Hra na kočku a myš - 3.kapitola

Anotace: ...Útočník skočí přes lavičku a vrhne se na mě. „ Ale, no tak.“ Zabručím otráveně a vrazím mu pravačku na solar plexus. Zatímco vrávorá a zoufale lapá po dechu, vztekle si ho prohlídnu. No jasně. Klasický přitroublý a neohrabaný typ...

Sbírka: Hra na kočku a myš

3. Z NEPŘÍTELE ZACHRÁNCE ? JEN TO NE !

Proč proboha musí být poslední hodina tělocvik?! Copak v tomhle stavu můžu cvičit? Na náladě mi ani nepřidá to, že máme znova Simona. Ihned si vzpomenu na ten trapas v kabinetě. Chtěl vědět, proč jsem to udělala a pak zdrhla. No...co jsem mu na to měla říct? Aspoň jsem si vymyslela, že jsem se lekla ( a jen tak mimochodem to je pravda ) a pak, že mi bylo blbý, potom co jsem udělala zůstat ve třídě. Skočil na to. Pak jsem se mu asi stokrát omluvila a šla na oběd. Teda spíš se odpajdala na oběd...ten bok mě strašně, ale strašně bolel.
Abych nemusela cvičit, vymluvím se na svoje „ dny “. Na tohle skočí každý učitel mužského pohlaví. Během té až k smrti nudné hodiny si ale něčeho všimnu. Něčeho dost divnýho. Ten učitel mě pořád po očku...sleduje. Několikrát ho totiž nachytám, jak se na mě dívá. A určitě to nebude z toho důvodu, že bych se mu líbila. Za tím bude něco jinýho.
„ Konec hodiny! Můžete jít.“ Konečně řekne Simon. Na tento okamžik čekám od začátku hodiny. První, co chci po tomhle prvním hrozným školním dnu udělat, jít si sednout do parku vedle školy a odpočinout si. Proč zrovna sem ? Líbí se mi a miluju tohle posedávání na lavičkách. A to z mnoha důvodů.

„ Tak jdeš teda s náma Chrisi nebo ne ?“ Zeptal se Chrise Kenny. Měli v plánu jít hned po škole do klubu za holkama.“
Chris nejdřív chvilku přemýšlel jestli má jít nebo ne. I když musel ještě něco zařídit... „ Ne dneska nemůžu. “ Nakonec odpověděl.
„ Tak jak myslíš....zítra !“
„ Jo, zítra. Čau! “A rozešel se směrem domů. Cestou na ni neustále musel myslet. Na koho ? Na tajemnou Susannah Sulivanovou. Nemohl si vyhnat z hlavy vzpomínku na to zakrvácené triko a výraz v její tváři, když ho viděla v tý umývárně.
Napadali ho stovky otázek, na které se jí chtěl zeptat a dostat na ně pravdivé odpovědi. Najednou se otočil. Mrkl na hodinky. Zrovna jí skončila hodina. Mohl jí ještě stihnout. Víc už nad tím nepřemýšlel a vydal se zpátky ke škole. Na něco se jí musel zeptat. Prostě musel.

Áách...neznám nic lepšího než se rozvalit na jednu z těch parkových laviček, zavřít oči a odpočívat. Tomu se prostě nic nevyrovná. Člověk aspoň na chvíli vypustí všechny starosti z hlavy. Třeba starosti o tom, jestli mě Chris a ten jeho kámoš, myslím že se jmenuje Paul poznali. Sice se modlím za odpověď ne, ale tutově vím, že jo. Když jsem je na první pohled poznala já...budu muset vymyslet, co podniknu dál. Nejspíš to řek-
Křup. Vyruší mě z mých úvah tiché prasknutí větve. Ihned zpozorním. Někdo se ke mně zezadu blíží. Otázka je ale kdo. Zůstávám v naprostém klidu. Ani jediným pohybem nedávám najevo, že o neznámém vím. I když nevím, kdo to je, myslím si, že to stejně bude nějakej zlodějíček nebo feťák, co shání prachy na další dávku. Tady v New Yorku by to nebylo nic novýho ani nezvyklýho.
Jakmile se ten „někdo“ o něco pokusí tak ho bez varování sejmu, plánuju si předem. Tady v parku si snad nemůžu sednout, aniž by mě někdo neotravoval. Přímo nenávidím ta odporná individua, co se v těhlech parcích pohybují a obtěžují, okrádají a někdy i zabíjejí ty, co jsou podle nich slabší než oni. Nejspíš i proto, že často si vyberou mě.
Tohle i jeden z těch důvodů, proč mám ráda parky. Někdo jim přece musí ručně ukázat, že to, co dělají, je špatný, no ne?
Podle kroků poznám, že se neznámí pomalu ale jistě blíží. Zhluboka se nadechnu. Za chvíli totiž přijde ten okamžik s velkým O.

U školy už nebyla, tak zkusil své štěstí v parku. Rozhlédl se kolem sebe. Tak kde je, sakra, pomyslel si Chris. A najednou ji uviděl. Seděla na lavičce, otočená k němu zády. Vypadala tak...bezbranně, křehce. S hustým vodopádem žlutých rozcuchaných vlasů mu připomínala anděla.
Pomalu se vydal k ní. Nechtěl, aby ho viděla...aby utekla až ho uvidí. Když už stál skoro za ní, tak si najednou uvědomil, že o něm ví...bohužel už příliš pozdě...

V tu chvíli ucítím vůni kolínské. Pánské kolínské. Kde už jsem ji dneska......Chris. To on ji požívá. Takže ten, kdo se za mnou plíží a ten, kdo nechce, abych o něm věděla je Chris. Začíná to ve mně vřít vzteky. Na toho kluka začínám být fakt, ale fakt alergická.

Pomalu, skoro jak ve zpomaleným filmu vstala z lavičky zrovna ve chvíli, kyd jí chtěl dát o sobě vědět. Otočila se směrem k němu. Už vůbec nevypadala tak křehce. Svaly v obličeji jí ztvrdly, ruce měla zatnuté v pěst a vůbec vypadla jako by ho chtěla zabít...přinejmenším.
Kdepak anděl, pomyslel si Chris a polkl.

„ Co tu chceš, nádhero?“ ušklíbnu se a založím ruce v bok. Tohohle šmírování mám už vážně dost. Nejradši bych ho vlastnoručně zavraždila, i když...jsou i lepší a účelnější způsoby jak zabít, napadne mě.
„ Ou...mám se dobře, Milady. Díky za optání.“ Promluvil sebejistě. Tak Milady, jo?
„ Je zač. Tak co tu chceš, nebo jen se rád plížíš parkem jak nějaký úchylák?“ Přejdu ihned do útoku.
„ To opravdu ne. Jen se tě chci na něco zeptat. A je mi jednou, jestli s tím souhlasíš.“ Tak to si věří...nádhera jedna.
„ Ne. Stačí? “ Odbydu ho.
„ Vždyť ani nevíš, na co se tě chci zeptat.“
„ To mě ani nezajímá. To je tvůj problém, ne můj. Má odpověď je ne.“ Vzdorovitě vystrčím bradu. Tenhle zbytečný rozhovor mě přestává bavit. Čas ho ukončit. „ Můžeš se klidně otočit a vypadnout odsud za těma tvýma stupidníma kámošema.“
„ Ne dřív, než se tě zeptám a ty odpovíš, Milady. A neurážej mé přátele, jo?“ Popojde o dva kroky směrem ke mně. Tak to se mi přestává líbit...je už moc blízko.
„ To určitě! A laskavě mi neříkej Milady, nádhero, jo?“
„ Tak mi neříkej nádhero, Milady.“ Tak tomuhle říkám bezva slovní hra. Znovu se ušklíbnu.
„ Myslím, že Milady se mi líbí.“ A sotva to dořeknu, vyzývavě se mu podívám do očí. Hm ? Tak co nato odpovíš teď ?
„ V tom případě vymyslím něco lepšího.“
„ Nudíš. Můžeš mě už přestat otravovat a konečně vypadnout ?“
„ Tak jo. Ale nejdřív....bych chtěl vědět kdo jsi. Doopravdy, protože ne každá holka trefí v hodině učitele trénovanou ranou do obličeje.“ Doslova ztuhnu pod nátlakem těch slov, které na mě tak rychle vychrlý. Napadne mě jenom : A sakra. Takže chvíle pravdy je tady. Poznal mě. Měla jsem tuhle situaci čekat. Budu muset přejít do proti-útoku. Je čas vytáhnout eso z rukávu a dát mu tím najevo, že i já o něm vím.
„ Nejdřív mi ty řekni kdo jsi, protože ani ty nejsi jako každý jiný.“
Mlčí. Přesně jak jsem čekala. Ještě chvíli vyčkám. „ Nic ? Tak laskavě táhni odkud si přišel.“ Vykřiknu, otočím se k němu zády a pomalu se rozejdu k východu z parku.
Když se potom kouknu přes rameno, kde je, zjistím, že už je pryč. Prostě zmizel. Tak jo, proč ne. Vrátím se zpět ke své lavičce, znovu se na ni pohodlně usadím a zavřu oči. Paráda.
A jestli mě někdo znova vyruší, tak to schytá i za Chrise. A
jestli to bude Chris, tak ho asi fakticky oddělám.

Vrátila se zpět. Ještěže se hned, jak se otočila, schoval u opačného východu, blízko té lavičky, tak, aby na ni dobře viděl. Tušil to.
Jedno jí ale musel uznat. Byla odvážná. Nastavila mu záda. Kdyby ji nechtěl nechat odejít, tak by toho využil. Snadno by ji přemohl, zvlášť s tím jejím zraněním. Pak už by bylo víc než snadné z ní dostat odpovědi na ty otázky. Až tak silná nebyla. Ale on se rozhodl počkat, co teď udělá. Chtěl ty informace dostat nenápadně, nenásilně...
Sedla si zpátky na tu lavičku a ...zavřela oči. To snad není možný, pomyslel si Chris. Čekal, že se hned s někým spojí, domluví si schůzku...prostě cokoliv, ale ona si tam jen sedla a snad spala. Rozhodl se ještě chvíli vyčkat.

Konečně trocha zaslouženého klidu. Super. Jak já tyhle chvíle miluju. Fakt, že jo. Prostě si jen zavřít oči a poslouchat okolí, hádat, co jaký zvuk znamená a kdo ho vydal a přemýšlet nad nepodstatnými věcmi. Ještě jednou super.

Už tam seděla přes půl hodiny. Tak to byla otrava. Sakra, to jí není zima? A navíc se začíná zima. Celý park pohlcovala černá clona. Jestli tam ta holka bude ještě chvíli sedět, tak si koleduje o přepadení, ne-li o něco horšího. Večer se tu scházejí různý gangy odporných grázlíků, kteří mají za zábavu zabíjení lidí.
Navíc měl už za půl hodiny rande s Jessikou, jeho holkou. Chodili spolu už čtyři měsíce. S takovou to nestihne včas. Nerad ji nechával čekat. Už se chystal odejít, nemělo cenu tam dál čekat, když zahlédl krátký záblesk právě za tou lavičkou, kde Susannah seděla. Ihned si s hrůzou uvědomil, co to je.
„ Doprdele.“ Tiše zamumlal a rozběhl se. Ne směrem pryč, ale k ní. To rande asi nestihnu, byla poslední věc, která mu prolítla hlavou.

Ve chvíli, kdy zaslechnu ten svistot, uvědomím si, že už je příliš pozdě na to, abych zdrhla. Během toho okamžiku mi dopadne na krk ostrá čepel nože. No, moc příjemný pocit to teda není. „ Ani se, kurva, nehni.“ Zaslechnu tichý třesoucí se hlas. Aha, takže nějakej maník, co si hraje na tvrďáka. Bezva.
Zhluboka se nadechnu. Chudák, ani neví, co ho teď čeká. „ To bys neměl dělat.“ Řeknu ještě tišším varovným hlasem. A myslím to smrtelně vážně.
„ Ne ?“
„ Ne.“ V pažích a nohách ucítím známé mravenčení. Strach to není, to se rozumí. Vnímám to jako příval energie nebo dokonce vzrušení. V žilách se mi sbírá síla. Mozek mám nádherně čistý, vymetený. Jdu na to.
Jedním, lehkým chvatem bleskově odstrčím jeho ruku i s ostrým nožem od mého krku a rychle se postavím naproti němu aniž bych si znovu natáhla bok. Budu si na to muset dát pozor.
Útočník skočí přes lavičku a vrhne se na mě. „ Ale, no tak.“ Zabručím otráveně a vrazím mu pravačku na solar plexus. Zatímco vrávorá a zoufale lapá po dechu, vztekle si ho prohlídnu. No jasně. Klasický přitroublý a neohrabaný typ, trochu vyšší než odpovídá průměru a mladý. Nejspíš mu nebylo ani dvacet.
Nechám ho, aby po mně vyjel nanovo. Špetka tréninku mi neblíží. Stejně se musím naučit bojovat s tím zraněním. Dokonce mu dovolím, aby nabral větší rychlost. Těší mě, když se útočníkova obrátí proti němu. O to totiž šlo.
Ležel zhroucený na zemi, zpola v bezvědomí, a já měla sto chutí mu ukrást peněžěnku nebo mobil nebo něco takovýho. Obličejem mi kmitne úsměv. Zábavné to sice je, ale to je přece vedlejší.
Sehnu se k němu a z ruky mu vypáčím ten nůž. Ale jak se nad něj nakloním natáhnu si bok. „ Au!“ Vyjeknu nahlas abych si ulevila. Stehy mi naštěstí neruply.
„ Hele...seš O.K. ?“ najednou se za mnou ozve a někdo mě vytáhne do stoje. Ten hlas okamžitě poznám. Chris. Co ten tu zas dělá.
„ Pusť mě a už nikdy se mě nedotýkej, ty šmíráku.“ Zavrčím na něho a vytrhnu se mu. Je mi totiž jasný, že mě sledoval.
„ Tak to sorry. Až ti budu chtít příště zase pomoct tak se na tebe vykašlu, jo?“ urazí se.
„ Bezva. To mi vyhovuje.“ Setřu ho. Chris se ale najednou sehnul a něco sebral ze země. Co to ? Prohlíží si to a já z dálky taky. Protože už je tma a v parku není skoro žádný osvětlení, chvíli trvá, než poznám, co to vlastně je.
Peněženka ? Sáhnu si do kapsy. Přesně jak jsem předpokládala. Prázdná. Musela mi vypadnout. Sakra. „ Naval mi tu peněženku, Chrisi.“ Zavrtěl hlavou a rozesmál se. „ Myslím to vážně, nádhero.“ pronesu pevně, jenom že hraná jistota se mi začala pomalu drolit pod nohama jako písek.
„ Tak jo. Odpověz mi na tu otázku a vrátím ti ji.“ Nebyla jsem z týhle podmínky nijak překvapená. Jen jsem prostě nemohla uvěřit, že ten kluk je až takový hajzlík.
Mlčela jsem. Nevím jestli bych vůbec dokázala promluvit, i kdybych věděla, co na to říct.
Dokázala jsem jen myslet na jediný, jak mu sebrat tu peněženku,teda ne že by v ní bylo něco extra. Nějaký peníze, pár adres a průkazka do CIADu, maskovaná jako kartička do knihovny, ale tady jed o princip. Já se od něho nenechám pořád šikanovat.
A vůbec, jak může být někdo, kdo tak hezky voní ( mý smysly zalila čistá a ostrá vůně jeho kolínský ), někdo, kdo je tak hezkej, jak může být takovej...
...parchant ?
„ Nenávidím tě !“
„ To je možný.“ Odpověděl klidně. Mraky se rozhrnuly a vypustily ven měsíc- jen na chviličku, abych viděla Chrisův úšklebek. „ Ale uznej, je to jedinej způsob, jak se o tobě něco dozvědět přímo od tebe.“
„ Takže vydírat mě je podle tebe jedinej způsob, jo ?“
„ Ne,“ ušklíbne se, „ jedinej rozumnej způsob, to je rozdíl, víš ? Jseš totiž docela záhadná.“
A pak - dřív, než jsem se zmohla na odpověď, která by mu to vyrátila, nebo aspoň odvedla jeho myšlenky od mýho osobního života, poslední věci na kterou by měl myslet zrovna Chris Parker - pronesl úplně jiným hlasem. „ Nevím, jak ty, ale já toho mám pro dnešek dost. Měj se Sulivanová !“
A otočil se. Prostě jen tak - nastavil mi záda a rozešel se pryč. S mojí peněženkou v ruce.
Věděla jsem, co musím udělat, to si pište. Ne, že by mě to nějak těšilo...po pravdě řečeno, srdce mi z tý představy vylítlo až někam do krku a dlaně mi nevysvětlitelně a nečekaně zvlhly.
Ale copak jsem měla na vybranou? Nemohla jsem ho nechat odejít jen tak. Snažila jsem se jít na něj rozumně, ale to bylo dost na draka. Moc se mě to nezamlouvalo, ale á fakticky neměla na vybranou. Pokud mi Chris nedá tu peněženku dobrovolně, tak mu ji budu muset sebrat.
Řekla jsem si, že mám slušnou šanci na úspěch. Chris si ji strčil do kapsy od bundy. Stačilo, abych ho trochu zabavila - třeba taková dobře mířená rána na solar jednoho rozptýlí celkem spolehlivě - vyškubnout mu tu peněženku z kapsy a zdrhnout.
Určitě to nebyl ten nejdůmyslnější plán, ale mě v tu chvíli nic jinýho nenapadlo. Zavolám na něj.
Otočil se. Měsíc si už podruhý vybral chvíli k tomu, aby vyklouznul z pod mraků a já v jeho slabým světle zjistila, že na Chrisově tváři se objevil nesmyslně dychtivý výraz. A ten se prohloubil ve chvíli, kdy jsem k němu vykročila přes trávník. Nejspíš si na chvilku začínal myslet, že mě konečně zlomil. Že vyhmátnul mou slabost. Kvůli pitomý peněžence.
To zrovna.
Dychtivý očekávání se mu vytratilo z obličeje ve chvíli, kdy si všiml mý pěsti. Dokonce mi přišlo, že se mu v těch zelenejch očích mihl bolestný výraz, ale pak měsíc znovu zakryly mraky a my se ponořili do šera.
Pak už jsem jenom vnímala, jak Chris udělal nějaký pohyb, mnohem rychlejší, než jakej bych od něj čekala. Chytil mě za zápěstí, bolestivě ho sevřel a kopnutím mi podrazil nohy. Svalila jsem se do mokrý trávy, přišpendlená k zemi jeho vahou. Obličej měl najednou jen pár cenťáků od mýho.
„ Tohle byla chyba.“ Prohodil až moc nedbale, když si vemu to, jak mu srdce prudce bušilo proti mýmu. Narozdíl ode mě ale nelapal po dechu. Pokusím se nedat najevo, že z něj mám fakticky trochu strach.
„ Nemyslím si.“ Vyštěknu se zbytkem jízlivosti, kterou v sobě ještě vydoluju. „ A teď ze mě laskavě slez. Tohle jsou mý oblíbený kalhoty. Zamažeš mi je od trávy - a navíc, seš těžkej.“
Slezl. Ale nevypadal, že by ocenil mou snahu zlehčit celou situaci vtipem. nakonec promluvil. „ Zítra ve škole, Milady.“ A odešel.
A mimochodem...ta peněženka ležela na cestě. Naštěstí v ní bylo všechno, ale stejně...tohle mu jen tak nedaruju.