V Objetí Temnot – Akt I. – Objetí Temnot

Anotace: první akt pětiaktového literárního scénáře

Scéna 1 – Říše Světel. Večer, slunce už zapadlo.

Objeví se podivná krajina. Vidíme zeď a před ní světlou krajinu zarostlou nažloutlou travou, několik větrných mlýnů, je vidět do dálky, protože skoro nikde nejsou žádné lesy. V dálce vidíme jednu vesnici a ve větší blízkosti další. U zdi stojí jeden malý domek s vestavěnou rozhlednou. Pod zdí teče do krajiny několik malých potůčků, tu a tam se procházejí pastýři s dobytkem, či lidé s vědry na vodu, doprovázeni psy. Všichni lidé jsou oblečeni v bílém nebo nažloutlém a lidé i zvířata jsou podivně pomalí.
Ode zdi se přesuneme do bližší vesnice. Po ulicích tu přecházejí podivně zpomalení lidé, všude jsou vidět znaky slunce, sluneční hodiny, modly se sluncem, fontánka se slunečními obličeji, kameny na náměstí sestavené do podoby slunce, apod. Přes náves se přesuneme pohledem zpět k nedaleké zdi, za kterou vidíme stahující se mračna. Lidé ve všech částech Říše Světel, jak ve městě tak kdesi na polích, vzhlédnou k mračnům a hned začnou buď prchat zpět do vesnice, zavírat okna, nebo jinak se obrňovat proti nějakému nebezpečí. Někteří z nich si sednou před své oltáříky s motivem slunce a modlí se.
Díváme se teď na zeď z druhé strany. Zeď je odporně prolezlá mechem, rostlinami a různými znaky dalšího přírodního působení. Kamera přejede ode zdi přes nebe, kde se stahují mračna, na ponurý močálový les za ní. Jsme v Říši Temnot.
Mezi stromy vidíme pohyb. Různé stíny se pohybují směrem ke zdi.
Na rozhledně osamělého domku u zdi sedí postarší muž a rozhlíží se po říši zla. Také vidí pohyb a sleze dolů do domku.
Pohyb mezi stromy se změní v pochod ohyzdných nestvůr, které najednou vystoupí ze stínů. Pochodují ke zdi, některé pomalu, jiné rychleji, a vypadají velmi nepřátelsky.
Na zdi vidíme cupitat dva páry bosích nohou, běžící za sebou. Uslyšíme zvuk bubnů.
Nestvůry pochodují dál.
Na zdi před nestvůrami se zastaví dvě lidské postavy, oblečené ve zlatavých hávech a obě mající masku slunce.
Nestvůry se nasupeně vrhnou vpřed.
Lidské postavy rozpřáhnou ruce a v rytmu bubnů je vztáhnou před sebe. Jejich hávy začnou zářit a nestvůry se zastaví a vrčí na ně. Mraky se také zastaví nad jejich hlavami, jakoby narazily na jakousi neviditelnou zeď. Obě postavy na zdi se roztančí v rytmu bubnů.
Nestvůry se svíjejí pod náporem světla a hudby a za chvíli se všechny rozutečou do lesů. Jakmile se rozutečou, bubny ustanou a postava vlevo přestane tančit a chvíli po ní i ta vpravo. Rozhlédnou se po lese a odcházejí. Postava vpravo se ještě sarkasticky ukloní. Pak obě sejdou se zdi na střechu domku, do kterého vejdou střešním vchodem.
Rozloučíme se s Říší Temnot pohledem přes ni na stahující se mračna.

Scéna 2 – Vesnice v Říši Světel. Svítá.

V nám již známé vesnici poblíž zdi svítá.
Díváme se na vesnici z jejího okraje, z cestičky. Nejdřív slyšíme hlasy, potom vidíme k vesnici přicházet dvě dívky. Julie (má na hlavě účes do tvaru slunce s nabarvenými konečky paprsků na zlato a vůbec vypadá velmi extravagantně) mluví souvisle, jako kaskáda řeči, Helena (střízlivě oblečená, velmi normálně vypadající) se vždycky vtěsná se svou poznámkou do její věty.

JULIE: Ten náš Starej mě začíná pěkně štvát! Ať se třeba přetrhne, ale já přece nepudu cvičit, když mam už domluvený rande! Neřeknu novej rytmus, změna kroků, ale když máme dvě hodiny pořád dokola tančit to, co už umíme, ať se s tím jde vycpat…

HELENA: Poslední dobou to hlavně přehání.

JULIE: …já přece nejsem žádnej otrok, abych pořád…

HELENA: Dvouhodinovej trénink každej večer, to je moc!

JULIE: … jenom skákala kolem zdi! Mam taky svůj život. Sice dělat Tanečnici mě baví a všechno, je to skvělej život, miluju dělat lidem show, ukazovat se jim a tak, bejt jejich idolem, já lidma žiju. Ale to neznamená, že se kvůli němu přetrhnu! Stejně kdoví, jak to budu dělat dlouho, on sice říká, že je to na celej život, ale…

HELENA: Těžko se shání náhradnice a dá to práci je zaučit.

JULIE: …kdoví, třeba se mi něco stane a nebudu moct, budu mít děti nebo něco udělam a on mě vyhodí, pořád se může něco takovýho stát.

Dívky přijdou na ulici vesnice, kde je zdraví parta dětí.

DĚTI: Jé, hele! Tanečnice! Ahóój! Ahóój!

Dívky se na ně otočí a také je pozdraví.

JULIE: Ahoj dětičky!

HELENA: Ahoj!

Pak se otočí a jdou dál, zatímco parta dětí se žene někam pryč.

Scéna 3 – Vesnice v Říši Světel. Ráno.

Vidíme skrz výlohu v nějaké prodejně s potravinami, jak Helena uvnitř nakupuje. Před výlohou stojí Julie a zpívá si.
Julie se otáčí po lidech, kteří ji míjejí a diví se, že si zpívá. Vypadá nesrovnatelně živěji než všichni ostatní. Vždy, když ji někdo mine, tak ho šťastně pozoruje. Je ráda, že má pozornost. Všimne si party kluků, kteří opodál sedí na schodech a jen se pomalu mezi sebou baví. Chvilku se na ně dívá a pak otočí hlavu jejich směrem a bedlivě je sleduje. Jeden z kluků si toho všimne a řekne to ostatním. Pak se na ni všichni tři začnou střídavě dívat a holka je spokojená a hlavu vrátí zpět a zpívá si dál.
Helena vyjde z krámu s nákupem a koláčem v puse, podá Julii koláč a pobídne ji, aby šly domů. Cestou kolem nich utvoří dav malých dětiček.

DĚTI: Tanečnice! Tanečnice!

Scéna 4 – Vesnice v Říši Světel. Ráno.

Vidíme obě dívky (obstoupené davem skandujících dětí) vejít na náměstí, na kterém právě starosta odříkává z tribuny nějaký slavnostní projev…

STAROSTA: Drazí spoluobčané, shromáždili jsme se tu zde v tento slavnostní den, abychom si připomněli výročí dne, kdy se svět rozdělil na Říši Světel a Říši Temnot. Velkého dne, kdy naši předkové vyhnali z našich životů všechno zlé a temné…

…a tady se za dívkami každý ohlíží kvůli hluku, který děti kolem nich způsobují. Někteří lidé si Tanečnice dokonce fotí. Je vidět, že jsou známé. Děti se na Tanečnice tlačí a přidávají se k nim další.

DÍTĚ: Ukažte nám tanec!

DÍTĚ: Jóó, ukažte!

DĚTI: Tanec! Chceme vidět tanec!

Tanečnice jdou mezi nimi a snaží se jen projít a odradit je.

JULIE: Ale dětičky! Šly jsme si jen nakoupit!

DĚTI: Ta-nec! Ta-nec!

HELENA: Nemůžeme pořád jen tančit, to by nebyl žádnej život, jen se houpat v rytmu!

DĚTI: Chceme vidět ta-nec!

JULIE: Jo, za chvíli by nám upadly nohy! No tak dětičky! Už toho bylo dost! My chceme projít!

Julie s Helenou projdou davem dětí, které je nechají být, ale všimne si jich starostův poradce…

STAROSTA: …a tak, tento krásný den…

… který to hned pošeptá starostovi. Ten ihned změní tón řeči.

STAROSTA: Vážení a milí přátelé. Někteří z vás si už jistě všimli, že mezi nás zavítaly všemi milované a obdivované Tanečnice!

Julie s Helenou zpozorní.

STAROSTA: A proto v tento krásný den, kdy si připomínáme tak význačné výročí, snad svolí k tomu, aby nám přímo zde, na tribuně, předvedly svůj nádherný tanec!

Julie s Helenou začnou gesty protestovat a podívají se jedna na druhou.

STAROSTA: Povzbuďte prosím naše krásné Tanečnice. Když jim všichni společně zatleskáme, pak si snad dají říci.

Celé náměstí se rozezní tleskotem davu. Julie s Helenou se na sebe podívají, Helena si vzdychne, ale Julii se rozzáří oči. Vyjdou spolu na tribunu, kde jim starosta udělá se svými poradci místo a postaví se před lidi. Rázem se všechny oči na celém náměstí upírají na ně a všechny pusy mají uznalý a přátelský charakter. Julie s Helenou začnou tančit. Všechna okna v celém náměstí se otevřou a z nich vykouknou hlavy různých lidí.
Díváme se na Helenu, která se netváří nijak, jen dělá, co se po ní chce, a na Julii, která stále bloudí očima od jednoho človíčka k druhému a očividně jí jejich pohledy dělají dobře. Otáčí se po lidech, reaguje na jejich pohledy úsměvem a také skanduje, když někdo skanduje na ni. Když skončí sestavu, lidé se roztleskají a obě se usmějí a Julie se znovu podívá na lidi. Je šťastná.

Scéna 5 – Zeď. Noc.

Nestvůry postupují směrem ke zdi, na které stojí obě dívky a tančí ve slunečních hávech tanec světla. Díváme se na Julii. Dívá se před sebe. Nestvůry na ni vrčí, nenávistně se na ni dívají, cení zuby a některé z nich po ní chňapou zuby.
Julie se podívá na Helenu. Ta tančí, aniž by si všímala nestvůr, které na ni vrčí. Julie se na nestvůry při tančení dívá a představuje si lidi na náměstí, které se na ni dívaly v předchozí scéně. Dívá se po nestvůrách jako po lidech, od jedné k druhé a řady nestvůr se mění v publikum lidí. Některá z nestvůr pak zařve a Julie se na ni usměje a skanduje jejím směrem tak, jako to dělala, když měla lidské publikum. Pak se tomu jen zasměje.
Když se nestvůry rozutečou a dívky přestanou tančit, Julie stojí dál na zdi a dívá se do temnot lesa. Předpaží před sebe ruce, pak se ujistí, že se už Helena nedívá a změní odmítavé gesto rukou na objímavé. Chvíli se na ruce dívá, pak je rychle skloní dolů, podívá se do země a zakroutí hlavou.

Scéna 6 – Cvičiště vedle domku u zdi. Den.

Helena s Julií nacvičují v normálních cvičebních úborech rituální tanec za dozoru svého Cvičitele.
Během nácviku hraje cvičitel na bubny a obě dívky se soustředí jen na tanec. V jednu chvíli cvičitel uvidí, že Julie má na zádech těsně nad zadkem vytetovaný znak měsíce. Juliiny šaty doteď tetování skrývaly. Když tanec skončí, cvičitel ještě nad bubny uznale pokývne hlavou a obě dívky si sednou na zem. Julie teatrálně padne vyčerpáním a Helena si jen tak sedne.

CVIČITEL: Skvělé! Obě dvě! Pro dnešek končíme, zvládly jste všechno perfektně.

JULIE: Cvičiteli?

CVIČITEL: Hmm?

JULIE: Už dlouho jsem se chtěla zeptat; proč tančíme pořád dokola jen to samý? Myslím, třeba ostatní tanečnice, co znám, na každý zkoušce zkoušej nový kroky, cvičej jiný tance a tak. Proč my pořád dokola tančíme jen rituál? Vždyť se vůbec nezlepšíme.

CVIČITEL: Julie! Jedna nespokojená Tanečnice a rituál, kterej se nezměnil celý stovky let, kdy ho naši předkové užívali, je najednou vzhůru nohama. Chech. Je to Prastarej Rituál, nemůžeš ho jen tak změnit.

JULIE: Ale já si například myslim, že i ty samotný potvory z Říše Temnot by se třeba začali bát víc, možná že by bylo míň nájezdů, možná…

HELENA: Jo, něco jako nadstavování dýlky působení.

JULIE: …že bysme nemuseli bejt u zdi pořád, třeba měsíc v roce by nám potvory dali pokoj. Nestálo by to za pokus?

CVIČITEL: Jo. A třeba by taky přestal rituál fungovat. A co potom?

JULIE: Vždycky se může něco zvrtnout. Tak bysme se vrátili k tomu starýmu rituálu.

CVIČITEL: Pokud by už nebylo pozdě. Ne, dokud jsem tady já, tak se nic měnit nebude! Tenhle rituál je dědictví našich předků, vymýšlené a vylepšované celé věky už od doby, kdy lidé vyhnali temnotu a vytvořili dvě Říše. A co se nestvůr týká; kdo ví, jak přemýšlejí?

JULIE: Dokud jste tady VY! Mluvíte, jako kdybyste byl jedinej, kdo má s rituálem co do činění. Ale co my? My se kvůli němu dřeme každej den na cvičišti a nesmíme na krok od zdi! Co třeba, kdybyste…

CVIČITEL: Na krok! Máte přece vycházky! Holky nežertujte se mnou! Volnýho času vám dávam až až!

JULIE: …k nám ještě najmul výpomoc? Víte, na poloviční úvazek. Jako záskok, když budeme my třeba na dovolený. To byste byl moc hodnej. Nebo třeba si k sobě vezměte ještě jednoho a můžete místo nás tančit vy. To byste ani nemusel ty nováčky zaučovat!

Helena se zasměje.

CVIČITEL: To ti teda pěkně děkuju! Házet tam svějma špekama, to by ty potvory určitě odradilo jen by se na mě podívaly.

Holky se obě zasmějí, Helena se směje vtipu, Julie stále čeká na odpověd.

CVIČITEL: Nicméně to nejde. Je dáno, že Tanečnice musí být ženy, a to mladé nezkažené dívky. Zkrátka nejčistší stvoření. A to já teda určitě nejsem.

Julie si lehne na záda.

JULIE: Musí to bejt ženský? To mě teda podržte!

Helena jí přejede rukou po stehně.

HELENA: O co těm potvorám asi jde?

Holky se začnou smát. Cvičitel zakroutí hlavou a zvedá se, že odejde. Julie se zvedne a jde za ním.

JULIE: Cvičiteli!

Cvičitel se otočí.

CVIČITEL: Ano, Julie?

JULIE: Víte, já… Potřebovala bych jít dneska večer ven. Nemohl byste mě pustit? Já vím, že jsme s Helenou byli venku včera, ale… Znáte to, už jsem si něco domluvila…

CVIČITEL: Aha. A copak potřebuješ ve městě? Nechat si udělat další tetování?

Helena se na oba otočí. Julie se zarazí.

CVIČITEL: Před lidma z města se ukazuj, jak chceš. Tyhle lidi, co nikdy nežili u zdi, ani nevědí, co je zlo. Ale kdyby ten tvůj zadek viděl kdokoliv z Dozorců, ani si nedovedeš představit, co by se dělo! Dneska budeš držet hlídku na rozhledně. Chci, aby sis dobře prohlídla ty věci, kterejch znak nosíš na zadku! Musíte obě dobře poznat svýho skutečnýho nepřítele.

Cvičitel klidně vejde do domku a práskne za sebou dveřmi. Julie si naštvaně sedne k Heleně na zem.

HELENA: Takže dneska nic, co?

JULIE: Hajzl jeden!

Helena se na chvíli odmlčí a jen s Julií soucítí.

HELENA: Proč sis to vůbec nechala vytetovat? Víš, že je to znak Temnot, ne?

Julie se zamyslí.

JULIE: Já nevim proč. Prostě jsem se na to cítila.

Rozloučíme se s dívkami pohledem na cvičiště.

Scéna 7. – Zeď. Noc.

Julie sedí v rozhledně nad domkem ve spodním prádle, za sebou má rozprostřenou deku, a znuděně se dívá do nekonečného lesa Říše Temnot. Zaměří zrak na jedno místo v lese. Tím místem je nedaleká mokřina, viditelná z rozhledny díky stromům, které rostou kolem ní a odkrývají ji. Všimneme si znovu Julie.

HLAS MALÉ JULIE: Mami, a proč máme tak málo vody?

HLAS JULIINY MATKY: Protože voda je z mraků a ty jsou jen v Říši Temnot. Odtamtud vodu bereme. Přivádíme ji sem z bažin za zdí.

Nyní se díváme na horní okraj kamenné zdi.

HLAS MALÉ JULIE: Tak proč nenaženeme mraky sem?

HLAS JULIINY MATKY: Kdybychom sem pustili mraky, pustíme sem s nimi také příšery, které v Říši Temnot žijí. A to přeci nechceme.

Přes horní okraj zdi přeleze malá Julie, může jí být tak sedm let. Seskočí do bažin a vydá se hlouběji do lesa. Dojde až k oné mokřině, které si všimla z rozhledny, a začne se v ní nohama cachtat. Najednou ji však vyruší hlas její maminky.

HLAS JULIINY MATKY: Julie! Co tam děláš? Vrať se honem sem nebo budeš bita!

Malá Julie se za hlasem otočí, přestane se cachtat a když hlas dozní, rozloučíme se se vzpomínkou pohledem na mokřinu. Mezitím Julie na rozhledně si opře hlavu lící o ruku a dívá se do lesa.

HLAS JULIINY MATKY: Tam nesmíš chodit, Julie! Sídlí tam zlo! Nechci, abyses ještě někdy přiblížila k té zdi!

Mladá Julie, asi tak ve věku kolem 11-12 let, se dívá přes Zeď. Má v očích trochu poděšený výraz. Za zdí mezi stromy vidí u jedné mokřiny velikou nahou nestvůru oplachovat si obličej. Julie se jen jako u vytržení dívá.
Julie na rozhledně se zamyslí a zkřiví ret. Pak už má ale dost přemýšlení a raději si stoupne a přejde na zadní stranu rozhledny, kde je výhled na Říši Světel. Zadívá se na rozsvícená světla nedaleké vesnice a viditelně jí poklesne nálada. Začne myslet na slova Cvičitele.

HLAS CVIČITELE: A copak potřebuješ ve městě? Nechat si udělat další tetování?

JULIE: Ne, hajzle! Měla jsem mít rande s prima klukem!

Jakmile si Julie vzpomene na kluka, jakoby ji něco začalo svědit uvnitř hlavy. Podívá se za sebe na Říši Temnot, zkřiví sarkasticky pusu, pak se znovu otočí a podívá se za sebe jen letmo. Pak si shrne kalhotky pod zadek, čímž ho vyšpulí na celou Říši Temnot. Hned je ale stáhne zpět, otočí se tváří k Říši Světel a pousměje se. Pak si povzdychne a otočí se celá k Říši Temnot. Zarazí se.
Těsně před zdí na straně Říše Temnot stojí jakýsi muž v dlouhých vše zakrývajících šatech a s dřevěnou maskou měsíce na tváři. Julie je zaražením bez sebe. Chvíli na sebe zírají. Muž se pomalu otáčí a jde pryč směrem podél zdi. Julie jakoby se probrala z transu.

JULIE: Počkej!

Muž se zastaví, jakoby nic takového nečekal. Pomalu se otočí, ale to už Julie spěchá střešním vchodem do domku pod rozhlednou.
Julie vběhne do jakéhosi pokoje, který vypadá jako pokoj na dívčí koleji. Je tu binec, malý prostor a přecpáno věcmi. Něco hledá a dělá tak hluk. Helena, která spí na jedné ze dvou postelí, se probudí a rozsvítí lampičku na svém nočním stolku.

HELENA: Co je?

JULIE: Tomu bys nevěřila. Záchrana. Už jsem myslela, že se tam unudím.

Julie si oblékne kalhoty a vezme z police masku slunce.

HELENA: Ale co? Co se stalo?

JULIE: Nějakej kluk. Stojí u zdi v Říši Temnot a dívá se na mě. A na hlavě má masku měsíce! Víš, co to znamená? Půjdu za ním a Cvičiteli můžu říct, že jsem si šla prohlídnout nějakou příšeru. Ty na mě pod mojí maskou nemůžou.

HELENA: Jsi si jistá, že víš, co děláš?I kdyby to byl nějakej kluk, ani nevíš, kdo to je.

JULIE: Kterejkoliv kluk, kterýho napadne takováhle věc, mě zajímá!

Julie vyběhne z pokoje rovnou na rozhlednu. Zjistí, že muž stojí stále na tom samém místě a nasadí si masku slunce. Sleze z rozhledny na zeď a ze zdi seskočí do Říše Temnot. Chvíli se dívá na muže, který se zase dívá na ni a potom se otočí a jde dál, kam měl namířeno předtím, když se otáčel. Julie váhá jen malou chvilku a pak ho následuje.
Nějakou chvíli jdou podél zdi přes bažiny. Pak dojdou k polorozpadlé chaloupce, která však vypadá neuměle opravená a funkční. Julie se zarazí. Muž jde k chaloupce. Julie si dodá odvahy a následuje ho. Muž otevře dveře a nechá Julii vejít. Ta vejde dovnitř do malé místnůstky, osvětlené neumělou jasnou svíčkou, visící ze stropu. Opře se o stůl, který stojí u zadní zdi místnosti a otočí se na muže. Dveře zapadnou. Julie si sundá masku slunce, odloží ji na stůl a usměje se na muže.
Muž se došourá ke stolu, vezme masku a vrátí se kus ke dveřím.

JULIE: Tak se ukaž! Kdo jsi?

Muž dojde ke dveřím a otevírá je. Julii to překvapí.

JULIE: Počkej! Co to děláš?

Muž otevře dveře a sundá si masku. Pod ní se skrývá ohyzdná tvář bažinné nestvůry. Julie je děsem bez sebe. Dveřmi se začnou do místnosti řinout další nestvůry a ta, která drží Juliinu dřevěnou masku slunce, s ní praští o rám dveří a z masky odlétnou kousky dřeva.

Konec prvního aktu.