Stříbrná záře

Anotace: O dívce, které její matka svm řemeslem naprosto zničila pověst a reputaci. Stává se neoblíbenou do doby než potká záhadného kluka. Na něm je ale také něco divného. A Sára se za každou cenu snaží zjistit co.

1)

Koukala jsem z okna, jak se na zem snáší bílé chomáčky sněhu a pokrývají vše, co bylo v dohledu z mého okna. Stará houpačka v rohu zahrady, tak dlouho nepoužitá a zapomenutá, už nebyla v bílé závěji ani vidět. Věděla jsem, že tam je jenom díky velkému dubu, který byl starší než náš dům a na jehož tlustých a košatých větvích viselo svého času spoustu houpaček. To bylo dřív, dnes už tam byla jenom jedna. Jako by přesně vystihovala, co se semnou dělo. Před pěti lety se u nás na zahradě scházely děti z celého města. Hrály jsem si na schovávanou, na slepou bábu, plácaly si bábovičky na malém pískovišti… To bylo dřív. Dnes už tu nebyly žádné děti, žádný dětský smích. Bábovičky na pískovišti zůstaly – nepoužité a zaváté sněhem. Dřív jsem sníh milovala. S tátou jsme vždycky chodili na kopec za domem a stavěli spolu sněhuláky. Zkoušel mě přemluvit i na sáňkování, ale nikdy se mu to nepovedlo. Mnohem radši jsem koukala, jak jezdí sám, jak se směje, když naboural a zapadl do sněhu. Já sama nikdy nejela. Bála jsem se rychlé jízdy, měla jsem obavy, že když nabourám, už se nezvednu. Ale přesto jsem období zimních radovánek milovala. Všichni se usmívali, všechno bylo v té bílé záři jasnější a mnohem hezčí.
Už je to hodně dlouho. Zima už mě neláká, sníh mi připadá odporný a otravný, jak se mi lepí na boty a jak se v průběhu dne mění na bahnitou kaši, která stříká při každém kroku. S povzdechem jsem se zvedla od okna a přeběhla celý pokoj třemi kroky ke skříni a otevřela ji. Tři poličky jen tak tak držely na místě a na každé byly dvě hromádky oblečení. Bezmyšlenkovitě jsem hrábla do první a vytáhla černé tričko s dlouhým rukávem, k tomu jsem si vyndala hnědé kalhoty a šedý svetr až ke krku. Už jenom představa, že opravdu musím do té zimy mě zpomalovala. Rychle jsem se koukla na hodiny - 6:30 – nestihnu se ani nasnídat. Hodila jsem přes sebe bundu a chystala se odejít. Cestou jsem ještě nakoukla k mámě do ložnice. Ležela rozvalená na posteli s pusou dokořán a pravou ruku měla přehozenou přes mužskou hruď. Zase jsem si povzdechla. Další zákazník. Takže dneska možná budeme mít teplou večeři. Při té představě jsem se zasmála. Vidina mě, mámy a možná toho neznámého, co vedle ní teď chrápal v posteli, společně posazených kolem stolu s teplým opečeným kuřetem a vařenými bramborami mi přišla natolik komická a absurdní, že mi to dokonce zlepšilo náladu a skoro jsem zapomněla, že mě čeká sedm nesnesitelných hodin ve školní lavici.
Cestou do školy jsem jako obvykle přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby máma nebyla to, co byla a jak by to asi teď vypadalo, kdyby od nás táta před pěti lety neodešel. Představovala jsem si, jak odpoledne přijdu ze školy a doma na mě bude čekat máma s teplým obědem, jak mě obejme, když vstoupím do dveří a zeptá se mě, jak bylo ve škole… Viděla jsem, jak večer přichází táta, strhaný z práce, ale přece veselý a čilý na to, aby mi pomohl s úkolem z matiky a pak se se mnou večer koukal na filmy. Představovala jsem si hlavně Vánoce. Jaké by to asi bylo, kdybychom si sedli k vánoční večeři, snědli kapra, salát, rodiče by pili víno, já bych měla džus, jako správná slušná dceruška a spolu bychom se smáli máminým kuchařským příhodám, tátovým pracovním vtipům a mým školním trapasům. Pak bych musela, a jsem si jistá, že i ve svých sedmnácti letech, do svého pokoje vyhlížet Ježíška a čekat, až máma s tátou všechno připraví. Úplně jsem slyšela zvoneček a cítila nadšení, které by mě v tu chvíli naprosto spoutalo. Seběhla bych schody a vtrhla bych do pokoje ve stejnou chvíli, ve které by tam přišla i máma, která by se tvářila naprosto překvapeně, že u nás už byl Ježíšek. Běžela bych ke stromečku, který by byl nádherně nazdobený, svítil by a celý pokoj by voněl svíčkami. Pod stromečkem by samozřejmě bylo spoustu dárků – malých, velkých, obrovských. Začala bych je nedočkavě rozbalovat a zpod balícího papíru by se na mě smály věci, které jsem si vysnila. Batoh, boty, mp4, nový mobil. Rodiče by trpělivě čekali a pak by začali sami rozbalovat dárky. Nadšeně by komentovali dárky, co si dali navzájem a těšili se z malých serepetiček, co bych jim nadělila já..
„Slečno, jste na konečný“
A potom bychom společně uklidili ten binec, co jsme nadělali, sedli bychom si v obývacím pokoji k televizi a koukali na pohádky. Ta představa byla moc krásná. Až moc krásná na to, aby se někdy mohla skutečně stát.
„Slečno, slyšíte. Musíte vystoupit!“
Přinutila jsem se vytrhnout ze své euforie a otevřela oči. Hlavu jsem měla opřenou o chladné okénko tramvaje a na skle se rýsoval mastný vlek od mého čela. Musela jsem usnout. Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala do obličeje protivného řidiče, který se mě snažil vykopat z tramvaje. Nějak jsem si z něj nic nedělala a pomalu si začala srovnávat myšlenky. Teprve potom jsem se chystala odejít. Hezky všechno v klidu a pohodě. Byla jsem zvyklá lidi ignorovat. Léta praxe, abych byla přesná. Můj pohled ale upoutaly hodiny za hlavou toho milého a vstřícného pana řidiče, kterému se viditelně ulevilo, když zjistil, že už jsem vzhůru. Hodiny ukazovaly – 7:29 – za minutu mi začíná vyučování. Jsem na konečné tramvaje, což znamená minimálně deset minut pěšky. Ani kdybych utíkala seberychleji jsem to nemohla stihnout. Jeden pozdní příchod by nebyl problém, ale čtvrtý v jednom týdnu ? To bude mela. Vystřelila jsem z tramvaje, narazila na skleněné dveře, které byly podrázácky samozřejmě zavřené, rozrazila jsem je a za sebou slyšela slabé uchechtnutí řidiče. To určitě udělal schválně. Běžela jsem známými ulicemi a začala zpomalovat. Stejně už je pozdě. Pět minut nebo deset ? Pozdní příchod jako pozdní příchod. Nezáleželo na čase. Když jsem si to uvědomila, zpomalila jsem ještě víc. Ke škole jsem přišla skoro v půlce hodiny. Otevřela těžké kované dveře a zamířila si to rovnou do ředitelny. Stejně by mě tam poslali, tak ať už to mám odbyté. Vyběhla jsem schody do druhého patra a s bušícím srdcem zaklepala na dveře, na kterých visela zlatá tabulka s vyrytým nápisem:
Ředitel: Mgr. Lubomír Stejskal
Sekretářka ředitele: Miloslava Stará
Pomalu jsem otevřela dveře a vstoupila do tak známé malé čtvercové místnosti, ve které byl ohromný dubový stůl, obtěžkaný lejstry všeho druhu. Po stěnách místnosti stály červeně polstrované židle a na jedné z nich seděla paní Stará. Četla si z nějaké knížky s růžovým obalem, usmívala se a nejspíš si ani nevšimla, že někdo vstoupil do dveří. Natož aby si všimla mě, té, které si nikdy nikdo nevšimlo od té doby, co…
„Ehm, paní sekretářko…“ promluvila jsem tichým hlasem. Tahle ženuška bylo to nejlepší, co naší školu potkalo. Nikdy jsem neviděla nikoho s tak velkým srdcem. Kdyby kandidovala na ředitelku školy, dostala by sto procent hlasů. Byla ovšem trochu roztržitá a příliš romantická. A bylo velmi lehké ji vylekat. A přesně jak jsem očekávala, žena vylítla na židli metr vysoko, až se její kypré tvary zakymácely a vyplašeně vykřikla, přitom upustila svou knihu na zem, kde se rozložila na padesáté stránce.
„Já…já se omlouvám, nechtěla jsem vás vylekat“ Vykoktala jsem rychle.
„Ne, ne, nic se neděje. Trochu jsem se začetla. Hmm…ztratila jsem stránku,“ postěžovala si s pohledem na knížku, „Ale copak Sáro, co ty tady zase? Snad nemáš nějaký průšvih!?“ měřila si mě svým ostřížím zrakem zpoza kulatých brýlí a na chvilku mi připomněla starostlivou babičku, kterou jsem nikdy neměla.
„No, průšvih. To zase úplně ne, ale usnula jsem v tramvaji…zase. A potřebuju za panem ředitelem, abych mu to vysvětlila a aby mi to opět omluvil.“ Snažila jsem se znít opravdu přesvědčivě. Jako by to byla vina všech okolo, jen ne mě, že jsem usnula. Věděla jsem, že u pana ředitele mi to neprojde tak lehce jako u paní Staré, ale zase ona měla vynikající talent někoho přesvědčit a pokud bych já dokázala přesvědčit ji, měla bych napůl vyhráno a ta hrozící ředitelská důtka, co mi hrozila by nemusela být zase o další kus blíž.
„Jojo, pan ředitel.“ Zamyslela se „ to budeš muset chvíli počkat, dneska k nám totiž přišel nový žák a je zrovna v ředitelně…“ poodešla ke svému stolu a stále si něco mumlala pod nos, pak jakoby si něco uvědomila, vyšvihla hlavu a podívala se na mě. Skoro jsem se přikrčila, jak jsem se lekla. „Týýý“ ukázala na mě prstem, „přece tady nebudeš čekat, až si pan ředitel vyřídí svoje záležitosti. To teda ne, přišla bys o veškerou látku. To přece nemohu dopustit. Vydrž.“ Stáhla prst zpátky a zmáčkla tlačítko na telefonu. Chvíli to bzučelo a pak se ozval protivný hlas našeho milého pana ředitele, „Co je? Neříkal jsem vám, že mě nemáte rušit? Mám tady důležité jednání!“
„Tohle je také důležité“ nedala se paní Stará a pokračovala, i přesto, že slyšela hluboké nadechnutí pana ředitele, který se nejspíš chystal něco dalšího říci, „Je tady slečna Slámová a chce jenom razítko k pozdnímu příchodu. Byla by pěkná nezodpovědnost jí to razítko nedát a nechat ji čekat, až si vyřídíte svoje důležitá jednání“ utrhla se na pana ředitele, jako by to byl pouze její dlouholetý přítel a ne její nadřízený. V aparátu bylo chvíli ticho.
„Říkáte slečna Slámová? 2.A? No to je výborné, pošlete jí rovnou ke mně. Ale šup, ať to kmitá“
Tůt tůt tůt tůt, pan ředitel zavěsil a já si sebrala batoh a bundu a vydala se ke dveřím, které vedly k panu řediteli a ve kterých jsem se poslední dobou nacházela každý druhý den. Ještě než jsem stihla vzít za kliku, udělal to někdo na druhé straně přede mnou. K mojí smůle se dveře otevíraly ven z místnosti a tak jsem dostala krásnou ránu přímo doprostřed čela. Před očima se mi udělaly mžitky a trochu jsem zavrávorala. Čekala jsem, že ten někdo, kdo otevřel dveře mě zachytí, ale nestalo se vůbec nic. Chvilku jsem tam stála s rukou na čele a kolíbala se jak kuželka. Možná bych tak dokázala být dlouho, ale vytrhl mě něčí hlas.
„Promiň, jsi v pořádku ?“
„Jasně, jo, to jsem“ vysoukala jsem ze sebe a přinutila se otevřít oči. Dnes to bylo už podruhé, co jsem je prostě musela otevřít. I když jsem nechtěla. Ale v tomto případě jsem to neměla dělat.
Koukala jsem do těch nejvíce nadpozemských očí, které jsem kdy viděla. Byly bílé. Ne, to přece nemohly být. Musely být modré, ale tak světle modré… vypadaly bíle, ale přesto nepřipadalo mi, že bych viděla jenom bělmo. Ty oči se třpytily. Jako by z panenek vycházelo stříbrné světlo, které mě naprosto uchvacovalo a do kterého nešlo přestat koukat. Připadala jsem si jako moucha, co se snaží dostat tak strašně blízko žárovky. Měla jsem nutkání dotknout se těch očí. Chtěla jsem vědět, jestli jsou skutečné. Jestli se mi to nezdá, jestli mě ty dveře neomráčily…
„Jsi si jistá?“ zeptaly se mě ty oči. Nebo spíš jejich nositel. Hlas mě hluboký a mužný, ale přece tak jemný… udělala se mi husí kůže. Přinutila jsem se prohlédnout si i zbytek. Krom očí měl ten dotyčný krásně tvarované rty, naprosto smyslné a jakoby vykrojené, nos měl malý, jemný a vůbec celé jeho rysy byly tak nějak jemné a lehké, jakoby ho někdo namaloval tenkým štětcem těmi nejdražšími a nejjasnějšími barvami. Jakoby prostě na světě neexistovalo nic jiného. A i přesto, že jsem věděla, že už v životě nezáleží na ničem jiném jsem v hloubi duše věděla, že tohle není pro mě. Já jsem Sára, obyčejná holka, která má tu nejhorší pověst, kterou nikdo nikdy nepozdraví, neosloví, nepřisedne si k ní. Byla jsem sama a sama budu do konce svého podělaného života. Na tom se nikdy nic nezmění. Leda bych se odstěhovala někam daleko, někam, kde se nikdo nedozví, kdo jsem a kdo je moje rodině. Kdo je moje matka a co se stalo s mým otcem.
„Sáro, co je s tebou? No tak, vzpamatuj se a vezmi Marka do třídy. Razítko ti pro dnešek odpustím, ale koukejte jít, za chvíli končí hodina“ řekl vzdálený hlas.
Chvíli jsem jen tak stála a koukala napřed na toho kluka, co mě tak okouzlil a pak na pana ředitele, který se tvářil tak nějak podivně. Jakoby vítězně. Nechápala jsem to, ale otočila jsem se na podpatku a mlčky odešla z místnosti. Ten kluk – Marek - mě následoval. Taky mlčky. Třídu jsme měli v pátém patře. Což znamenalo ještě další tři patra s ním. Už jsem chtěla, abychom to měli za sebou. Nemohla jsem se na něj ani podívat. Nechtěla jsem se na něj podívat. Muselo mu být ze mě na nic. On takový předmět dokonalosti. Ztělesněná krása. A já ? Pche, ani mě nenapadlo se s ním srovnávat. Už takhle jsem byla největší outsider na škole. Pokud by se já, obyčejná, nehezká holka pokusila s ním seznámit, třeba jenom povídat si, byla by to společenská sebevražda. Ono už by se asi ani nic zkazit nedalo, protože už jsem byla vlastně taková mrtvola v té společenské vřavě. Jakoby svět byl jeden obrovský bál a všichni by byli oblečeni do těch nejdražších šatů od Gucciho a já se tam ocitla nějakým strašným omylem v roztrhaných teplákách a v holinkách.
„Hej, proč tak ženeš? To se tak těšíš na hodinu?“ zeptal se mě ten kluk, doběhl mě a usmál se na mě.
„Ne, to ne. Já jenom..“ nechala jsem větu nedokončenou a doufala, že to nechá být.
„Jenom co?“ zeptal se.
„Ale nic. Asi by jsi se se mnou neměl bavit“ řekla jsem a kousla se do jazyka. Já jsem tak pitomá? Je to tak sto let, co se se mnou naposled někdo bavil a já ho rovnou pošlu do háje.
„Neměl? A co když chci?“ zeptal se mě, ale přišlo mi že to neměla být otázka.
„No.“ už jsem jednou začala, teď nemůžu skončit,“až vstoupíš do třídy a seznámíš se někým jiným, věř mi, že si mě ani nevšimneš.“
Došli jsme k béžovým oprýskaným dveřím, na kterých v pravém rohu visela tabulka s nápisem 2.A. Když jsem brala za kliku slyšela jsem, jak se kluk za mnou uchichtl a potichu poznamenal, „ Uvidíme.“
Ve třídě bylo ticho. Všichni byli sklonění nad papírem a psali. Asi nějaký test. Pozdravila jsem paní profesorku na Ekonomiku a šla si sednout na svoje místo. První lavice u dveří. Jediné místo, kde jsem se nemusela koukat na cizí obličeje lidí ve třídě, pokud jsem opravdu nechtěla. Marek stál ještě ve dveřích a nerozhodně se houpal ze strany na stranu. Měla jsem nějaké nutkání mu pomoci. Přišel mi tak roztomile nerozhodný, že jsem mu prostě musela pomoct.
„Ehm, paní profesorko, tohle je Marek…“ uvědomila jsem si, že neznám jeho příjmení,“…je to náš nový spolužák, pan ředitel mě pověřil, abych ho přivedla do třídy.“
A v tu chvíli se všechno událo nanovo. Předtím si nikdo nevšiml, že jsem přišla do třídy, nikdo nezvedl hlavu, když se otevřely dveře a vešla Slámová, ta holka od té kurvy. Ale jakmile třídou projela moje slova ´Nový spolužák´zvedl hlavu úplně každý a všechny dívky ve třídě měly úplně stejnou reakci jako já. Ani jsem se nemusela otáčet, abych to viděla. Slyšela jsem, jak polovině třídy vypadly propisky z rukou a více než polovina dechů se zpomalila na minimum. Naprosto jsem je chápala. Měla jsem úplně stejnou reakci. A nejspíš bych jí měla znova, kdybych byla schopná se na toho kluka opět podívat. Ale já prostě nemohla. Nemohla jsem si dávat naději a krom toho… tenhle kluk je divnej. Když pominu jeho neskutečnou krásnu, tak je prostě divnej. Něco z něj vyzařuje. Člověk se s nim cítí hezky a v pohodě, ale zároveň má pocit, jako by se nedokázal ovládat. Lidé s ním jsou jako loutky, nedokážou pohnout končetinami, dokud někdo nezatahá za nitky.
„Och, ano pane, ehm, jaké je vaše příjmení?“ zeptala se třídní profesorka a já viděla, že i na ní udělal ohromný dojem.
„Noo, Stewart“ řekl Marek a uculil se. Anglické příjmení. To mu bylo podobné. Nemohl mít nějaký obyčejný český příjmení. To se k němu prostě nehodilo. Marek Novák? Marek Straka? To k němu prostě nešlo.
„ Dobrá pane Stewarde, posaďte se, kam se vám zamane. Moc volného místa tu nemáme.
Přikývl a konečně vešel do třídy. Jeho chůze byla houpavá, užíval si každý krok, skoro jako by byl poslední v jeho životě. Přistihla jsem se, že pohled na něj mě uklidňovat. Chvíli jsem dokonce přemýšlela, že není odsud, že bychom možná mohli být přátelé. Tato vidina bleskurychle zmizela, když jsem zjistila, že od dveří neodešel daleko a že si sedá přímo vedle mě. Podíval se na mě a zaculil se. Byl to krásný úsměv, který by dostal na kolena i tu nejkrásnější dívku, natož pak takovou šedou myš jako jsem byla já, ale byla jsem tak rozčilená, že jsem se na něj jenom zamračila. To mu úsměv roztáhlo ještě víc. Ten kluk mě vysloveně provokuje. Cožpak nevidí, že mi to takhle vyhovuje? Být sama? Nemůžu už ani žárlit na lidi kolem sebe, co mají kamarády, co se chodí každý pátek večer bavit… Já už jsem si zvykla a nechci to měnit. A měnit to nebudu. Nejsem společenská a nikdy nebudu.
Hodina se blížila ke konci a každou chvíli mělo zazvonit. Hypnotizovala jsem hodiny a modlila se, aby už ručička přeskočila na další čárku. Věděla jsem, že se okolo naší lavice shlukne úplně celá třída a že se HO budou vyptávat. Taky jsem chtěla vědět, odkud je, kdy se přistěhoval, kde teď bydlí a tak dále, ale nechtěla jsem se ocitnout ve středu dění. Jistě, nikdo by si mě ani nevšiml, ale už jenom ta představa… Brrr, ani pomyslet.
V tu chvíli zazvonilo. Vystřelila jsem jako šíp ze dveří, které byly naštěstí blízko a svým periférním viděním jsem viděla, že zadní lavice už se zvedají ze svých míst a chystají se jako dravá zvěř vrhnout na tu moji lavici ubohou. Jen aby to vydržela. Přešla jsem chodbu a zabočila doleva.Zamířila jsem si to na chodbu, ke stolečkům, určeným ke svačení. K mé úlevě byly zatím všechny stolky volné a já si mohla pohodlně vybrat ten v nejzazším rohu, na který nebylo moc vidět a kde byl dokonce počítač připojený k internetu. Posadila jsem se, shodila batoh ze zad a vytáhla rozvrh. Příští hodinu máme výtvarku. Jediný předmět, který mám opravdu a upřímně ráda. Potom angličtinu a češtinu.
„Ty se mě bojíš?“
Lekla jsem se asi tak jako paní Stará ze sekretariátu a trhla rozvrhem. Ostrý papír mi prořízl kůži a na prstě se mi objevila kapička krve. Vzhlédla jsem od té pohromy a podívala se na něj. Co po mně chce? Baví ho, provokovat mě? Nebudu mu odpovídat. Nezajímá mě. I když, je to slušnost.
„Ne!“ řekla jsem hrdá na svou nezkomolenou větu. Nebo slovo to je jedno.
„Tak proč přede mnou utíkáš?“ zeptal se znovu, ale už se nesmál. Jakoby ho něco znepokojilo. Podíval se na můj krvavý prs a vytáhl kapesník, kterého jsem si ani nevšimla a strčila prst do pusy. Pousmál se. Zadívala jsem se znovu do těch krásných modrých-bílých očí. Teď, když jsem si dala dohromady realitu, to jest, že my dva se nikdy nebudeme kamarádit, mi připadaly ještě krásnější. Ale jenom to. Sice jsem se v nich pořád utápěla a bylo těžké dostat se pryč z těch vln, co mě v nich tak pevně drželi, ale věděla jsem, že není nemožné dostat se z nich pryč. Že je to nutné. A dá se to zvládnout, pokud člověk opravdu chce. Raději jsem uhnula pohledem než jsem promluvila.
„Co po mně chceš?“ vyjela jsem na něj hrubě. Až překvapivě. Nechtěla jsem. Fakt ne. Ale tenhle kluk mě rozčiloval. Musel naprosto jasně vědět, že někdo jako on se nebude zahazovat s někým jako jsem já. Nechtěla jsem být zlá, ale prostě nesnáším, když mě někdo provokuje. Takhle to se mnou dělali lidi ze školy v té době, co se chtěli dozvědět, že moje matka je opravdu to, co se povídá. Jakoby sami nemohli jít a přesvědčit se. On sám až to zjistí. Nechtěla jsem ani pomyslet. Bylo mi jedno, že to vědí ostatní, ale proč on? On to přece nemusel vědět? Mohla jsem mít jednoho kamaráda. Jenom jednoho. Jenom malého. Nemusel by to být hnedka nejlepší přítel, ale jenom někdo, kdo by mi zavolal a zeptal se třeba jak se mám.
„ Co třeba: přátelit se?!“ odpověděl rozhodným hlasem jako by mi četl myšlenky. Můj ostrý tón ho vůbec neznepokojil. Když řekl slovo přátelit se,cukla jsem sebou. To jsem neslyšela už strašně dlouho. Nebo spíš nikdy. Ten pojem byl pro mě naprosto neznámý. Úplně zapomenutý. Musela jsem to utnout ještě v začátku. Konec by pro mě nemusel být příjemný a mohl být bolestivý. Ta maličkatá naděje, co ve mně vzplála byla sice opravdu prťavá, ale já ji nemohla nechat rozhořet, tohle nemělo začátek. Jenom konec a špatný konec. Pro mě.
„Věř mi, že nechceš“ řekla jsem a hlas se mi zlomil. Sebrala jsem batoh a zapomněla, že byl otevřený. Všechen jeho obsah se vysypal na podlahu. Ve spěchu jsem začala věci sbírat. Marek jenom seděl a podával mi věci, co měl v dosahu.
„Proč?“ zeptal se. Ignorovala jsem ho, zapnula batoh a odešla na další hodinu.
Výtvarka proběhla v poklidu. A bohužel utekla jako vždy strašně rychle. Měli jsme malovat Van Goghovy slunečnice. Nemohla jsem se ani soustředit, protože Marek seděl přímo naproti mně a neustále mě propaloval pohledem. A usmíval se. Úplně jsem slyšela, jak si říká, ´no jo, tak si s ní pohraju,s chudinkou´. Když zazvonilo, vrátila jsem se do naší kmenové třídy a sedla si opět na svoje místo, doufala jsem, že ho moje chování odradilo a že si sedne někam jinam. Třeba k Tereze, to přece byla hvězda třídy. Každý den nový hadry a dokonce jezdila do školy autem. Takový luxus si nemohli dovolit ani leckteří učitelé. Natožpak žáci. Krom toho většině nebylo ani osmnáct. Nevím, ale řekla bych, že jí také ne. Jenomže je tak bohatá, že jí to může být jedno. Její tatík podplatí každého.
Ale zase jsem se mýlila, Marek dorazil asi minutu po mně a suverénně si sednul zase ke mně. Ani jsem se na něj nepodívala, na rozdíl od ostatních holek. Myslela jsem, že je to přejde po první přestávce, ale i teď byli všechny holky namačkané u naší lavice a vyptávaly se Marka na všechno možné. Dělala jsem, že neposlouchám a přitom špicovala uši.
„A jak vlastně jezdíš do školy? Jestli jezdíš směrem na Čerňák, mohly bychom jezdit spolu“ zatrylkoval někdo, koho jsem nejspíš vůbec neznala.
„Autem“ odpověděl Marek stroze a já cítila, že se na mě podíval. Škubla jsem hlavou ještě více od něj, aby si nemyslel, že jsem to slyšela. Vytáhla jsem sešit z angličtiny a dělala, že si čtu. Tak on jezdí autem? To mu už ale musí být osmnáct? Proč tedy nešel do vyššího ročníku? A jaký má asi auto ? Podle oblékaní asi nebude moc chudý. Rozhodně ne tak chudý jako já. Určitě nebydlí ve dvoupokojovém baráku. A ještě v pronájmu.
„Autem. Ach, to musíš být starší než my. Kolik ti vlastně je?“ Zeptal se jiný cukrovitý hlas. Tohle byla určitě Tereza, ten její arogantní tón jsem nemohla nepoznat. Bylo opravdu vidět, že na ní okolnost, že není jediná, kdo má auto, udělala dojem.
„Je mi devatenáct.“ Odpověděl znovu Marek a nedalo se přeslechnout, že už o tom nechce dále mluvit. Následovalo ještě tisíc otázek. Kde bydlí, odkud přišel, jak to, že umí česky, když má anglické příjemní a dozvěděla jsem se, že se přistěhoval z Ameriky když mu bylo devět, že nechodil do školy, že měl soukromého učitele, ale že chtěl také poznat nové lidi a že jeho čeština ještě není tak dokonalá, aby mohl jít do vyššího ročníku. Na všechny otázky odpovídat tak napůl a neustále přitom pokukoval po mně, jako by chtěl vědět, co tomu říkám. Párkrát jsem se přistihla, že na něj zírám, a když jsem si to uvědomila, rychle jsem se zase zakoukala do sešitu.
„Když o tom tak mluvíme, nechtěl bys přisednout si ke mně, támhle dozadu k oknu? Nemám souseda a dá se tam lehce opisovat.“ Zeptala se Tereza a z jejího hlasu zněla sebejistota. Tuhle otázku jsem čekala každou chvíli a stejně mě zaskočila. Jistě, ale chtěla jsem, aby si odsednul, ale zároveň bylo příjemné mít ho vedle sebe. Naprosto jsem věděla, co odpoví, ale překvapil mě.
„Ne, díky. Chtěl bych sedět tady. Nepotřebuji opisovat.“ Sestřel ji suše. Tereza na chvíli ztuhla a nechala pusu otevřenou jakoby chtěla namítat. Pak jenom pokrčila rameny a podívala se na mě. Za celé dva roky se na mě nikdy nikdo nepodíval a najednou tohle. Celý jeden pohled jenom pro mě. Mělo mě to těšit, ale její pohled byl tak zlý a hrubý a naprosto zvrácený, že jsem raději zase odvrátila hlavu. Srdce mi bušilo rychleji než je normální a v hlavě mi bzučelo. Na chvíli jsem zapomněla, že Marek odmítl Terezu a zůstal se mnou. Tedy odmítl její lavici a zůstal v mojí. Na tom nemohlo být nic osobního, prostě jenom chtěl zůstat vepředu. Zbytek vyučování proběhl v poklidu. Na hodinách jsem zaujatě poslouchala výklad a zapisovala si poznámky a o přestávkách jsem se zdejchla na záchody nebo do bufetu, kde jsem si stejně nic nekoupila. Jenom zírala a přemýšlela.
Když odzvonilo na poslední hodině, sebrala jsem si věci, došla ke skřínce, kde jsem na sebe hodila bundu a vyšla před školu. Zastavila jsem se pod velkým nápisem ZDE NEKOUŘÍME, a natruc si zapálila cigaretu, co jsem mámě ráno vzala z krabičky. Pak jsem se vydala přes dvůr na oběd. V jídelně jsem si sedla ke stolu a rejpala se v jídle. Rýže byla převařená a dělala hrudky, které byly naprosto nepoživatelné. Přemýšlela jsem, jestli to sníst nebo odnést, ale věděla jsem, že doma jako obvykle nic nebude a tak jsem se odhodlala pozřít první soustu. Bylo to tak nechutné, že jsem měla tendence to vyplivnout zpátky, ale překonala jsem se a spolkla to. Celé, bez kousání. Uvízlo mi to v krku, až jsem se začala dusit. Někdo si ke mně přisedl, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Tak nějak trochu jsem nemohla dýchat. Kašlala jsem a chrchlala. Chtěla jsem to zapít, ale sklenička byla malá a stačila tak na dva hlty, někdo přede mě postavil tu svoji. Vděčně jsem si ji vzala a hodila vodu do sebe. Knedlík z rýže se trochu uvolnil pomalu klouzal hlouběji do krku. Vzhlédla jsem na svého zachránce a čelist mi spadla. ZASE ON!
„Dobrý?“ zeptal se a na tváři mu hrál pobavený úsměv.
„Jo, díky.“ Odpověděla jsem se slzami v očích. Vrátila mu teď prázdnou skleničku a podívala se na něj. „Můžu si přisednout?“ zeptal se a automaticky si sedl na místo naproti mně. „Předpokládám, že bych to jíst neměl“ usmál se a kývl hlavou směrem k rozvařené rýži, která se mu vyjímala na talíři.
„No, pokud máš někde u sebe kýbl vody, tak to nebude nebezpečný“ odpověděla jsem a chystala se odejít. Vstala jsem ze židle, popadla tác a odcházela z jídelny. Už jsem byla skoro v šatně.
„Tohle bys tady možná měla nechat,“ předběhl mě a ukázal na tác, „pokud to nechceš jako suvenýr“ zasmál se.
„Jo, jistě, eh, jo, díky“ zakoktala jsem se a vrátila se zpátky do jídelny, kde obsah tácu vysypala do koše, když jsem se ujistila, že opravdu nedržím nic, za co by mě mohli obvinit z krádeže, kdybych jídelnu opustila, vrátila jsem se do šatny. Oblékla si bundu a vyšla ven. Čekal na mě před budovou. Ještě rudá z toho trapasu jsem se na něj ale musela usmát. Stál opřený o zábradlí a zubil se na mě.
„ Vidíš, takhle ti to sluší“ zareagoval na můj úsměv, že jsem se znova začervenala. Hodila jsem si kapuci na hlavu a doufala, že si toho nevšiml. Nehodlala jsem se s ním bavit. Stejně to nemělo cenu. Každou chvíli se mohl dozvědět pravdu a ta jiskřička naděje ve mně pořád byla. A já jsem se už zařekla, že jí rozhodně rozhořet nenechám.
„Proč mě tak odháníš?“ už mě ty jeho otázky štvaly. Rozhodla jsem se říct mu pravdu. Povzdechla jsem si a nadechla se, připravená k velké řeči.
„Neodháním tě. Jenom tě nechci nechat myslet si, že jsem normální. Nejsem. Už hodně dlouho ne. Ve škole se se mnou nikdo nebaví. Celé město mnou pohrdá. Mnou a mou matkou. Ona totiž nedělá řemeslo, které by bylo tak nějak běžné. Jsem nic, nejsem ani vzduch. Nikdo si ke mně nesedá, nikdo se nestará, kdo jsem, kde jsem a jak se mám. Každému je to jedno. Než by se se mnou bavil, radši by si nechal uříznout jazyk. Já jsem zakázaná, chápeš? Nemůžeš se se mnou bavit. Za týden, až zjistíš, co jsem, a co je moje rodina, budeš jako ostatní a já si nechci si dávat sebemenší naději, že bych se mohla s někým zase normálně bavit. Krom toho mi to takhle vyhovuje.“ Řekla jsem, překvapená sama nad sebou, jak upřímně to znělo. Musela jsem se nadechnout. Celou dobu jsem mluvila na jeden dech.
„ Já ale přece vím celou dobu, kdo jsi.“ Odpověděl klidně, jako bych mu právě řekla, že chovám rybičky. Překvapeně jsem se na něj podívala. Už se neusmíval, ale koukal na mě vážně a … vypadalo to, jako by se zlobil.
„Ty se zlobíš?“ kousla jsem se do jazyka? Nechtěla jsem to říct. Nechtěla jsem to říct nahlas. Měla jsem tisíc otázek, na které jsem se chtěla zeptat a já vytáhla zrovna tu nejabsurdnější.
„Ano!“ řekl, „protože si přece nemůžeš myslet, že každý bude jako ostatní. Mně vůbec nezáleží na tom, kdo je tvoje rodina. Krom toho to vím od té doby, co jsem tě srazil dveřmi v ředitelně. Mimochodem, za to se omlouvám. Měl jsem vědět, že budeš na druhé straně.“
„Jak…jak to víš?“ zeptala jsem se naprosto ohromená
„ Vím víc věcí, ale o tom teď ne. Co kdybys mi řekla, jak se vlastně jmenuješ?“ vytáhl jedno obočí a pomalu se zastavil. Aniž bych si to uvědomila zastavila jsem taky. Věděla jsem, že jenom blufuje, moje jméno už musel vědět. Nejenže jsem byla několikrát vyvolaná, ale i ve třídě se dneska nějak moc podezřele ozývalo jméno Sára.
„ Sára“ řekla jsem a zastyděla se za tak stupidní jméno.
„To je hezké,“ řekl, „takové neobvyklé“ překvapilo mě, jak mluví spisovně. Ale hezké? Moje jméno?
„Hm, jak na psa,“podotkla jsem.
„Ne, je hezké! Líbí se mi“ odpověděl na mojí nahlas vyslovenou myšlenku. Zase jsem si neuvědomila, že myslím nahlas. To se mi stávalo často a bohužel i ve škole při testech, kdy jsem dostala několikrát za sebou za pět za napovídání. Lidé si zvykli sedat si za mě, protože jsem se nikdy neudržela na uzdě a většinou si alespoň šeptala správné odpovědi. Jedině v téhle věci jsem byla oblíbená.
„Takže…“ zkoušela jsem zavést hovor na něco neutrálního, „ proč tak toužíš po tom se se mnou bavit, když ve třídě tě baští každá holka a každej kluk na tebe zírá s pusou dokořán“ zeptala jsem se. Hm, neutrálního, to se mi zase povedlo.
„Víš, to je právě ten problém,“ zamyslel se, „ jak jsi řekla, každá holka mě baští, až na tebe. Už v ředitelně si se snažila se na mě nedívat a mě by zajímalo proč. Většina lidí si mě hodně prohlíží.“
Podíval se na mě v očích otázku. Nechtěla jsem mu odpovědět, ale ty jeho oči. Způsobily, že jsem řekla to, co jsem si myslela mnohem rychleji než jsem stačila si myšlenky utříbit.
„Se divíš? Kouknul ses někdy do zrcadla“ vychrlila jsem ze sebe a zase litovala.
„ To byla odpověď na kterou mojí otázku“ vypadal zmateně. Zasmála jsem se. Ani jsem vlastně nevěděla.
„Nevím“, odpověděla jsem popravdě a znovu se zaculila. Koukla jsem se na hodinky. Bylo půl třetí. Ve tři bych už měla být doma.
„Musím jít“, pokračovala jsem. „ráda jsem tě poznala, Marku. Ahoj“ otočila jsem se a vydala se směrem na tramvajovou zastávku. Slyšel jsem, jak si povzdechl, ale neotočil se a ani neodešel.
„ Slib mi něco.“ Zavolal.
Cokoliv, řekla jsi DOUFÁM v duchu a otočila se. Tázavě jsem se na něj podívala.
„Že se se mnou zítra budeš bavit.“ Řekl a pobaveně se usmál.Vytáhl jedno obočí a čekal na odpověď
„Uvidíme.“ Vrátila jsem mu jeho frázi, kterou řekl při našem prvním setkání a otočila jsem se. Na tváři se mi začal rýsovat úsměv. Velký úsměv. Takhle jsem se neusmívala ani nepamatuju. Bylo to, jako bych se znovu narodila. Možná mám kamaráda. Vypadá to tak. Neuvědomila jsem si to, ale začínala jsem se těšit na pondělí. V tu chvíli mi to došlo. Zítra byla sobota, do školy se nejde. Asi se musel splést. Otočila jsem se, abych to na něj ještě zavolala, ale už tam nestál. To bylo divné, ulice byla dlouhá, nemohl nikam zahnout. No co, asi nastoupil do auta a odjel. Pokrčila jsem si pro sebe rameny. Nemohla jsem se dočkat a poprvé za posledních několik let jsem chtěla, aby víkend utekl hodně rychle. Když jsem nastupovala do tramvaje, zněly mi v hlavě dvě slova. Dvě slova, která vyslovila ty nejkrásnější ústa na světě.
Přátelit se!