Jenifer Katie Way 4.-6, kapitola

Anotace: ---kdo jste četl předchozí víte, jen chci upozornit, tyhle začáteční kapitoly vznikly asi před rokem... asi bych to napsala trochu jinak, ale nechám to jak to je ;)

4. Kapitola - miluji ho?

Ležím na posteli, zchoulená do klubíčka, brečící....nešťastná nad svým životem, nešťastná láskou? Prostě nešťastná, brečím, tiše...Ale hodně...Brečím a myslím na mojí školu, nad svým životem a hlavně, přemýšlím nad Arnoldem. Brečím, protože možná je chyba ve mně, ne v nich, protože možná já jsem ta špatná a ne oni. Proč oni jsou obklopeni lidmi a já jsem tak sama? Proč? Proč každej může bejt tak šťastnej...já mám muziku a stejně šťastná nejsem. Ona mi nestačí, i přesto že jsem celý život myslela že jo...ale asi ne. Kdybych měla aspoň jeho. Musím mu napsat, opravdu musím. Už skoro uklidněná šahám do kapsy riflí a lovím malej růžovej papírek. Otevřu ho a na něm je doopravdy číslo. Jen doufám, že není někoho jinýho. Měla bych se nejdřív nějak ujistit, než začnu psát něco víc. Přemýšlím co napsat. A konečně, už vím.
,,Achuuj malíři, tady Tvoje hudebnice..jsi to Ty?"

během asi jedné minuty přijde odpověď
,, Ahoooj! Ty jsi napsala, už jsem myslel že nenapíšeš. Každou minutu koukám na počítač a furt nic :(. Už jsem byl fakt smutnej a najednou smska. Samozřejmě že jsem Tvuj šiškovník :-D . Jak se máš Jen?"

ano je to on!!!ježiši marja, on je naprosto úžasnej, konečně mám pocit že jsem našla někoho, koho zajímá jak se cítím. Snad konečně! Odepíšu hned, jde to samo, jde to úplně samo, vůbec to není těžký. Nevím, ale když mu píšu, cítím se sama sebou, mnohem víc, než kdy dřív...
,,Promiň, víš, já nemůžu moc na net, moje máma je prostě hrozná. Zavolala na mě, zrovna když jsem si prohlížela Tvoje naprosto ÚŽASNÝ OBRÁZKY! A musela jsem jít na večeři, pak si táta sbalil notebook do práce a už jsem se nedostala na počítač. No mám se tak nějak, trochu osamoceně, co Ty?"

čekám, čekám netrpělivě na odpověď, sedím ve svým fialkovým pokoji, prohlížím si svůj růžovej klavír, kterej jsem si vynutila a už už, se zvedám, že si samou nervozitou zahraju, když v tom zapípá mobil.

,,Jasný chápu to, to je v pořádku Jen...Nechtěla by jsi se teď sejít na našem místě? Jestli máš na mě chvíli čas...byl bych moc rád...cítím se totiž, taky docela dost osamoceně.."

zírám na mobil, srdce tluče jako o závod!
Co mám dělat? Samozřejmě musim mu napsat že ano! Chci ho vidět samozřejmě..,,Jo jo, jen do toho holka"..povzbuzuju se...Buď teď a nebo nikdy!

,,Dobře, za 10 minut tam..."

za asi 5 vteřin je tu hned odpověď
,,Ok!!"

Rychle namalovat, a jde se na věc....pane bože help me

5. kapitola - u mého stromu, trochu jinak

Letěla jsem jako vítr, už tak jsem měla zpoždění a bála se, že tam Arny už nebude..Ano Arny, tak mu budu říkat. Už z dálky jsem viděla jeho vysokou postavu a černou kštici. Přiběhla jsem k němu, řekla ahoj, on nic však neříkal...jen se usmál, vzal mě za ruku a najednou se to stalo...Něžně si mě přitáhl k sobě a pak se stalo něco tak krásného, že to bylo jako ve snu. Naše rty se spojili....já ucítila vůni jeho třešňové žvejky...On musel cítit můj jahodový lesk. Bylo to tak podmanivé, tak romantické. Ten okamžik trval pár sekund, ale já si ho užívala jako dlouhé hodiny. Potom ke mě zvedl jeho oslnivé modré oči a řekl...,,Miluji Tě Jen..." já jsem byla schopná říct jen ,,já ...já...Tebe taky Arny..." Chvíli jsme seděli vedle sebe mlčky...až on prolomil to ticho...,,Víš, nevím jak se to stalo, prostě jsem Tě uviděl a řekl si, že jsi okouzlující, že vypadáš jak anděl...a pak mi kluci řekli že jsi muzikální typ a že jdeš někam na uměleckou školu. Pak mi došlo, že spolu určitě máme hodně společného a že je to skvělé." ...ježiši, děkuju za to, že jsem ho potkala, že mám takové štěstí...,,Já jsem si Tě nikdy nevšimla, asi jsem byla moc zavřená do sebe a okolní svět jsem se snažila nevnímat, ale rozhodně mě to mrzí, jsi úžasný a ty Tvoje obrazy, máš jasnou budoucnost...A promiň mi tu naší první schůzku, byla jsem hloupá, že jsem tak utekla.." on se na mě tak sladce podíval...a odpověděl..,,Ale no tak, moje obrazy nejsou zase až tak skvělý nepřeháněj. Rád bych si někdy poslechl Tvoje výtvory ...Tvuj hlas... kdybys měla nějakej koncík, nebo klidně i u Tebe doma... a to je v pořádku že sis mě nevšimla, já nejsem zas až tak okouzlující..haha.." ...,, Ty a neokouzlující? Až moc, jen já bych si asi měla pořidit čočky :-D a nevím, jestli by se Ti moje výtvory líbily, docela se Ti je bojim ukázat, po tom co jsem viděla ty Tvoje...sakra zvoní mi telefon, matka".... hned jsem si všimla jak Arny posmutněl..nedalo se nic dělat, zvednou jsem to musela...,,No?" na druhým konci se rozkřičela má hysterická matka..,, Můžeš mi říct, kde se zase flákáš? Máš cvičit na klavír pokuď vím, mazej domu jasny? Ať si tu do 5 minut, taky bys mi mohla s něčím pomoct, ne ?" ...,,No jo, prosim Tě už jdu, jsem u lesa." a zaklapla jsem...Podívala jsem se na Arnyho a řekla...,,Promiň, ale budu muset jít...zase někdy jo?" Dala mu pusu a odešla...Smutná, že už jsem zase bez něj. To jsem teprve ale nevěděla, co mě bude čekat za drama druhý den ve škole....

6.KAPITOLA - Šťastná? Já? Nikdy! x(

Ano, poprvé jsem se cítila šťastná jako nikdy! Přiběhla jsem domů, pozdravila mámu, všechno v pohodě. Lehla jsem si do svých růžových peřin a poprvé v životě pustila to zamilovaný cédéčko, který jsem tolik dřív nesnášela. Přemýšlela jsem, o tom co mě potkalo. Euforie. Pocítila jsem krásný pocit. V hlavě byl jenom on. Sedla jsem si k pianu a skládala. Šlo to najednou tak samo, moje prsty běhaly po klávesách rychlostí blesku. Ani jednou jsem se nepřeklepla. Hrála jsem, tóny se nesly po celém pokoji, tak krásné tóny. Milovala jsem hudbu ještě víc, než kdy jindy. Vzala jsem si papír a tužku a zapsala si vše, co mě teď napadlo. Byla jsem na to pyšná! Hrála jsem několik hodin, možná dokonce 4 hodiny. Seděla jsem a hrála. Myslela na vše kolem, ale přitom jsem byla plně soustředěná na hudbu. Poté jsem unavená spadla do postele a nechala si zdát krásné sny o Arnym.

Ráno jsem seběhla na snídani. Máma se na mě podívala se
zvláštním výrazem ve tváři a zeptala se čemu se tak usmívám. Samozřejmě jsem si vymyslela nějakou pitomost, jakože mám novou skladbu na klavír, která se mi moc líbí. Vyrazila jsem s úsměvem do školy. Hned po cestě jsem potkala tu odpornou Jamie. Dokonce mě pozdravila. Odpověděla jsem jí, ale do školy jsem pokračovala sama, nechtěla jsem aby si ze mě zase vystřelila, nějakým jejím povedeným vtipem. Když jsem vkročila do školy, uviděla jsem ho. Stál v kroužku kluků. Otočil se, usmála jsem se, pozdravila ho. On se však jen ušklíb a něco pošeptal klukům, kteří se okamžitě rozchechtali. Sevřelo se ve mě naprosto všechno. Nechtěla jsem žít dál! Rychle jsem odešla a rozbrečela se. Utíkala jsem na záchod, jako vždy. Zavřela jsem se v kabince a sjela na zem. Brečela jsem, opět, nešťastná. Řekla jsem si, že můj život už dál nemá smysl. Ztratila jsem ho a ani nevím co jsem udělala špatně. Myslela jsem , že aspoň on je jiný. Brečela jsem nahlas. Už jsem se nebála, že mě někdo uslyší. Nebála jsem se ničeho. Chtěla jsem to skončit. Chtěla jsem zapomenout. Chtěla jsem....prostě spát. Otevřela jsem svojí peněženku a vytáhla jsem to, co jsem s sebou nosila pořád, ale nikdy jsem neměla odvahu to použít. Vytáhla jsem jí. Poslední pomoc. Poslední záchranu... žiletku.