Odkud je ta káva

Anotace: drsný divadelní románek (pouze pro otrlé dadaistky)

Mario de Janiero

ODKUD JE TA KÁVA?

Divadelní hra o dvou dějstvích, pro dvě osoby opačného pohlaví ve stavu manželském.
Řekněme, že se jmenují Libuše a Marek. Jejich děti se na scéně fyzicky neobjeví, pouze se o nich hovoří.

Poznámky a nápady ke hře, její stavbě, základní osnova.
Celý děj je situován do obývací místnosti bytu v panelovém domě.

Tématem je víceméně skrytá forma tzv. domácího násilí, mnohdy však kombinovaná s násilím vnějším, přespolním, jež zahrnuje kupříkladu byrokratický státní teror, obecnou kriminalitu, různé formy diskriminace, vydírání atd. Děj je poskládán z dialogů, monologů a situací, které s potřebnou nadsázkou monitorují, popisují a ilustrují tlaky z kterých se vyvíjejí rozličné formy domácího a nejen onoho násilí, jak již výše naznačeno.

Představa základní verze:

Do obývací místnosti vejde unavený muž vlekoucí objemný balík, který mu víceméně vypadne z rukou. Bez řeči, pouze pomocí mimiky, naznačí bolest hlavy, pohybem se snaží uvolnit zničenou, zablokovanou páteř, kontroluje si tep, prohmatá žlučník, neúspěšně se pokusí o dřep apod. Odkudsi vyloví zásobník s pilulkami, které se mu rozsypou po podlaze. Nemůže se ohnout, tak je špičkou boty shání dohromady načež se pomaloučku složí do pololehu-polosedu, několik prášků namátkou sebere, po kolenou se přiblíží ke konvičce na zalévání květin, prášky vhodí do úst a z trubičky konvice vysrkne trochu vody na zapití. Následně se přesune k pohovce (křeslu, židli) a s využitím posledního zbytku sil prakticky již bezvládně ulehá (dosedá). V onu chvíli vchází do pokoje manželka Libuše se slovy:

Zahníváš?, zahníváš? Už brzy, co nevidět, shniješ! Já jsem celá schvácená, táhnu se s nákupem (v napjatých pažích předvádí téměř prázdnou igelitku a kabelku z které trčí módní bulvár) a pán se tady válí jako prase. (V pohybu narazí do balíku)
Kterej idiot to sem narafičil? (upustí nákupy a začne si kontrolovat punčochy)
Nový punčocháče!!

Marek :
Nová móódřina…

L:
(pro sebe do publika) Starej kripl..

M:
Co říkáš Libuško? To není žádný klumpr. Vyzvedl jsem na poště ten nový rotoped s masážními prvky a digitálním indikátorem celulitidy co sis objednala v teleshopingu.
Tím jsme dočerpali zbytek té včerejší půjčky.

L:
Tak to rychle koukej zařídit další a ne tak malou. Mám ještě obdržet sadu příčesků a zítra jedu na velký nákup do lékárny. (jakoby automaticky bere dálkový ovladač a zapíná imaginární televizi. Marně to zkouší znova a ještě jednou,než zjistí, že televize je stále ještě v opravně)
Proč jsi cestou nevyzvedl taky telku? Už před týdnem volali, že porucha není na našem přijímači, když se nám zpravodajství zdálo být poněkud nevyvážené.

M:
já jsem ti hned říkal, že porucha je v tvojí bedně zabedněný. S tou si dojdi.

L:
Tak to by se ti hodilo. Udělat ze mě nesvéprávnou osobu. Z naší rodiny se k blázinci nikdo ani nepřiblížil. Ale můžu ti předložit seznam tvých příbuzných, kteří tam mají trvalé bydliště. Začneme u tvý matky, bratra, strejdy Arnošta. Svou bývalou ženu jsi tam přivedl ty…

M:
Ty tam zas přivedeš mě a já budu mít konečně klid, protože uniknu z tý pakárny mezi slušný, inteligentní lidi, kteří si tam žijou v míru a pokoji mezi ploty a jsou tak hezky izolovaní od těch magorů , kteří jak tvrdíš se k ústavu pro duševně unavené ani nepřiblížili.

L:
Jistě! můžete si tam založit novou stranu a toho dodatečně objeveného disidenta učinit předsedou, čestným prezidentem,
vrchním ješitou a všeználkem…

M:
Teď z tebe slyším mluvit tvého bolševického fotra, kterého tam nezavřeli jen proto, že se zavázal špiclovat naše přední budoucí ekonomy a elitu národa…

L:
Ke který ty máš teda rozhodně daleko se svou poloviční večerní pomocnou průmyslovkou pro nižší administrativní poskoky a budižkničemy, kteří se jen válí…co se to tady válí ?…zase ty tvý blbý prášky… já furt proč je ten pes tak bledej a čímdál blbější…, chudák malá , budeš ho mít na svědomí a mě taky …i ty ubohý děti…já se divím, že ještě nefetujou, když maj tátu takovýho hňupa…

M:
Hele brzdi, brzdi děvenko. Tak za prvé. Naší Báře trčej injekční jehly z drdolu a to co roste na chalupě za kůlnou není libeček ale konopí, takže tím divením se zatěžovat nemusíš. Proč myslíš, že chodí Francek tak ochotně a zbytečně často venčit Bleduli?

L:
Báááróó!

M:
Není doma. Ráno odjela k babičce do Mirošovic. Vrátí se, až prý změníš názor na její názory.

L:
Fandóóó!!!

M:
Francek je venku se psem, vlastně spíš naopak

L:
Panebože!

M:
Ten taky nebude doma, jinak by mě nenechal takhle trpět

L:
( se sehne, sebere z podlahy pár pilulek, hodí je do sebe a odběhne aby je zapila)

M:
Možná, že ji jednou zabiju. Zatím si s tou myšlenkou jen pohrávám. Je to moje nejoblíbenější hračka. Předtím to byla Libuška. Avšak z motýla se vylíhla odporná, nepříjemná, užvaněná, zpruzená a jedovatá housenka.
Nesnáším krev a zvláště tu její. Celou jí nesnáším. Takže ji možná jednou budu muset elegantně, noblesně zlikvidovat. K seriálu jí uvařím oblíbené kafíčko, stejně neví co pije, protože je v transu…

L: (vejde s rozcuchaným účesem připomínajíc housenku)
Kvůli tvým pitomým práškům sem zapomněla koupit kafe a taky vitamíny pro Bleduli!

M:
Ty jsi mi přinesla moje pitomý prášky?

L:
Nepřinesla. Ale jak jsem na to myslela tak jsem zapomněla vzpomenout si na…

M:
Nevadí, já skočím dolů k Vietnamcům a dokoupím co je třeba.
(těžce a zdlouhavě se zvedá, narovnává a šouravě pomalu odchází)

L:
(pro sebe a publikum- bude-li nějaké)
Pcha.. skočím… kdyby to chtěl vzít přes balkon, debil jeden chromej, imbecilní , impotentní…
Určitě ho jednou zabiju. Založili jsme s kámoškama tajnou poradenskou společnost s.r.o.
Scházíme se každých čtrnáct dní v pizzerii u vraha… ha- ha- ha.. a tam spřádáme- pod záminkou kursu ručních prací – hromadné odstranění a výměnu stávajících pazdrátů za mladé výkonné a neopotřebované trubečky.
Holka se naštěstí chystá do Ameriky jako au-pair, chce se tam vdát, Francek si prej sežene mašinu a odfrčí na vrtnou plošinu někam do severního moře, prachy tam prej tečou proudem, za půl roku chce koupit nějakou super opuštěnou vilu v Černošicích. Konečně se ho zbavím, smrada. Dokud byl menší, mohla jsem ho seřezat bez problému. Dneska na něj těžko dosáhnu. Stejně mi v mžiku opuchne ruka a dvakrát už zmlátil on mě. Nejhorší je když táhne s partou a přileze domů nalitej. Celej táta. Teda ten jeho samozřejmě. Jako můj první muž. S tím to šlo rychle. Uchlastal se sám. Škoda ho není. Naopak. Byl to trest za to jak se k nám choval.
Marek nechlastá, je to odpornej slizskej abstinent a nekuřák. Zpočátku se mi to docela líbilo. Jenže pak, kdykoliv jsem si zapálila, začal otvírat okna, vyrábět průvany a sotva jsem si nalila skleničku něčeho ostřejšího, zahájil jízlivý, nepříjemný zdravotní přednášky a semináře. To bych vylítla z celulitidy někam na měsíc. Možná na dýl. Nejspíš na furt.
Zítra zase zasedá naše společnost. Hlavním bodem programu je jako obv… ( teprve teď si všimne, že Marek už vešel do místnosti a zarazí se)

M:
(ve tváři má bolestivou grimasu, levou rukou si drží pravou, podivně zkroucenou paži)
Co jsi to říkala? Trpíš samomluvou co? Pak že ti nehrabe!

L:
Sklapni! Co to máš s tou rukou? Zas ňáký divadlo? Jseš normální hypochondr a simulant a mě už to nebaví, neebavííííí!!!!!! Dej sem to kafeé!

M:
Žádný nemám.

L:
A vitamíny?

M:
Nemám. Ani peníze nemám. Dole mě napadl neznámý pachatel, který se mě nejdřív normálně slušně zeptal zdali tu bydlí pan Marek Viktor. Když jsem mu ochotně potvrdil, že zde bydlím, začal mi kroutit ruku a tvrdil, že je zástupce firmy, která jako jediná slušně upozorňuje neslušné občany, kteří nepříliš pravidelně a včas,.. to už jsem měl ruku třikrát překroucenou, …splácejí půjčky poskytnuté se slevou na poplatku a kulantním úrokem,… musel to mít nahraný na nějakém diktafonu nebo co,… hlas mi připomínal toho herce co dabuje Stevena Seegala, zatímco vizáží konkuroval tomu malíři odnaproti, …ještě chvíli mluvil a víc nevím protože jsem omdlel strachy a bolestí,… bylo to horší než když jsi mi přivřela malíček do dveří a odešla na to vaše předení, háčkování nebo co. No a když jsem prozřel, byl neznámý zástupce pryč i s naší kávou, vitamíny a mincemi co mi zbyly v kapse.

L:
(vyštrachá z kabelky krabičku s cigaretami, pokračuje v hledání zapalovače)

M:
(se mezitím přišourá k oknu a otevře jej)

L:
Proboha nech to okno na pokoji stejně sem bude proudit jen smog opepřený prachem a ozdobený randálem z ulice…jdi a zalez si na chvíli do koupelny, namoč si tu pracku do studený vody…zhluboka dýchej, medituj a rozjímej nad svou přebytečnou existencí….

M:
Dobrej nápad, kde jsi ho vzala?
(odchází)

L:
(vztekle vysype kabelku na podlahu, objeví zapalovač ,zapálí si ,nebo taky ne ….vezme zmuchlaný papírový kapesníček, otře slzu, vysmrká se a plačtivým hlasem promlouvá k nejbližší dámě) :
Ani nevíte jak vám závidim pani. Vy máte jistě hodného, štědrého manžela, kterej vás pozve do divadla, na dobrou večeři, občas na taneček, manžílka co vám nosí pugéty, šperky, píše láskyplné básně…proč já taky nemůžu mít takovýho vola ..á..á.ha.há.(rozvzlyká se)

M:
(nakoukne do pokoje)
Volala jsi mě?

L:
Néé ! a zavři zvenku! Je průvan.

M:
(zmizí)

L:
Ono to jeho větrání má jednu výhodu. Necejtím tolik jak mu smrděj nohy. To snad ani není možný aby to produkoval jedinej organismus. Určitě se musel přivonět v tý tramvaji kde má svý stálý místo napůl s jedním bezdomovcem. Když ráno Marek nastoupí do vozu, tak Vildu vzbudí, ten mu přenechá vyhřátý pelech a vyskotačí do víru velkoměsta.
Kdyby se ten debil aspoň vysprchoval hned jak přijde z práce. Ale to ho ani nenapadne. Jenom padne a zahnívá. Jako bych si toho zápachu neužila dost v metru, na ulici z výfuků, v naší sámošce kam ještě perestrojka nedorazila a v podchodu kde radši vůbec nedýchám. Nadechnu se až vedle v parfumerii. Tam je mi dobře…Proč já jsem si radši nevzala pana Voňavku. Já vím ono to zní jako lacinej fór ale on se tak chudák jmenoval a chodil schválně přehnaně parfémován, jako že je to jeho image, jakási vizitka, tvrdil, že ho sponzoruje jistá voňavkárna z Kajmanských ostrovů. Jenomže v té době byl Marek ještě při síle (pomůže si známým gestem), zatím co Jarek V. vystupoval jako platonik z povolání neboť mu jeho smlouva striktně zakazovala tělesné kontakty aby se nepromísila pižma a nepoškodila špatná pověst firmy. Jelikož dobré mravy jsou už Out a kdo chce něco znamenat ve vyšší společnosti musí se chovat jako spodina, tedy přirozeně. A to ten můj kretén nikdy nepochopí, protože je milion let za opicema. Proto vytloukáme klín klínem, půjčku půjčkou.
Markúúú!

M:
(přijde, utírá si tu ruku) volala jsi mě?

L:
Jo. Rozcvič si pazouru a volej tu rychlou půjčku do domu.

M:
Volej si ji kurvadoprdele sama, já se nenechám zmrzačit. Chromý jsem už dost.

L:
Promiň drahý, ale tahle věta je pro nadbytečnou vulgaritu škrtnutá. Už takhle je to na mne příliš nechutné, primitivní, málo reálné. Cožpak se takto chovají skuteční lidé nesoucí zavazující, hrdý název Homo sapiens? Pan autor se zřejmě pomátl. Možná je to mimozemšťan z nějaké vzdálené necivilizace…a proč se ty postavy jmenují stejně jako my dva? Co má tohle znamenat? Myslím, že jsem tu roli měla okamžitě odmítnout. Celé noci se tím trápím, zdá se mi, že jsem obluda, která pojídá vše co jí přijde do cesty..neubližuji ti ve spánku můj milý?

M:
Ach nikoliv lásko má, občas jsem měl pocit, že mne chceš zardousit, avšak zlý sen ten navozen byl špatným tím textem jenž znesvětil domov náš mírem a klidem slující.
K ránu snad trochu ztuhlá šíje má, v nevhodné poloze spánkové příčina však zajisté jest.

L:
Zlatá tvá slova, drahý, jak očistná koupel a blahodárný nektar ambrózie působí. Jsi poklad můj a já tvou nejdražší zůstanu ženou až do konce dnů veškerých.

M:
Kde láska přebývá a mravnost nade vše, tam nouze nebývá o slůvka líbivá co rojí se jak včelky…

L:
S plnými váčky ctností, života nositelky, z domovů na jaře vylétnou bujaře, do kraje, do luk a hájů rozkvetlých kde nedočkavé jívy těší se z jejich doteků slunéčku božímu k radosti blažené…
Ty jistě tušíš, ty dobře znáš jak naléhavou potřebu já měla k normální konverzaci vrátit se…
Vždyť kolik zlého zakleto v těch slovech předchozího textu dramatu pokleslého z kterého čiší mamon…ach vraťte mi mou Manon! Pouze jen tu já hráti mohu a Pampelišku princeznu a dobrou vílu, která štěstím nešetří.
Já milý Marku rozhodla se, že do divadla zavolám, a s okamžitou platností skončím s tou hroznou nectností co hrát se nedá pouze leda by jiná možnost nebyla protože jsem to slíbila, ach hrůza pomyslet, ta představa mne zničí…( chopí se telefonu a vyťuká číslo)
Haló..zde Libuše…ale ne..žádná Kroková..zanechte prosím žertů pane Zapletale a spojte mne s režisérem Budínským…ano já čekám… haló.. pan režisér?. Nazdar Zvonimíre, omlouvám se že ruším ze zkoušky avšak věc je naléhavá, já vracím roli, mne srdce bolí mám-li tu větu vyslovit,.. však nemohu si dovolit,. Já kvůli roli neusnu, …prosím?... že už si ani nevrznu? A..a..ale. vždyť nemusíš být tak zřetelný ani razantní… dobře ..tedy ještě si rozmyslím…musí mi to projít hlavou ..ano..jistěže zkusím, …spolehni se přijdu jako vždy pouze s menším zpožděním… to víš, že ano …. Ráda. Taky se měj.
Zase mne přemluvil. Prý zkoušej, vydrž, zuby zatni…pro Thálii obětuj se, múzo z Arasu. Ty jediná dokážeš tak jako žádná jiná vdechnouti život postavě.. talent tvůj, co máš od boha..promarnit nesmíš proboha, tak zaklínal se režisér. A já, křehká a zranitelná asi podlehnu hrubému násilí okolností, však nezbavím se nikdy ctností, jež mne zdobí a tobě milý tak drahé jsou…zdá se že dochází baterie v mobilním přístroji….
Myslíš drahý , že mohu ještě doufat v tvou pomoc nezištnou při studiu té hrozné věci? Můj herecký partner nechodí nyní do zkoušek neb jest senátorem a tak objeví se až na generálce.
Stačí, když text mi budeš pouze číst. I já budu mít knihu při sobě. Alespoň trauma nebude tak kruté, když jista budu, že je to jen hra…

M:
Svůj dávný slib že věrně tobě po boku stát budu i kdyby všechno proti nám se spiklo, i kdyby
větry, bouře, živly nevlídné a kruté řádily všude kolem a oddělit nás chtěly, já vytrvám , já vytrvám.

L:
Ach .. díky drahý. Strana sedm.

L:
Rozcvič si pazouru a volej tu rychlou půjčku do domu

M:
Volej si ji kurvadoprdele sama…

L:
Stop!!! Promiň zlato.. tato hrozná replika je pro nadbytečnou vulgaritu vyškrtnuta. To jsem si zcela nekompromisně prosadila. Místo toho říkáš „ zkus zavolat sama“

M:
Ehmm…zkus zavolat sama.

L:
vidíš, že mám vybitý mobil

M:
Tak si ho dopr.. (zarazí se)..do… dobij…dej mu loka proudu a vyřiď si taky jednou něco sama. Když voláš do teleshopu tak ti mobil i huba jedou jak formule jedna

L:
Myslím, že někdo zvonil. Jdi otevřít.

M:
To mi zvoní v uchu. Budu si muset dojít na ORL aby mi propláchli zvukovody.

L:
Proplachujou taky mozky? Když už tam budeš….zeptej se na to..

M:
Od toho je televize s těmi tvými seriály, událostmi, komentáři, diskusními pořady, realitydebilityšou, dále pak noviny včetně bulvárních, politici z povolání a ten tvůj chlast s nikotinem.

L:
Jestli už přednáška skončila, tak padej otevřít protože zas někdo zvonil.

M:
Běž ty

L:
Musím nabíjet mobil!

M:
Mobil není debil. Nabije se sám. Co když je to zas ten holohlavý, vypasený, vypatlaný vymahač. Třeba se ještě dostatečně neukojil a začne mě znova mučit.

L:
Srabe…(jde otevřít)

(z chodby se ozývá následující dialog – nahráno na zvukovém nosiči, spouští L.)

L:
Co si přejete? Snad ten můj idiot zas něco neproved?

Policista:
Jste paní Viktorová, matka Františka Melčáka?

L:
To teda jsem. Proč se ptáte? Kde je Fanda? Kde je Bledule?

P:
Váš syn , paní, skočil z Nuselského mostu…

L:
Nééééééééééé!...panebože….nééééééééééééééééééééééé….okamžitě mi někdo řekněte, že to není pravda…

M:
(jako, že se pokouší vstát, ale nevstane, pouze si blaženě oddechne)

P:
Uklidněte se paní… není důvod se příliš znepokojovat. Je to pravda. Váš syn skočil z Nuselského mostu…

L:
Ty hajzle jeden…to slyšet nechci. Řekni, že to není pravda!!!!

P:
Važte slova paní ..jsem veřejný činitel v hodnosti nadstrážmistra…

L:
( jen vzlyká a kňučí)

P:
Váš syn skočil z Nuselského mostu….

M:
( zdá se že usnul – občas chrápne)

P:
Do záhonu poblíž Kongresového centra. Tento byl osázen růžemi, které darovala hlavnímu městu Praha paní Laura Bušová při návštěvě naší socialis…ehm..naší socialismu zbavené republiky …při tom si zlomil nohu a devět růží..

L:
Ten spratek…kde je chudák Bledule?

P:
Váš syn František Melčák byl po ošetření převezen k příbuzným do Bohnic. Další osobu jsme v záhoně dosud neobjevili.

L:
Bledule je náš křížený pes, který odešel z domu s Fandou,…ale ten prosím nehulí… možná byl jen trochu předávkovaný Parkovými milulkami..teda pilulemi mého muže..pardon pane nadporučík.. já mám nervy na dranc…

P:
(v dotovaném divadle třeba inspicient nebo málo vytížený zasloužilý umělec)
Jeden takový byl zajištěn uvázaný k Nuselskému mostu poblíž kongresového centra a převezen k příbuzným do útulku v Dobřichovicích.
Předáním těchto informací jsem splnil povinnost danou zákonem. Informace zjištěné během našeho rozhovoru předám protidrogové brigádě. Přeji hezký den.

L: (vrátí se do pokoje, strčí do Marka, ten se probudí)

M: (rukama si kryje hlavu)
Co je? Nechte mě být. Pomóc! Nenechte mě bít! Vem si Libuši ty ..ty.. jeden .. ta to způsobila…trhej …sežer si ji…. je tvoje..

L:
Co je s tebou drahý? Scénář máš na zemi…a promiň mi ten hrubý výraz…d r m o l í š text, jaký tato nevkusná hra naštěstí postrádá…

M:
Zdál se mi ,smetánko má lékařská, ošklivý ten sen, kterak zbabělý hrdina nekladný z dramatu vyskočil a rovnou na mne se vrhl s úmyslem vražedným lískati počal mne holí. Ještě teď, ačkoli probuzen, tělo mne příšerně bolí…

L:
To je mi líto, ach to mne mrzí, doufám, že bolest tvá ustoupí brzy, nejlépe hned… vydrž, já donesu led….(odběhne)

M:
Zde vidíte doklad, že doma mám poklad, ženušku k pohledání,..právě mi ledy shání..toť důvod k veršování. Náš byt je nevelký ,však š t ě s t í s námi žije zde v klidu a míru. A proč by ne. Vždyť svět je plný násilí a nástrah, tak kam by šlo. Nám nevadí, rádi se uskrovníme.

L:
(vrací se s miskou ledu – možno nahradit skleněnými střepy, spíše však kvůli bezpečnosti použít prvky z křišťálového lustru)(přinesený led sype Markovi za krk, rovněž zepředu pod oděv, nakonec do kalhot)

M:
Brrrr..to studí. Studí, ale nebolí. (udělá pár rychlých dřepů a dalších cviků)

L:
Myslíš, můj hrdino, že mohl bys nadále pokračovat v čtení té parole?

M:
Já připraven jsem a myslím, že vzhledem k šoku s ledem, budu ti dobrým mizerným tím partnerem

L:
Díky muži můj výjimečný. Strana devět. Přicházím, poněkud brutálně do tebe s prominutím strčím a tím tě bezpečně probudím ze snů. Reakce tvá je však velmi nebezpečná. Takže jakože spíš.

M:
(jakože spí)

L:
(jakože již přišla, brutálně strčí do Marka, který se již vrátil do parole)

M:
(vyskočí a levačkou, úderem karate, srazí Libuši k zemi)

L:
(vymrští se jako kočka a judistickým chvatem vrátí Marka do původní polohy)
Co blbneš ty hovado chceš mě snad zabít?

M:
Pokud můj skvělý zrak mne příliš nešálí, zdá se že repliku tu tvoji v textu nevidím. Ty s vyraženým dechem beze slov a známek života v poloze naznak zůstat ležet máš. Teprve až v půli monologu mého, zde vidím poznámku – závorka- Libuše lehce zachroptí a jakoby nepatrně rukou pohnout chtěla, pohyb ten však nakonec pro náhlé ochrnutí těla se vůbec nezdaří- a poznámka jest opět uzavřena závorkou. Já pak dále pokračuji ve svém monologu, kde zachroptění tvému věnuje se autor též.

L:
Ach promiň drahý, já jsem zapomněla a místo toho abych zachroptěla, replika z jiné hry se náhle objevila tak rychle, že bych tě byla přizabila. Když už jsme zkoušku přerušili tak ráda bych tě požádala… bys nedával do hry tolik síly, těžko bych se pak ovládala. Pohyby pouze naznačujme, v podstatě jde o zkoušku čtenou, emoce zcela extrahujme, a nemlatˇo zem s křehkou ženou. Strana devět- tak tedy ležím bez dechu. (položí se naznak Markovi k nohám a zatají dech)

M:
Tý vole! Kdyby mi někdo řekl, že ještě zvládnu tenhle úder, sám bych nevěřil. Tohle jsme trénovali na vojně u paragánů. A to už je..to už jé..v osumdesátýmprvním jsem šel do civilu, čtrnáct dní v lihu…to jsme se v hospodě ještě párkrát poprali… a vod tý doby nic..,ani ránu.
No jo…učitelka Švadlenková na základce vždycky říkala „ co se v mládí naučíš, později jako když najdeš“.
Při politickém školení mužstva nám kapitán Dabač stále opakoval. „ súdruhovia .. něpriatěl vás nikdy něsmie překvapiť ! Naopak! vy musitě priekvapiť něpriatěla. Ináč stě v prděli.“
Já ti dám kripla a chromajzla břehulko,… výcvik je výcvik… a vojna není kojná.

L:
(lehce zachroptí a jakoby nepatrně pohnout rukou chtěla, pohyb ten však nakonec pro náhlé ochrnutí těla se vůbec nezdaří)

M:
(pokračuje v monologu) … pokud si dobře vzpomínám, měl by být úder smrtelný a nepřítel svým chroptěním neměl by prozradit pozici…tak co to tady na mě zkouší? Teda fakt je že jsem ji neměl ještě v úmyslu zabít. Mé dosavadní úvahy se pohybovaly pouze v teoretické rovině. Nebylo mi doposud jasné, kdo se bude o mne potom starat... Vařit mi, prát mé ošacení a suché ho žehlit…. Kdo tu bude uklízet? Pečovat o mne když bolest mi mozek zatemní a já pak nejsem schopen pohybu. S kým se budu hádat? Komu nadávat? Sám sobě?
Tak to může tak akorát národ v Národním, ale já ani náhodou. ..Libuše neblbni …vstávej.. promiň ,nechtěl jsem tě uzemnit…. to byl reflex z vojny.. ty víš že bych ti nikdy neublížil, vždyť já tě mám místama docela rád…( poklekne k nehybné Libuši) .. hele fakt, prosím tě řekni něco, zachropti aspoň .. pohni se…. Dýchej…počkej já tě nadechnu.. jak jen jsme to na tý vojně..aha..zaklonit ..hlavu..(podívá se ke stropu) ne… její hlavu.. ták..(nadechne se a mohutně foukne Libuši do úst)

L:
(vydechne) Ještě prosím.

M:
(nadechne se jen mírně, něžně přitiskne své rty k Libušiným / rtům / a nekonečně dlouze Líbu líbá)

L:
(zhruba ve dvou třetinách nekonečného polibku prudce Marka odstrčí)
Říkala jsem ti, že máš pouze naznačovat. Takhle vášnivě jsi mne nikdy nelíbal. Co se s tebou děje? Líbáš přec jinou postavu. Co máš s tou šílenou ženskou společného? Ty se s ní znáš? Stýkáte se když já hraji v divadle? Milkujete se když zkouším nebo jsem na zájezdě? Odpověz mi, když se tě táži.! A hezky celou větou!

M:
a..ale…

L:
Zticha buď! Já vidím ti až do žaludku! Ty celá léta mě jen obelháváš, obloudil jsi mě svými veršíky a kydy jako ze Šejkspíra zatím co já bláhová Thalii sloužím a umění se věnuji na plný úvazek i ve svém volném čase, ty chováš se jak prase.. s tou cuchtou Viktorovou pelešíš se zase. Fuj, styď se dobytku. To všechno děje se v mém příbytku. Co se to jenom stalo s náma? Omdlít či neomdlít toť naléhavost sama.

M:
Dělej jak myslíš ty hysterko jedna splašená, vím velmi dobře od pana Zapletala, že taháš se s tím režisérem Budínským aby ti vůbec ňákou roli dal … ty Pampeliško zvadlá nafoukaná

L:
Dost už těch urážek a žvástů, premiéra se blíží a já teď nehodlám se s tebou dohadovat, však po ní si to vyříkáme důkladně. Teď si ty šmejde vezmi text a repliky mi házej! Strana jedenáct. „Ještě prosím.“

M:
(Naznačí letmý polibek)

L:
Další prosím. Nešetři.

M:
Ach lásko. Ty netušíš jak mocně jsem se lekl, že jsem tě zabil v náhlém afektu. Víš přece sama, že když se nečekaně vzbudím, tak vyděsím se a hned prudím.

L:
To nic, můj milý, už se tím netrap ..já odpouštím ti na věky. Je škoda rány která padne vedle, já otřepu se a povyskočím hnedle.

M:
Myslím, že stal se zázrak či něco na ten způsob, já připadám si jako ve snu. Zdá se, že nastal velký třesk a změna prudká jako blesk zasáhla nás oba…zmizela zášť i zloba, a láska co dřív s námi žila z nenávratna zpět se navrátila….

L:
Ach ano, ano milý Marku, já vidím se jak sedím v parku, tobě můj hochu na klíně, tam u nádraží v Kolíně, než jsi se vrátil k rodině. Tenkrát jsme ještě nevěděli, že dnes už nás nic nerozdělí, prošli jsme peklem násilí, vždyť málem jsme se zabili…

M:
Ach kde se zloba v lidech bere, proč jeden druhého tak sere, když život přece je tak krátký a nikdy nevrátí se zpátky. Proč vytváří se napětí, proč zlobíme se na děti, když občas do záhonku skočí, anebo v rumu ret svůj smočí…

L:
Rytíři můj a drahý muži, už jsem zas zpátky ve své kůži, v kůži té panny nevinné, co se ti k tělu přivine…

M:
Jsi motýl Líbo, růže, včela, včera jsi o tom nevěděla, když se mnou přišla domů zpráva, že chybí vitamín a káva…

L:
Díky můj princi za ta slova, jdi dolů za Vietnamcem znova a přines kávu voňavou, lahodnou s chutí lákavou, užijme si tu pohodu, já zatím dojdu pro vodu.

M:
Už běžím, lásko, již se řítím, ohromnou sílu v sobě cítím…

L:
Stop! Stop! (odloží scénář ) Když slyším jak ti to teď blafe, musím si taky dát to kafe…podivné náhle vedou řeči , zdá se mi jako že jsou v křeči….
no prosím..už jsem z toho celá pitomá a hlavně z tebe a vůbec… musím si odskočit..napít se, trochu si odpočinout.. to jsem zvědavá na senátora jak se v tom bude orientovat… …doufám, že do textu nezamotá nějaký reformy, radary a podobný krávoviny. Uvař kávu, dáme si třicet minut pausu.

AŽ DO KONCE STRÁNKY JE PŘESTÁVKA

Cca 15 minut

(herci představující Libuši a Marka přicházejí na scénu, herec aranžuje kávu a sušenky. Oba pantomimicky ilustrují čtený text )

Herečka :

Dámy a pánové. Pro vás a bohužel i pro nás již přestávka skončila. Pan autor si však poněkud znehodnotil obuv a nám zkomplikoval představení tím, že dvěma hlavním postavám prostě velkoryse napsal třicetiminutovou relaxační dovolenou. Jako do Zlaté kapličky. Zlatý voči! Stačí se rozhlédnout. Geniální pan režisér situaci vyřešil a rozhodl, že více než obvykle zvědavým divákům, umožníme jakousi exkurzi do fiktivního zákulisí během pausy. Takže:
Marek uvařil kávu, přinesl šálky s vonícím nápojem do pokoje, vrátil se pro balíček oblíbených sušenek, které vysypal a šikovně naaranžoval na talířek pocházející ze vzácného starožitného servisu po babičce jeho tety Filomény.
(herečka dlouhým skokem zmizí v zákulisí)

Herec :

Libuše si mezitím dlouze odskočila, umyla si ruce, upravila účes i makeup, vypila dvě sklenice minerálky, pohlédla v kuchyni z okna a vrátila se do pokoje. Od začátku pausy uběhlo šestnáct minut.
(Libuše pomalu přichází na scénu a sedá si do křesílka )

Herec : (již sedí)

Libuše se posadila do křesílka proti již sedícímu Markovi. Opatrně usrkla vlažnou, téměř studenou kávu. Přestože byla zvyklá sladit, nechala tentokrát všech dvanáct kostek v cukřence pocházející z porcelánového servisu po babičce Markovy tety Filomény. Na základní škole Julia Fučíka byla, mimo jiné, zamilována do učitele chemie soudruha Zuny. Proto si dobře pamatovala, že v teplé kapalině se rozpustné látky rozpustile a dobře rozpouštějí, zatímco v kapalině chladné je to ani nenapadne. Jak jsem se zmínil, nechala cukr stranou, odložila i předchozí opatrnost a hodila do sebe hořkou, studenou tekutinu nevalné chuti, načež na svém jinak poměrně mlsném jazyku ucítila naléhavou otázku:
Odkud je ta káva? Téměř okamžitě se poblíž otázky objevila odpověď. Přece z hypermarketu.

Herečka:

Koupila jsem ji včera cestou z divadla.
Očividně unavený a stále poněkud zmatený Marek pohlédl na sloupkové hodiny stojící na římse mramorem obloženého krbu. Rád se na ně díval, ačkoli svou funkci časomíry přestaly plnit už dávno před tím než mu je bezdětná teta Filoména odkázala ve své závěti. Dědeček tety Fíly, jak ji většinou důvěrně nazýval, totiž ty hodiny pocházející z počátku šestnáctého století, ještě jako malý chlapec zcela rozebral a některé součástky vyměnil s kamarády za jiné zboží.
Markův pohled se odpoutal od hodin na krbové římse a po krátkém letu přistál na levém Markově zápěstí aby zde spočinul na ciferníku náramkových hodinek nepravdivé značky Rolex, hodinek zakoupených na tržišti v tureckém městečku jménem Size během předloňské podzimní dovolené. Falešné rolexky kupodivu stále šly a z jejich lesklého černého ciferníku bylo patrné, že od začátku pausy již uplynulo dvacet pět minut.

Herec:
Libuše seděla v podivné nezvykle uvolněné poloze. Jindy distingovaná dáma ve středních letech vždy úzkostlivě dbající na dokonalé držení těla, je nyní svržená do křesílka s rukama volně visícíma směrem k podlaze pokryté starým, poněkud vybledlým perským kobercem po Libušiných rodičích, kteří jej dostali svatebním darem od svých prarodičů, obchodníků s perskými koberci. Nohy i s tepláky měla natažené před sebou, hlavu zvrácenou obličejem ke stropu. Její tupý pohled jakoby směřoval k okraji křišťálového lustru zdobeného přívěsky různých tvarů, z nichž některé ovšem již dlouhá léta chyběly na svých místech neboť Libuše se již v útlém dětství pečlivě připravovala na hvězdnou , oběžnou hereckou dráhu a nutně v té době potřebovala větší množství diamantových šperků.. ůůůaaá….(poslední slovo herec jakoby vyzívne)

L:
Hlavně zas neusni! Konec pausy. Kde jsme to skončili?

M:
Strana dvacet čtyři. Už běžím, lásko, již se řítím, ohromnou sílu v sobě cítím…

L:
Neběhej nikam, volám sláva! Ve špajzu schována je káva. Já dala ji tam koncem léta, káva je pravá, jemně mletá a vakuově balená, nebude tedy zkažená.

M:
A dokonale pražená, žádná zrníčka zelená.

L:
Přesně tak Marku, slova moudrá, možná tam najdem zrnka modrá. Modrá jak, chrpa, nepřeháním, tak, a už končím s veršováním

M:
Má milá Líbo jak je libo, když se ti nechce veršovat, mohu s tím také skoncovat. Myslím, že už to mohlo stačit, až budem chtít, zas můžem začít.

L:
Samozřejmě. Obávám se však, abychom opět nesklouzli do nepříjemné, urážlivé, nenávistné komunikace, která nikomu neprospívá a v mnoha případech vyústí ve vzájemnou inzultaci jak již jsme tomu byli svědky i účastníky zároveň.
Ještě před necelou hodinou jsi se předváděl jako největší z idiotů.

M:
Ale musíš uznat, že na tebe nemám.

L:
Hele, nezačínej zase s tím blbým rejpáním.

M:
Ty začínáš.

L:
Jó? A s čím?

M:
Nazvala jsi mě největším z idiotů

L:
Vážně? Tak promiň. Myslela jsem z pierotů.

M:
No proto. Neměli bychom si konečně dát to kafe a pokusit se řešit problematiku kolem formálně dospělých dětí, které nevědí čí jsou? Myslím tím, že netuší co se s nimi děje.

L:
Ty ano?

M:
No, Bára je snad u báby a Franc zřejmě taky, akorát u jiné a na jiným oddělení. Nejhůř na tom bude asi Bledule. Pokud se s ní právě nemazlí Marta nebo Angrešt, což by znamenalo, že je o všechny dobře postaráno a není tedy co řešit

L:
Můžeme teda řešit něco jiného. Myslím, že témat je dost.

M:
Ty myslíš? To je dobré téma. Jak se ti to stalo?

L:
Použila jsem mozek. Zkus to také.

M:
Ty máš mozek? Kde jsi k němu přišla? V teleshopu? Kolik nás to bude stát?

L:
Nic! Mozeček je pánský a dostala jsem ho jako bonus k nafukovacímu fikusu co nám roste na toaletě.

M:
Tak to se mi ulevilo. Zkusila by jsi s bonusem uvařit tu kávu?
Káva je instantní a návod najdeš na pixle.

L:
Pixla s instantním návodem je v naší obyčejné kuchyni na polici u okna. Posluž si sám. Já jdu na babinec s.r.o. (odkráčí)

M: (do publika)
Teď, když jsme tu zůstali sami, prozradím vám své pocity. Původně jsem k herectví neměl žádný vztah. Ten jsem měl jen k herečkám. Ale i divadlo mě nějak začíná bavit. Zvlášť, když to můžu číst.
Chvilku si připadám jak chudák Sokrates, uvězněn v kruhu po jehož obvodu Xantipa rotuje… Nadává z plných plic, že stále nevím nic…, můj mozek čím dál víc, nad tímto poznáním šrotuje.
Pak, sotva Hamletem se stanu, už musím řešit problém jiný. Bít či nebít? Zbytečná otázka. Já řezal bych je třikrát denně, ty vandaly, co hroby ničí… I politiky prolhaný, co s námi každodenně cvičí… Ty soudce, kteří se zločinci, peleší se jak v nevěstinci, já seřezal bych jako žito, však vlastní ruky je mi líto.
No jo, člověk si ledacos vyzkouší a někdy se taková zkušenost může hodit. Třeba u lékaře nebo v senátu cha- cha…ehm…že. (zarachotí klíč v zámku či bouchnou dveře a na scénu vtrhne zadýchaná Bára—což je převlečená Líba, nebo jiná herečka, záleží na velikosti a možnostech souboru)

Bára:
Čau taťko. Kde je mamča?

M:
Před chvilkou odešla. Musely jste se minout.

B:
Asi jó. Přijela jsem taxíkem…čeká na mě dole…

M:
A proč ne v předsíni?

B:
Ale tati! Nedělej fórky…není čas..Kája čeká v taxíku..

M:
Jakej Kája? To je řidič? Ty se znáš s taxikářem?

B:
Ale né..Kája je Kája…přišla jsem vám jen říct, že jedem na pár dní k němu na chatu. Až se vrátím všechno vám vysvětlím. Ty mě určitě pochopíš. Dobře, že mamča není doma…měla by řeči….tak já letím…čau taťuldo….(odběhne)

M:
Hmmm…tak Kája je Kája. Kdo by to řek? (zazvoní telefon, Marek jej zvedne) prosím…Viktor..kdo volá?..cože?...přítel??? ale já žádného přítele nemám…snad jen Vildu..ale s ním si nevolám…có?.. moje žena s vaším přítelem?...jo takhle..on vás podvádí s mojí ženou…ano..jistě..domluvím, domluvím jí..na to se milý pane můžete spolehnout…není zač! (sekne s telefonem)
Tak to jsou ty kurzy… ten babinec..však počkej nevěrnice..to ti nedaruju…podvodnice, lhářko proradná (jde do pathosu)
Já věřil ti snad víc než sobě a láskou hořel jsem jak…jak..(hledá nápovědu ve scénáři) jak plamen…však s tímto citem už je amen…teď vystřídán je nenávistí…jak silná je, to brzy zjistí-š…já nezvládnu svou emoci…nedovoláš se pomoci až hrdlo tvoje sevřu stiskem mouřenína….a se mnou udusí tě vlastní vina…
(ozve se bouchnutí dveří,na scénu vejde nevlastní syn František- to jest Líba v převleku )

F: (vidí otčíma skloněného nad židlí, kterak v napjatých pažích mačká bulvární časopis)
…hój…matka tu není?...co to děláš?

M:
Co ty tu děláš?... máš být…oni tě pustili?

F:
Jen na chvíli. Jdu si pro věci. Musím se vrátit. Budu hrát Napoleona v našem divadle, mezi ploty,…mám prý odvahu a taky ten…no…na té…(zvedne ze země scénář, zalistuje) talent..i vysoký jsem jako on…říkal doktor režisér. Tak já si beru ty věci a padám…(odběhne)

M:
(volá za Františkem) …hlavně se dívej kam…magore splašenej. (ozve se bouchnutí dveří a hned nato z předsíně hlas Líby)

L:
Fanoušku. Ty už jsi doma? Oni tě pustili? To je dobře chlapče…

Hlas Fanouše:

Jen na chvíli mami…říkal jsem to fotříkovi…už musím letět…

L: (vejde a ještě se upravuje do své podoby)… kam zase letí? Co ti říkal?

M:
To teď není důležité. Mně zajímá, co řekneš ty až se tě zeptám kdo je přítel přítele s kterým nás oba podvádíš zatímco máš sedět na zadku a na školení u vraha ….Teď já ti dám školení…já ti ukážu jak se vraždí…na to můžeš vzít jed…(vrhá se na Líbu, ta však obratně uhne, Marek padá, Líba se přiblíží k publiku se slovy: ) pomoc, pomoc prosím, on uškrtí mne jako Desdemónu, ach bože jak zachránit se mám? (zalistuje ve scénáři, Marek se těžce zvedá a do křesílka sedá. Líba pokračuje:)

L:
Antonie, hrdino můj drahý, to jsou jen hloupé klevety, že s Césarem mám jisté styky. On chodí sem jen leštit kliky. Přece bys nedal na bulvár, vždyť na tom šprochu není pravdy trochu. Zeptej se mého mluvčího, ten v mžiku vyvrátí veškeré klepy a na jejich místo dosadí jakoukoli vhodnou informaci. Náš syn mu přeci vůbec není podobný…až na pár detailů spíš podobá se tobě,… chce to jen více dobré vůle a změnit úhel pohledu,… pak obhájit se dovedu.
Teď se mi hezky omluvíš a zahrneš mne dary hodnotnými, lásku nehynoucí mi vyznáš slovy líbivými, načež učiníš mne královnou, svou paní, to jistě splníš rád a bez váhání.

M:
Tak tyhle finty na mě nezkoušej, já vidím ti až do výstřihu. Jsi pyšná Kateřino jako pávice. Však brzy celá moje pravice tě zkrotí. Já budu pánem tvým a ty mou vzornou chotí.

L:
No to sa Vávro ještě uvidí, kdo vítr zasívá ten bouři sklízí, mně hrubá síla také není cizí i temperamentu mám v sobě dosti. Když bude potřeba, pak zpřelámu ti kosti. Já cítím v těle touhu sílící, což takhle rozdat si to v ložnici?

M:
Když myslíš, Maryšo, tak můžeme to zkusit. Uvidíme, kdo koho bude lépe dusit. (vrhnou se proti sobě, uchopí se vzájemně trochu za ramena, trochu za hrdla a v jakémsi obkročáku odkvačí ze scény. Mělo by to připomínat jak tanec, tak zápas. Ze zákulisí se pak určitou dobu ozývají zvuky ilustrující zápas s přechodem na kompletní, vášnivý, milostný akt. Po chvíli nastane hrobové ticho. Na scénu přichází spolu s blaženým výrazem ve tváři slastně se protahující Libuše. Zastaví se až před publikem. Pak, se šátkem na hlavě vyjde Marek a s příslušnou dikcí pronese:)

M:
Děvčico neščastná. Ty jsi jej znásilnila!

L: (ščastně) Baže. Znásilnila.

KONEC