King's field 15. - lyžák ve francouzské La Normě

Anotace: když naše škola vyjela do Savojska lyžovat...

Byl už večer. Byl prosinec. Týden před Vánocemi. Stál jsem u U-rampy u naší školy v Torrentu. Několik studentů už dávalo své objemné tašky napěchované oblečením a jídlem do zavazadlových prostorů. Lyže také. Rozhodl jsem se, že není čas ztrácet čas, a tak se jsem se také nahrnul k velkým prostorům a narval jsem tam svoji modrou diadorovou tašku, lyže a lyžáky s helmou, přičemž batoh jsem si nechal dovnitř do autobusu. V hloučku lidí jsem uviděl Andrého. Řekli jsme si, že je tak pravý čas jít si zarezervovat některé sedadlo. Vybrali jsme si dvojsedadlo naprosti prostředním autobusovým dveřím. Za několik minut přišla i Ene a zabrala si místo za námi. Vedle ní jsme drželi sedadlo pro Florentinu, která stále nedorazila. Zavazadlové prostory již byly přecpány, a tak poslední odpadlíci museli své tašky dáti dozadu na pětici sedadel. Florentina stále nikde. Volal jsem ji. Prý vyjíždí z Žundrova. Měl jsem nervy, aby to stihla. Kam dá všechny ty věci?
Stihla to. Nebyla vůbec vynervovaná, a to mě strašně dožíralo, že já se tady jak magor obávám, že to nestihne, že volám, že vyhlížím, a ona je úplně v pohodě a ještě vtípkuje s Ene. To nám to začíná...
Netrvalo dlouho a byl jsem už v klidu. Do uší jsem si pustil hudbu. André vedle mě hrál hry na svém mobilu. Před námi byla dvacetihodinová cesta Brno – Modane. Prostor pro nohy byl proklatě malý. Komfort autobusu mizerný – žádné opěrky na nohy, žádné síťky na odpadky, jen jakási železná tyčka přímo v úrovni holeně! Ze začátku to nebyl žádný problém, ale postupem času jsem měl holeně úplně otlačené. Navíc z topení sálal žár, zatímco z druhé strany na mě táhlo od prostředních autobusových dveří. Jestli toto přežiju, tak jsem dobrej...
Okolo jedenácté večer autobus zastavil na benzínce. Řidiči nám oznámili, že připraví autobus do spacího módu. Mezitím jsme si zašli na záchod a sledovali jsme, jak kluci o rok níž svádí velkou sněhovou bitvu. Ještě nikdy neviděli sníh? S velkou slávou nám potom řidiči oznámili, že noční mód nelze uskutečnit, neboť v tom brání zavazadla na pětici sedadel vzadu. Takže ta železná tyčka, která k tomu módu sloužila, tam momentálně byla jenom proto, aby vrážela dále do mých holení. Jestli tohle přežiju...
Dlouhé hodiny se potom táhly v noci. Spát se nedalo. Nakonec jsme se s Ene rozhodli, že si drze lehneme do uličky a tam se pěkně prospíme. A opravdu, dobré dvě hodinky jsem o sobě nevěděl. Jenže potom mi začala být zima od těch proklatých dveří, a tak jsem byl nucen sednout si zase na sedadlo. Naštěstí jsme do Modane dorazili dříve, než bylo plánováno, takže jsme jeli pouze sedmnáct hodin. Vyjeli jsme serpentýnami nahoru do střediska La Norma, kde bylo naprosté azzuro a plno sněhu. Nádhera! To bude týden!...
Když jsme vynesli všechny své zavazadla k Maison de La Norma, hotelu, kde jsme měli bydlet, ředitelka přečetla, kdo s kým bude na pokoji. K našemu zděšení bydlela Ene a Maria úplně v jiném domě než já s Andrém. Problém byl v tom, že jsme měli v plánu vařit dohromady, a tak jsme každý už v Brně nakoupili nějaké suroviny. Jenže co teď s tím? K našemu štěstí se nám povedlo s Andrém zorganizovat akci kulový blesk, při které se vyměnili čtyři pokoje a různě se proházeli jejich nájemníci. Díky tomu jsme získali čtyřlůžkový pokoj a s ním také Ene s Marií. Problém vyřešen, ale nastal jiný. Nějakým nedopatřením jsem já i André zaplatili dvě zálohy. To znamenalo, že musíme za ředitelkou a chtít po ní na vrácení sedmdesát euro pro každého. Jak to dosvědčit? Jestli tohle přežiju...Naštěstí i tento problém se po dlouhém vyjednávání vyřešil, a tak jsme se mohli v klidu vrátit na pokoj. V něm už byla i Florentina, která jinak bydlela o tři patra níž s o rok mladšími holkami.
Pokoj byl pěkný. Kuchyňka, koupelka, pokojík s dvěma postelema a obývák s televizí a gaučem, který se dal rozdělat pro dva nocležníky. Navíc jsme měli přístup na dřevěný balkón, z kterého bylo vidět na sjezdovku a na okolní domy. Ihned mi bylo jasné, že právě to bude mé zasvěcené místo. S Andrém jsme si zabrali onen pokojík s dvěma postelemi. Nechápu jak, ale stále se tam objevovaly nové a nové mouchy. Ačkoliv jsme je pozabíjeli nazouvákama, okamžitě se objevovaly nové. Jakoby nám chtěly dokázat, že teorie o samoplození je správná.
Druhý den jsem se probudil. Nějak jsem postrádal slunce, které bylo včera přítomné. Vykoukl jsem z okna. Opravdu tam nebylo. Celou noc sněžilo a doteď nepřestalo. Všude se válely kupy sněhu, až se tomu ani nechtělo věřit. Sesedli jsme se všichni ke stolu. Také Florentina přišla. Dali jsme si bagety s marmeládou, džemem, nutelou, šunkou, pršutem, sýrem či paštikou, cereálie a čaj nebo mléko. Pak jsme se oblékli do lyžařského a vyrazili jsme před dům na sraz. Roztřídili jsme se do tří družstvem a vyrazili jsme lyžovat. Kabinkami jsme vyjeli do mlhy, a když jsme vystoupili, stanuli jsme v bílé tmě. Nikde nic nebylo vidět. Pak zazněl pokyn, abychom se dali po červené dolů. Pro kristapána, a kde nějaká červená vůbec je? Čistě podle citu jsem dělal obloučky a doufal, že jsem ještě na sjezdovce. Náhle se mi lyže propadly pod sníh a já zapadl po pas. A nebyl jsem sám. V jednom úseku se totiž sjezdovka dělila na dvě a my jsme vjeli přesně mezi ně. Ani nevím, jak se povedlo ze sněhu dostat a jak i následně dolů z celého svahu. Když jsme sjeli až úplně dolů ke kabince, měli jsme sto chutí s tím prásknout. Ale jsme přece na horách, tak budeme lyžovat!
Další jízdy jsem jezdil ve trojici s Andrém a Margarittou Spěšnou. Byl jsem z nich nejrychlejší, a tak jsem na ně pod každým kopcem trpělivě čekal. Nečinilo mi to žádné problémy – aspoň jsem si vydechl, nadechl se z hloubky plic horského vzduchu (a sněhových vloček) a rozhlédl se po okolí (které však bylo skryté v mlžném závoji). Jenže jednou jsem zastavil, přičemž si mě ani André ani Margaritte nevšimli a prosvištěli kolem mě. Ok, rozjel jsem se za nimi. Položil jsem se do carvingových obloučků, během kterým jsem rukou hladil povrch sjezdovky, když v tom si snowboardistka přede mnou sedla na zem přímo do mého směru. A tak jsem, stále položený v oblouku, reflexivně prudce zahl na druhou stranu, což mě setrvačností vymrštilo z povrchu sněhového a po několika saltovrutech jsem se zastavil v dvoumetrovém sněhu u skalnaté stěny. Ze zimního skupenství vody mi čouhala jenom hlava. Sníh za brýlemi, v puse, za krkem i v helmě, také kapsy se jím plně naplnily a já zjistil, že ve vázání mám jen jednu lyži. Druhá v nedohlednu. Po chvilce pátrání jsem ji nahmatal metr pod sněhem. Šíleně mě bolelo rameno, ale byl jsem rád, že s ním můžu jakž takž hýbat. Nicméně jsem si sedl do sněhu, těsně na kraji sjezdovky, abych se psychicky otřepal a ještě jednou si zrekapituloval celou situaci. V té chvíli kolem mě projela gymnastka, jak jsme říkali holce o tři roky pod nama. Ona sice dělala aerobic, ale to už je jedno. Nicméně jak Florentina, tak Ene s Andrém si ze mě dělali neustále srandu, protože jsem o ní pořád mluvil. A teď, zrovna když projížděla, jsem tam seděl jak úplně největší manták, kterej se rozmlátil na traverzu. On se totiž přede mnou rozprostíral dlouhý traverz, který hned navazoval na už zmíněný kopec.
Nasadil jsem si tedy svoji druhou lyži a bez hůlek a rychlosti jsem se vydal po traverzu...rovném. V tu chvíli mi došlo, že na mě už budou André s Margaritte určitě čekat. Jenže když jsem přijel až dolů k lanovce, přičemž mě už ono rameno bolelo jako ďas, nikde nikdo nebyl. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nevěděl jsem, jestli jeli nahoru a jestli na ně mám čekat, nebo jestli na mě čekají nahoře, nebo jestli šli na chatu...Zkusil jsem jim zavolat, ale nikdo to nebral. Pak jsem naštěstí na svahu uviděl zelenou bundu Florentiny a za ní Ene s Maruškou, a tak jsem se k nim přidal. Pak mi André volal a byl hrozně vytočený, kde jsem, že na mě čeká už půl hodiny, a když jsem mu řekl, že jsem se vyflákal a mám něco s ramenem, tak jen arogantně řekl, že to mu je jedno, že on tam někde trčí už půl hodiny. Kamarád...
Ten večer byla u nás na pokoji bouřlivá diskuze. Seděl jsem tam já, Ene a André. Už předtím se Ene dohádala s Mariou a teď to pokračovalo. Ene byla na Andrého naštvaná, protože s námi vůbec nebyl na pokoji, jedině když bylo jídlo a to ještě zkritizoval, a chodil pořád k Patrickovi a Cornymu, já jsem byl na Andrého naštvaný za tu událost na svahu, André se nemínil omluvit a stál si za svým, Maria radši odešla, aby to nemusela poslouchat, protože byla zase naštvaná na Ene, a Florentina byla naštvaná na nás všechny, že jsme na sebe vzájemně naštvaní. Ten večer jsme se rozhodli, že Maria bude spát s Andrém v pokoji se samorodícími se mouchami, zatímco já se přesunu k Ene...
Tu noc jsme skoro celou strávili spolu na balkóně. Z kuchyně jsme si donesli dvě plastové židle, oblékli jsme si lyžarské bundy, do ruky si vzali vodku a víno a vyrazili z pokoje. Zapl jsem skladbu od Red Floydů, Comfortably Numb, a zasněženou scenérií se rozlehli kytarové akordy. A v té magické atmosféře jsme si povídali o našich literárních dílech a plánech, přičemž mě její nápady více než zaujaly, o naší minulosti (přičemž díky tomuto jsem se dozvěděl mnoho informací, mnoho osobních osudů, které mi na Ene zcela změnily pohled). Když jsme dopili poslední kapky bílé a červené kapaliny, usoudili jsme, že už bychom se měli odebrat k spánku...
Další dny už jsem lyžoval ve trojici s Ene a Florentinou, která se vyznačovala především ,,smrkacíma zastávkama“. Tyto dny už bylo většinou pěkně, jenže jsme kvůli lavinovému nebezpečí mohli lyžovat pouze na severních svazích, takže na nás sluneční paprsky stejně nedosáhly. Pak se vedení rozhodlo, že zkusíme přejet na sjezdovky na levém kopci, a tak jsme se dosti starou čtyřsedačkou vyvezli do levého křídla lyžařského areálu, kde to ovšem bylo příšerné a navíc ponořené do nám dobře známé mlhy. A tak jsme se rozhodli zase sjet na předcházející svahy. Sjížděli jsme takovou serpentýnovou sjezdovku, když jsem uviděl, jak Henry (Michal Kratochvíl) spadl, ale neboť byl ve velké rychlosti, tak po muldách skákal dál, až zmizel mezi smrčkama. Nejdříve jsem si myslel, že to je úplně v pohodě, že zůstal někde ležet ve sněhu, ale pro jistotu jsem se sjel podívat. Když jsem zjistil, že Henry sjel nějaké čtyři metry ze sjezdovky do smrčků a je po ramena zabořený ve sněhu, bylo mi jasné, že se odtamtud sám nedostane. Vypl jsem si tudíž lyže a v lyžácích jsem mu vykročil pomoci. Jenže hned po prvním kroku se můj lyžák propadl sněhem, a pak i holeň, koleno a stehno a já se mohl dál jen plazit po břiše. Pak se se mnou sníh utrhl a já jsem spadl o takové dva metry níž. T o už měl Henry sundané lyže a já jsem se mu řekl, aby mi je hodil, že je vyhodím nahoru na sjezdovku. A chvilce natahování jsem na ně dosáhl a úsněšně vyhodil navrch. Teď ovšem nastal problém těžší – Jak dostat nahoru svá těla? Sníh se pod námi bortil a jedinné, co nabízelo váze oporu, byly jakési větvičky, které vyrůstaly přímo ze sněhu. Můj lyžák se pod jednou z nich zahákl. Když jsem ho konečně vyprostil, skočil jsem po jedné větvičce a napotřetí jsem se přes sypký sníh vysoukal až skoro na sjezdovku. Pak jsem podal ruku Henrymu a doufal, že mě nestáhne zpátky do propasti. To už na kraji sjezdovky stála ředitelka, profesorky, kluci aji holky a foťákama zaznamenávali tento náš boj s přírodními živly. Zaslechl jsem ředitelku, jak povídá: ,,No jo no, machři...“ Naštěstí se nám podařilo vylézt a jako velcí hrdinové jsme se posledními zbytky sněhu probrodili až k nim. Znovu jsem byl celý od sněhu a pro ty, kdo přijeli později, než jsem se za Henrym vrhl, to vypadalo, jako bychom tam spadli oba zároveň. Hádejte třikrát, kdo mezi tyto lidi patřil...ano, samozřejmě že gymnastka...
Když jsem jí potom ještě jednou držel jako pravý gentleman dveře, když nesla lyže, dokonal jsem dílo zkázy. Ty dveře se totiž nedaly zavřít...
Kapitola sama o sobě je chlast. Jednoho dne jsme se rozhodli koupit něco dobrýho, nejen piva a víno, a rozhodli jsme se pro bílý rum Black head s domněnkou, že to bude něco jako Havana...kdepak vážení! To se nedalo pozřít! Ani ty osoby, které se v alkoholu snad i koupou, k tomu nechtěly ani přičichnout. A tak jsme hráli karty a ten, kdo prohrál, si musel dát štamprdlu. A to byl opravdu trest. Prohravší ho pak ředili tucty jahodového sirupu, ale tu pronikatelnou a nezaměnitelnou chuť rumu (vždyť už ten název byl paradoxní – bílý rum Black head) nic nedokázalo přebít. Nakonec jsme tím umývali dřez a mastnoty (přičemž se potom muselo alespoň půl hodiny větrat, abychom se v pokoji mohli nadechnout). Den na to jsme tedy s Andrém koupili gin. Ten už byl dobrý a my se rozhodli udělal malou tour po Maison de la Norma. Skončili jsme ovšem hned v druhém pokoji, kde byl slezlý snad celý zájezd. A Anne-Mari (Anička Marie Jičínská) se pustila do míchání ,,kokteilů“. Připravovala mi takové skvosty jako gin + vodka + sirup, vodka + káva nebo gin + vodka + víno...to všechno jsem vypil na ex, a pak to vždy tychle zajedl asi čtyřma plátkama citrónu, což bezpečně přebilo tu hnusnou chuť. Není však divu, že ne zanedlouho poté, co jsem ze srandy položil svíčku na vrchol vypité vodky, jsem vystřelil do již vyhaslé svíčky prst a ta skončila na Andrého džínách, který seděl naproti mně. Zdálo se mi, jakoby něco ze svíčky ukáplo. Že by voda? Jak by se tam vzala? Že by plamen zkapalnil vlhkost ve vzduchu? Uvažoval jsem, aniž by mě napadlo, že to byl rozteklý vosk. André se samozřejmě naštval a na rukáv mi hodil druhou svíčku...také s voskem. Až tehdy, když jsem ucítil něco horkého na ruce, jsem pochopil, co se vlastně stalo. A tak jsem odešel k nám do pokoje, kde jsem usnul ani nevím jak. A protože jsem nijak nereagoval, tak mě ve spánku Ene, Maria a Florentina vyzdobily. Na obličej mi daly gumové žížaly, zubní pastu, na oči mi navlékli lyžarské brýle, na noc mi dali vršek od PET-lahve a do nosní dírky nabíječku, do jedné ruky flašku a do druhé polštář ve tvaru srdce s rukama. Jaké to potom bylo překvapení, když jsem se uprostřed noci probudil a něco mě pálilo na obličeji. Když jsem došel k zrcadlu, uviděl jsem fleky mentolové pasty a jednu gumovou žížalu na čele. Absolutně jsem nepobíral. Až ráno z fotek jsem všechno pochopil a neubránil jsem se smíchu...
Do Brna jsme se potom vrátili v pořádku a v nočním módu, který byl super, neboť jsme celou cestu mohli ležet. Jedinný problém byl, že jsem celou cestu ležel u někoho ponožek...ani radši nechci vědět, kdo to byl...