Příliš krásné-úvod

Anotace: První část povídky...jen si počtěte:)

Každý den už dva roky chodívám běhat do lesa kousek za náš dům.Začala jsem ,když jsem dokončila střední školu a v červnu jsem neměla co dělat.Myslela jsem si,že mi to moc dlouho nemůže vydržet,že budu mít plno práce,ale tak jsem si na to zvykla,že to mé tělo začalo vyžadovat a stalo se to nedílnou součástí mého života...Běhávala jsem lesem kolem rybníků,kde rybáři často hodiny sedávali a snažili se něco ulovit.Někdy jsem se na chvíli zastavila a zpoza stromů sledovala ,jestli něco chytí...nemohla jsem při svém běhání snést nikoho dalšího,takže o tom v podstatě ani nikdo jiný nevěděl.
Jednou ráno,když jsem se vydala běhat,nebylo moc hezké počasí a byla i docela zima,pořádně jsem se oblékla a už jsem se hnala krásnou krajinou...Když vtom jsem měla pocit,že někdo běží za mnou,říkala jsem si ,aspoň nejsem sama,kdo se vydal do těchto končin proběhnout nohy a jelikož už jsem měla docela dost za sebou,zpomalila jsem a čekala,že mě každou chvíli běžec předběhne,když se nějakou dobu nic nedělo,otočila jsem se,kde je,ale nikdo tam nebyl...řekla jsem si,že se mi asi něco zdálo,ale za chvilku jsem ten pocit měla znovu,tentokrát jsem přidala a jeho kroky se také zrychlily...začal jsem být trošičku nervózní.Opět jsem se otočila a zase nic.Široko daleko nebyla živá duše.Zastavila jsem se a pomalu šla...jeho běh taky ustal a já jsem zase nic neslyšela.proto jsem si řekla,že se mi muselo něco zdát a rozběhla jsem se.Když přišly kroky znovu ,už jsem se doopravdy bála.Srdce mi bušilo a já jsem hoslyšela jako kdyby mi někdo mlátil do hlavy.Běžela jsem ,jak nejrychleji to šlo.Naneštěstí jsem ale zabíhala stále dál do lesa,protože zpátky jsem se rozběhnout nemohla.Kroky jsem už ale slyšela tak zřetelně,že to nemohl být žádný přelud.Když jsem se ale otočila tentokrát,uviděla jsem koutkem oka muže,který za mnou utíkal,mohl mít něco kolem 2 metrů,byl mohutné postavy a pokus jsem si dobře všimla,měl delší vlasy.Byl celý oblečený v černém.
Nevěděla jsem jestli mám zastavit,nebo ne,ale věděla jsem,že běžet už moc dlouho nevydržím.Dech už jsem skoro neměla a muž byl blíž a blíž.Začal na mě pokřikovat:"Stůůj!!Stejně mi nikam neutečeš!"
Stromy se kolem mě míjely ani nevím jak a najednou jsem zakopla,nohy se mi začaly motat a já jsem věděla,že to je konec....

"Hej!Jsi v pohodě?"probral mě něčí hlas.
Rychlostí blesku jsem se zvedla a chtěla se dostat tomu násilníkovi z rukou...Jenže jak jsem si všimla nebyl to zdaleka ten muž,co mě pronásledoval.
Byl to velice pohledný kluk,typovala bych mu tak kolem 25 let,měl dlouhé vlasy v copku a výrazné lícní kosti,mu dodávaly nádech mužnosti.A jeho blankytně modré oči si mě se zájmem prohlížely...