotace: Část dvacátá čtvrtá

Oba vědci na postelích stále nechápavě hleděli na desátníka Jeana Anyze a jeden z nich se ho zeptal.
„Kdo jste? A co chcete?“
„Jsme Svobodní Francouzi. A jedině, co teď chceme je, abyste fofrem vstali. Brzo v tomhle zámku bude dost rušno,“ řekl jim Anyz.
„Dělejte! Nemáme čas!“ ozval se major Marcel Degail, který byl přikrčen u dveří na chodbu.
„Proboha! Vy jste ty Němce zabili!“ vyhrkl jeden z vědců, když uviděl na podlaze místnosti dva mrtvé vojáky.
„Nějak jsme neměli čas je přemlouvat, aby nás k vám dobrovolně pustili,“ pronesl Anyz.
Čtveřice mužů zanedlouho vyšla na chodbu a major univerzálním klíčem zamknul dveře od pokoje, načež rychle šel při zdi následován oběma vědci a Anyzem. Ten neustále pozorně hleděl za sebe na chodbu a zavčas postřehl ve spoře osvětlené chodbě kráčející dvojici postav.
„Pozor! Dva Němci jdou ke dveřím toho pokoje!“ řekl a přitiskl se za sloup.
„Rychle utíkejte za támhle ten roh. Tam je schodiště do sklepení!“ pronesl Degail.
„Já vás doženu. Vypadá to, že tihle ti dva přišli vystřídat tam ty nebožtíky,“ mínil Anyz, zatímco major a oba vědci zaběhli za roh.
„Jestli půjdou sem, tak se vo ně postarejte,“ řekl polohlasně Degail, který byl přitisknutý za rohem zdi.
„Jasně!“ odpověděl Anyz, načež se mírně vyklonil. Přes kulatý bok kamenného sloupu viděl, jak jeden z německých vojáků se shýbl a rukou sáhl na podlahu chodby.
„Krucinál! Vobjevili určitě krev těch dvou,“ pomyslel si Anyz, načež spatřil, jak Němci vyrážejí dveře od pokoje.
„Tak. A teď spustěj poplach!“ řekl si a sledoval, jak oba vzápětí vybíhají na chodbu. Jeden z vojáků začal hned něco nahlas křičet a jeho křik se rozléhal ztichlým zámkem.
„Sakra, ty Němčoure řveš jako tur,“ pronesl na jeho adresu Anyz a stále oba německé vojáky sledoval. Neopomněl se však také podívat na opačnou stranu chodby. Na ní mnohem dále spatřil postavu, která vyběhla z jedněch dveří.
„Zatraceně! Ty si mi tady nácku chyběl,“ řekl si Anyz, přičemž se za sloupem přikrčil k podlaze. Ve stejný okamžik onen Němec stiskl vypínač, což mělo za následek rozsvícený světel. I když byl Anyz náhlým přívalem světla oslepen, tak přes přimhouřené oči zalícil samopal. A o vteřinu později chodbou zarachotila krátká dávka ze samopalu.
Německý důstojník sice stačil postřehnout krčící se postavu u jednoho ze sloupů, ale než stačil vystřelit z pistole, tak uslyšel zarachocení samopalu. Poté pocítil prudkou bolest v hrudi a za bolestného výkřiku se zhroutil na podlahu.
„Aspoň na vás dva líp uvidím,“ pomyslel si Anyz a v podřepu se vyklonil zpoza sloupu. Vzápětí přes namířený samopal uviděl oba Němce a stiskl spoušť. Jeden voják rozhodil rukama a při zdi se sesul na podlahu. Druhý stačil vystřelit z pušky a vrhnul se za sloup, ale jím vypálená kulka zcela Anyze minula. Oba chvíli po sobě zpoza sloupů pálili, aniž by jeden druhého zasáhl. Záhy se na chodbě v tom směru, kde se za sloupem krčil onen německý voják, objevila velká skupina běžících Němců.
„Do hajzlu! Je vás nějak moc!“ řekl si Anyz a vystřílel zbylé náboje ze zásobníku. Vzápětí kolem sloupu začalo svištět velké množství kulek, přičemž Anyz přitisknutý bokem ke sloupu rychle do samopalu zasunul plný zásobník a zároveň se zadíval na opačnou stranu chodby. Ta byla prázdná, ale postřehl zpoza rohu zdi, kde bylo schodiště, vykouknout hlavu majora Degaila. Vztyčil na pravé ruce palec na znamení, že je v pořádku, načež odjistil dva granáty.
„Já se s váma párat nebudu!“ pronesl a oba granáty hned mrštil chodbou co nejdále. Za okamžik zazněly dvě exploze, které se mísily s výkřiky.
KONEC DVACÁTÉ ČTVRTÉ ČÁSTI.