Hra na kočku a myš - 5.kapitola

Anotace: ...Bože! Školu nenávidím! Zvednu se otráveně ze židle. A vůbec, co tu vlastně dělám?! Netoužím se stát lékařkou nebo právničkou. Moje kariéra je už předem vytyčená u CIA nebo FBI...

Sbírka: Hra na kočku a myš

5. CHYTRÁ BLONDÝNA

„Kdo je ochotný jít k tabuli a napsat nám kvadratickou rovnici?“ Ticho.
„Tak dobrovolník prosím. Potřebuji dobrovolníka.“ Ne! Vysílám k učitelce telepatickou zprávu.Mě nevyvolávej!
„ No tak, mládeži. Tohle je základní učivo. A vy přece patříte mezi pokročilé, ne? Nebo jsem si spletla třídu?“
Učitelčin hlas – jak že se ta ženská jmenuje? – zněl podrážděně, řezal do uší. Fakt bych si měla na její jméno vzpomenout, když tu už jsem čtyři dny.
Ne. Ne. Ne. Učitelčin pohled dvakrát přejel od druhé lavice dozadu, než se zastavil na mě. Do prdele.
„ Ty v... hnědém, je to správně? Jak se jmenuješ?“
„ Susannah.“
„ Tak dobrá. K tabuli půjde Susannah.“ Studentské publikum včetně Chrise a té krávy Jessiky, třídní krásky, se sborově ušklíblo.
Bože! Školu nenávidím! Zvednu se otráveně ze židle. A vůbec, co tu vlastně dělám?! Netoužím se stát lékařkou nebo právničkou. Moje kariéra je už předem vytyčená u CIA nebo FBI. Dalo by se říct, že nemám na vybranou.
A čím bych vlastně chtěla být? ( Tuhle otázku miluju. ) Číšnicí. Přála bych si roznášet jídlo v nějaké hospodě nebo fast foodu a čekat, až mě zákazník seřve nebo nedá spropitné, či mě dokonce štípne do zadku. Přesouvala bych se po státech a děsila hajzly, co si namlouvají, že můžou beztrestně šikanovat číšnice. a podobných typů je celá hromada. Nikdo si nemusí nechat tolik svinstva jako číšnice. ( No, možná ještě telemarketinkoví pracovníci, ale ti si to v jistém smyslu zaslouží.)
Stojím před tabulí. Posměšky. Chichotání. Průhledný dav. Učitelka jak-se.to-jmenuje se ve svém úspěchu neskrývaně vyžívala. Vteřinku váhám.
„ Neumíš to, viď ? Tak shovívavý tón jsem snad ještě v životě neslyšela.
„ Co by jste čekali od blondýny.“ Najednou zaslechnu ze třídy od Jessiky. Všichni se začnou blbě tlemit. Tím je rozhodnuto.
Neodpovím, jen nesmírně pomalu píšu vzorec a spokojeně si vychutnávám úděsné vrzání křídy, když kreslím rovnítko. Popravdě, znělo to jako učitelčin hlas.
Správný vzorec samozřejmě znám. Za koho mě mají? Za idiota? Taťka se mnou prosvišťel základy algebry ještě předtím, než jsem došla do třetí třídy. A před nástupem na střední školu jsem zvládla ( s krajní nechutí ) multilineární počet a lineární algebru. Matematiku jsem mohla stokrát nenávidět, ale byla jsem v ní dobrá.
„ Správně.“ zamumlá překvapeně učitelka a pošle mě sednout si zpátky do lavice. V hlavě mi zazní gong : jedna nula pro Suze.
Zbytek hodiny si krátím pozorováním malého parčíku vedle školy. Po chvíli ale překvapeně zjišťuju, že mi pohled stále utíká k němu, že každou chvíli pozoruju upřeně ty černé lesklé vlasy, krásný krk a naplňuje mě touha vidět i obličej...a vždycky, když si to uvědomím, okřiknu sama sebe v duchu, co to proboha dělám a zase stáčím svůj pohled jinam...