praxe 1

Anotace: Život je jako běh v rozvázaných botách. Na konci si stejně rozbiješ hubu.

Všechno začalo na praxi. Jako zdravotní sestřička jsem dostala praxi v ústavu vzdáleném 20km od našeho města. Ředitelka mě vřele přijala, podepsala jsem pár papírů a mohlo to začít.Velká prosvětlená budova poskytovala obydlí všem, co se na ně rodiče vykašlali nebo se o ně nechtěli starat.Většina dětí zde trpěla Downovým syndromem.S radostí jsem všem pomáhala.Úsměv na těch tvářích mi byl odměnou.Vychovatelky a sestřičky tu na ně byli dost přísné.Časem jsem pochopila, že to jinak nejde.Po čase docházení jsem už znala příběhy všech dětí.Pro některé jezdili rodiče alespoň na svátky někteří zde byli na trvalo.Jednou, když jsem seděla dole ve společenské místnosti zavolala mě sestra, co mě zde měla na starost.
,,Radko můžeš na chvilku?"
,,Jistě." Odvětím a vstávám ze země od rozsypaných kostek cukru, ze kterých Ondrášek stavěl hrady.
,,Ondro, fuj." Pokárala ho vychovatelka, když si kostku cukru cpal do pusinky.
,,Radko, během hodiny přivezou z nemocnice Davídka."
Mluvila a při tom se trošku zadrhávala a hrabala v papírech.
,,Tohle je zde nejtěžší případ.Je slepý, neumí mluvit a má poruchu růstu.Teď musím odejit. Nahoře na sesterně je kdyžtak ještě sestra tak kdyby byl nějaký problem tak za ní, jo?" Než stihnu něco říct odchází.Když se otočím Ondrášek už sfutroval čtvrt krabice cukru.Rychle k němu doběhnu cukr nahazím do krabice a z neohrabane ručičky se mu snažím vydrolit zbytek cukru.Bojuje o něj jakoby šlo o holý život.Zbytek dětí si maluje.Teda spíše zběsile čárají po papíře.Ale je klid.Asi po hodině zazvoní zvonek.Otevřu dveře a koukám, jak se okolo sanitky točí mladý saniták.Otevře dveře a vyndá malé droboučké dítě.Chlapeček má ručičky jako tenoučké jako pastelky je hubený a maličký.
,,Vás sem tu ještě neviděl, jste tu nová?" Optá se.
,,No, mám tu praxi.Tohle bude Davídek že?" Skloním se k němu.Křečovitě se chytne saniťáka za kalhoty.
,,Víš, je jako zvířátko." Poučí mě mladý muž.
Davídek se od něj nechce ani hnout.A tak musejí jít oba dovnitř.Uvnitř si sedneme k ostatním dětem.A on začne vyprávět.
,,Tohle nebude jednoduché, je zvyklý celkem tak na pět lidí."
Celé se to protáhne na půl hodiny.Vypráví mi o jeho životě a zároveň se vzteká nad nezodpovědností sester.
,,Sakra, má tu být sestra Alena."
,,Možná je nahoře." Snažím se ho uklidnit.Vyběhnu nahoru.Sestra sejde dolů.Davídek jakoby natáhne nosem parfém a když sestra promluví neváhá a rukama zašátrá a snaží se ji najít.Zvedne ho do náručí a on najednou povolí z křeče, ve které celou dobu byl.Na tohle nikdy nezapomenu.Po čase jsem ho začala pozorovat a zajímat se o něj víc a víc.