Návštěvnost
Labyrint II: Sářin návrat - 2. kapitola
Labyrint II: Sářin návrat - 2. kapitola
Hned druhý den měl možnost s ní mluvit.
Sára si nemohla nechat ujít příležitost, aby se nepodívala ,,za scénu“. Obdivovala se krásným kostýmům, přestože amatérsky dělaným, a rekvizitám i kulisám… Vtom si všimla vysokého pohledného chlapce stojícího za ní. Všimla si ho v zrcadle před sebou. Stál opřený o zárubně dveří a s pozvednutým koutkem sledoval, jak před sebou drží na věšáku zavěšené šaty princezny a ve vlasech má zapíchnutou její korunku.
Lekla se ho. Velmi nemile.
Myslela si, že tu nikdo nebude. Schválně proto čekala dlouho po vyučování, až všichni odejdou a ona se bude moci vrátit a vše si v klidu prohlédnout.
Zrudla, rychle z vlasů korunku vytáhla a šaty vrátila zpět na místo. Očima uhnula a neodvažovala se zrak zpět k tomu chlapci zvednout.
Samozřejmě ho znala. Od vidění. Znali ho všichni. Nejen proto, že patřil k nejstarším studentům, ale protože byl pohledný a s tváří snadno zapamatovatelnou.
Nevěděla, jak se chovat. V duchu už si představovala tu hanbu, až se roznese, v jaké pozici ji nachytal.
Ale Michael tohle dilema vyřešil za ni. Pomalu se odlepil od zárubní, došel k ní, jedním prstem ji lehce chytil za bradu a donutil ji, aby k němu zvedla svůj pohled. Udělala to nerada, ale udělala. Nic jiného jí nezbylo.
Překvapilo ho, když v těch velkých očích nezahlédl ani stopu po slze. Očekával je. Namísto toho spatřil odhodlání a vážnost a přese všechno, co ho v tu chvíli překvapilo nebo zaskočilo, řekl:
,,Moc by ti to jako princezně slušelo…“
Od toho dne byli nerozlučná dvojka. Začali spolu trávit všechny přestávky a volné chvíle, všechny víkendy, dny a později i noci. Byli spolu neustále, u něho nebo u ní, bylo to fuk, ale byli spolu. A Michael nikdy nedokázal říct, čím ho ta dívka – Sára – okouzlila. Byla kouzelná prostě celá.
Doma u Sáry byl nesčetněkrát, stejně jako ona u něj. Měli mnoho společného, i ty pohádky, ačkoli Michael neobdivoval příběhy, kouzla a fantazie, ale to, jak vznikají, jak se rodí a jak se vytvářejí. Jak se dokončují a vyhotovují, jak poté vypadají na plátně či televizní obrazovce.
Chtěl je studovat. Chtěl pracovat u filmu a pro film.
Během vztahu s Michaelem Sára postupně zapomínala na všechno – na dobrodružství a fantazii, skřítky, víly i princezny, krále a královny, kouzla a čáry… I na to, co se jí přihodilo… Viděla před sebou jen jedno kouzlo – to, že je s Michaelem.
A pak to přišlo. Otec se svou ženou se rozhodli, že se přestěhují. A to do samého středu Londýna!
To Sáru vylekalo. Tak daleko…. Daleko od Michaela…. To ne….
Ale otec byl velkorysý. Tak velkorysý, že by to ani nikdy nečekala. Pamatuje si, jako by to bylo včera, kdy s ní mluvil a pověděl jí:
,,Sáro, jsi skoro dospělá, je ti devatenáct let. Nemůžu, nechci a nebudu tě nutit stěhovat se s námi, už proto, že vidím, že bys to snad ani nepřežila…“ pousmál se.
,,Přeji si, abys tady zůstala. V tomhle domě. Ukaž, že jsi dospěla a že z mé malé holčičky, která nade vše milovala pohádky, je už dospělá žena, která se o sebe dokáže postarat. A kdyby to snad nedokázala, čemuž nevěřím, vždy se může přistěhovat k nám do Londýna, kde bude mít dveře otevřené.“
Tehdy Sára nemohla uvěřit svému štěstí, nikdy by něco takového nečekala. Nemyslela si, že by v ní otec mohl vidět dospělou ženu, ale on ji chtěl vidět, chtěl aby zůstala a konečně se odpoutala od toho pohádkového dětství a ukázala všem, že to dokáže.
Sotva zůstala v domě sama, jen s Merlinem, starým staroanglickým ovčáckým psem, jehož měla od dětství, nastěhovala do domu Michaela.
Toho roku Sára odmaturovala a rozhodla se dál nestudovat. Chtěla si najít práci, být s Michaelem a konečně začít žít tu svou vlastní pohádku.
Michael studoval. Studoval to, co chtěl, co se mu líbilo a co měl tolik rád. A jezdil na stáže a sháněl si víkendové práce v oboru, co to jen šlo.
Sára byla šťastná. Obyčejně a lidsky šťastná, zaměstnaná pouze přítomností a oproštěna od jakékoliv minulosti. Nevzpomínala. Neměla důvod. Měla svou vlastní pohádku. Svůj vlastní příběh plný fantazie, který si psala ona sama. Vlastně ho psali s Michaelem spolu.
Ale to štěstí netrvalo dlouho. Možná právě proto, že měla Sára pocit, že je šťastná absolutně a že vše je dokonalé, nemohlo vydržet.
Toho dne pršelo a bylo pochmurno. Typicky anglické počasí.
Oblohu křižovaly blesky a Michael odjížděl zase na nějakou stáž. A tentokrát to bylo daleko. Až do Irska a na celý měsíc.
Byla smutná, ale přála mu to. Svým způsobem miloval pohádky snad víc než ona. Ona na ně totiž skoro už zapomněla…
A tehdy jej viděla naposledy.
Michael se z Irska již nevrátil.
Nepřijel na víkend, jak slíbil. Nepřijel ani na další víkend a nepřijel za celý měsíc ani jedinkrát.
Nevrátil se ani po měsíci, kdy měl s prací skončit. Pouze poslal dopis, v němž jí omluvně vysvětloval, že dostal nabídku…. nabídku, která se neodmítá… kterou nemůže a nechce odmítnout. Musí kvůli ní odjet, daleko, už ani nevěděla, kam přesně, ale zároveň jí i říkal, že ji má rád, že je jeho pohádková víla a princezna a že si pro ni přijede hned, jak bude moci.
Ale tohle se Sáře nelíbilo. Zbořil jí celý sen. Všechnu tu námahu, kterou do všeho investovala. Zničil jí její pohádku! Nechtěla opustit své pohádkové dětství a začínat někde jinde, kde ho neměla nablízku.
Tehdy zjistila… Ne, tehdy, když četla ten dopis, už věděla… Čekala dítě. Dovršení svého a Michaelova příběhu, malé princátko, hlavního hrdinu jejich pohádky.
Možná se to nezdálo, ale byla hrdá. Sára byla velmi hrdá.
Nehodlala Michaelovi čímkoli vyhrožovat, dávat mu nějaká ultimáta či snad o něco prosit. Nehodlala mu to ani říct. Chápala, že má rád svou práci a chce se jí věnovat, ale nechápala, proč tak daleko a bez ní. I když si pro ni chtěl přijet… Ale chtěl ji odvézt…
Napsala mu jediný dopis. Jedinou odpověď. Všechno, co cítila, do něj vypsala. O dítěti se nezmínila. Oznámila mu jen, ať se nevrací. Pokud se nedokázal vrátit ani
na jediný víkend, nechtěla, aby se vracel vůbec. Nebylo by to upřímné. Věděla, že ji má rád, že ji miluje, ale ne tak jako miluje to, co dělá.
A tak se nevrátil.
Nevěděl ani, že má dítě a nedozvěděl se to nikdy.
Čas od času se sice ozval, ale čím delší proluka mezi dopisy byla, tím neosobnějším tónem byly psány. Sára to cítila. A přestože to bolelo, vydržela. Nechtěla, aby s ní byl někdo jen proto, že musí. Tím spíš člověk, jehož měla ráda a jehož nechtěla omezovat tím, že ho donutí být s ní a dítětem násilím. Pokud by se Michael chtěl vrátit za ní, jen za ní, už dávno by to udělal. Ale od toho dne, kdy se s ním před téměř šestnácti lety rozloučila, ho už neviděla.
A proto Amandu vychovávala sama.
Vlastně ze začátku ji pomáhali otec se svou ženou, k nimž se přestěhovala do Londýna. Dům, v němž byla chvíli s Michaelem, pronajali, a ona se do něj s malou Amy vrátila až po pěti letech.
A od té doby až dodnes, kdy bylo Amandě skoro patnáct let, tu s ní žila sama. Merlin již dávno nežil a dalšího psa nechtěla. Za otcem, nevlastní matkou a bratrem Tobym zajela, když se cítila opravdu sama, ale to nebylo často. Zvykla si mít svůj klid, svůj život, svou novou pohádku, v níž hrála jen ona a její dcera a stačilo jí to. Naučila se být dospělá. Vlastně se stala dospělou ve chvíli, kdy zůstala sama, bez Michaela. Ale nic mu nezazlívala. Na jednu stranu mu snad i děkovala za to, že jí otevřel oči a naučil ji žít. Byla hrdá sebevědomá dospělá krásná žena v nejlepších letech, měla práci, která ji bavila, krásnou dceru a velký dům, v němž byly samy, což jí naprosto nevadilo. Byla prostě samostatná. Přesně tak, jak otec chtěl, když jí oznamoval, že má zůstat a nechodit s nimi do Londýna…
A přesto…. Jako by se nějakým způsobem vrátila do dětství. Poslední dobou čím dál víc vzpomínala a toulala se časem, vracela se tak dlouho do dětství, dokud se nerozpomněla… ano, přesně na to. A čím dál častěji se přistihovala, že uvažuje nad tím, jestli to skutečně byla pravda, jestli se to skutečně stalo a jestli se to někdy dozví.
Nevěřila, že její prožitek měl na svědomí to, jak moc měla nebo neměla ráda příběhy plné fantazie a jak moc svůj život přirovnávala k pohádce, kde je ona hlavní hrdinkou. Pohádky měla prostě v krvi.
Nyní seděla stále v autě a vůbec se jí nechtělo vylízat. Přestože to bylo zbytečné mrhání časem tady sedět a nic nedělat, navíc, když se tak moc těšila domů a na to, co bude večer dělat, když viděla ty provazce deště neustále se valící z šedočerné oblohy, kterou protínaly blesky snad víc, než když stála v té zpropadené koloně, opravdu se jí do té sloty nechtělo.
Ani neměla deštník.
K domu to sice bylo pár kroků, ale nevypadalo to, že by měla možnost překonat je jen s tím, že by pouze trochu promokla. Ale možná alespoň trochu pomůže ta kapuce na svetříku, jenž má na sobě.
Nasadila si ji, popadla aktovku trůnící si na místě spolujezdce a než vystoupila a zamkla auto, už snad po tisící si pomyslela, že si musí nechat postavit tu garáž.
Rychle běžela k verandě domu, jehož okna zářila do šeřícího se dne. Šlo to dosti špatně, terén byl bahnitý a rozmočený, bláto smíchané s dešťovou vodou cákalo na
všechny strany a na úzký a skoro neviditelný chodníček táhnoucí se skrz dlouho neposekanou trávu se raději ani nedívala. O něm si mohla nechat zdát vzhledem k tomu, že jezdila autem. Navíc na sobě Sára měla sukni a boty na vysokém podpatku, čímž si chůzi stěžovala ještě víc. Nicméně byla ráda, že se jí krátkou vzdálenost podařilo překonat bez potíží a ještě na verandě stáhla z čela kapuci a obhlédla sukni, zda si ji nezacákala blátem.
Sukni ne, zato boty to trochu odnesly. Co se dá dělat.
Poupravila si vlasy, které od mládí nosila stejně učesané. Rovné husté dlouhé a tmavé vlasy, silné a bez ofiny, měla pouze nad levým uchem přichycené tou nejnenápadnější sponkou a to bylo vše.
Rychle se obhlédla v tabulce skla zasazené ve vstupních dveřích do domu a pousmála se. Byla vysoká a štíhlá, velmi pohledná v obličeji, jenž zvýrazňovaly ty velké zelené oči. Nelíčila se. Snad jen trochou řasenky. Líčidel si kdysi užila dost a dost… Halenku skrýval svetřík, který Sáru chránil před lezavým londýnským většinou všudypřítomným chladem a úzká sukně dosahovala nad kolena. Dlouhé a pěkně tvarované nohy postávaly v lodičkách na vysokém podpatku, momentálně dosti zablácených.
Vtom za sebou zahlédla cosi bílého.
Zahlédla to v odrazu skleněné tabulky domovních dveří.
Pomalu se otočila směrem, z něhož před chvíli přiutíkala.
A málem se jí zastavilo srdce v hrudi.
Rychle zavřela oči a ještě rychleji napočítala do deseti, přičemž si přála, až oči otevře, aby se jí to jen zdálo, aby tam nebyla, aby to byl jen přelud.
Ale nebyl.
Když Sára oči otevřela, na jednom z dřevěných opěradel verandy stále seděla sova.
Velká bílá sova s jantarovýma očima, která na ni upřeně hleděla.
Sára stála jako přimrazená, neschopna pohybu, jen se dívala a v hlavě se jí rozvířil roj myšlenek. Ne takových, kde se tu bere sova ještě za dne, navíc celá bílá, což není moc typické, ale takových, kde se tu vzala, co dělá tady, u ní, jak to, že přiletěla právě sem, copak je to náhoda? Co to znamená?? Znamení? Vzpomínka? Důkaz??
Podařilo se jí rozhýbat se a blížila se k tomu velkému ptáku. Proč na ni tak civí? Dělají tohle vůbec sovy – že se na vás zadívají a neuhnou?? A proč neuletí, když se blížím? Copak se mě nebojí?
,,Kšá! Co tady děláš? Vypadni… zmizni… rozumíš??“ začala křičet, ale sova se ani nehla. ,,No tak, ven z mé verandy, leť pryč!!“ křičela Sára a cítila, jak se jí tělem začíná rozlévat vztek. Vztek a strach.
Kámen… Kdyby tu tak byl nějaký kámen, posteskla si v duchu a hlavou ji bleskla nejasná a matná vzpomínka.
Ano, už kdysi potřebovala kámen. A měla ho. On se přikutálel. Okolo vysokého travnatého plotu se přikutálel a ona jej zvedla a hodila….
Mimoděk se podívala pod nohy.
Žádný kámen tam nebyl.
Nehodila by ho po té sově, alespoň si to myslela, ale chtěla ji něčím zastrašit. Nechtěla ji mít na své verandě. Nechtěla ji tam vidět. Vracelo jí to vzpomínky.
Vlastně jednu jedinou…
Sára si nemohla nechat ujít příležitost, aby se nepodívala ,,za scénu“. Obdivovala se krásným kostýmům, přestože amatérsky dělaným, a rekvizitám i kulisám… Vtom si všimla vysokého pohledného chlapce stojícího za ní. Všimla si ho v zrcadle před sebou. Stál opřený o zárubně dveří a s pozvednutým koutkem sledoval, jak před sebou drží na věšáku zavěšené šaty princezny a ve vlasech má zapíchnutou její korunku.
Lekla se ho. Velmi nemile.
Myslela si, že tu nikdo nebude. Schválně proto čekala dlouho po vyučování, až všichni odejdou a ona se bude moci vrátit a vše si v klidu prohlédnout.
Zrudla, rychle z vlasů korunku vytáhla a šaty vrátila zpět na místo. Očima uhnula a neodvažovala se zrak zpět k tomu chlapci zvednout.
Samozřejmě ho znala. Od vidění. Znali ho všichni. Nejen proto, že patřil k nejstarším studentům, ale protože byl pohledný a s tváří snadno zapamatovatelnou.
Nevěděla, jak se chovat. V duchu už si představovala tu hanbu, až se roznese, v jaké pozici ji nachytal.
Ale Michael tohle dilema vyřešil za ni. Pomalu se odlepil od zárubní, došel k ní, jedním prstem ji lehce chytil za bradu a donutil ji, aby k němu zvedla svůj pohled. Udělala to nerada, ale udělala. Nic jiného jí nezbylo.
Překvapilo ho, když v těch velkých očích nezahlédl ani stopu po slze. Očekával je. Namísto toho spatřil odhodlání a vážnost a přese všechno, co ho v tu chvíli překvapilo nebo zaskočilo, řekl:
,,Moc by ti to jako princezně slušelo…“
Od toho dne byli nerozlučná dvojka. Začali spolu trávit všechny přestávky a volné chvíle, všechny víkendy, dny a později i noci. Byli spolu neustále, u něho nebo u ní, bylo to fuk, ale byli spolu. A Michael nikdy nedokázal říct, čím ho ta dívka – Sára – okouzlila. Byla kouzelná prostě celá.
Doma u Sáry byl nesčetněkrát, stejně jako ona u něj. Měli mnoho společného, i ty pohádky, ačkoli Michael neobdivoval příběhy, kouzla a fantazie, ale to, jak vznikají, jak se rodí a jak se vytvářejí. Jak se dokončují a vyhotovují, jak poté vypadají na plátně či televizní obrazovce.
Chtěl je studovat. Chtěl pracovat u filmu a pro film.
Během vztahu s Michaelem Sára postupně zapomínala na všechno – na dobrodružství a fantazii, skřítky, víly i princezny, krále a královny, kouzla a čáry… I na to, co se jí přihodilo… Viděla před sebou jen jedno kouzlo – to, že je s Michaelem.
A pak to přišlo. Otec se svou ženou se rozhodli, že se přestěhují. A to do samého středu Londýna!
To Sáru vylekalo. Tak daleko…. Daleko od Michaela…. To ne….
Ale otec byl velkorysý. Tak velkorysý, že by to ani nikdy nečekala. Pamatuje si, jako by to bylo včera, kdy s ní mluvil a pověděl jí:
,,Sáro, jsi skoro dospělá, je ti devatenáct let. Nemůžu, nechci a nebudu tě nutit stěhovat se s námi, už proto, že vidím, že bys to snad ani nepřežila…“ pousmál se.
,,Přeji si, abys tady zůstala. V tomhle domě. Ukaž, že jsi dospěla a že z mé malé holčičky, která nade vše milovala pohádky, je už dospělá žena, která se o sebe dokáže postarat. A kdyby to snad nedokázala, čemuž nevěřím, vždy se může přistěhovat k nám do Londýna, kde bude mít dveře otevřené.“
Tehdy Sára nemohla uvěřit svému štěstí, nikdy by něco takového nečekala. Nemyslela si, že by v ní otec mohl vidět dospělou ženu, ale on ji chtěl vidět, chtěl aby zůstala a konečně se odpoutala od toho pohádkového dětství a ukázala všem, že to dokáže.
Sotva zůstala v domě sama, jen s Merlinem, starým staroanglickým ovčáckým psem, jehož měla od dětství, nastěhovala do domu Michaela.
Toho roku Sára odmaturovala a rozhodla se dál nestudovat. Chtěla si najít práci, být s Michaelem a konečně začít žít tu svou vlastní pohádku.
Michael studoval. Studoval to, co chtěl, co se mu líbilo a co měl tolik rád. A jezdil na stáže a sháněl si víkendové práce v oboru, co to jen šlo.
Sára byla šťastná. Obyčejně a lidsky šťastná, zaměstnaná pouze přítomností a oproštěna od jakékoliv minulosti. Nevzpomínala. Neměla důvod. Měla svou vlastní pohádku. Svůj vlastní příběh plný fantazie, který si psala ona sama. Vlastně ho psali s Michaelem spolu.
Ale to štěstí netrvalo dlouho. Možná právě proto, že měla Sára pocit, že je šťastná absolutně a že vše je dokonalé, nemohlo vydržet.
Toho dne pršelo a bylo pochmurno. Typicky anglické počasí.
Oblohu křižovaly blesky a Michael odjížděl zase na nějakou stáž. A tentokrát to bylo daleko. Až do Irska a na celý měsíc.
Byla smutná, ale přála mu to. Svým způsobem miloval pohádky snad víc než ona. Ona na ně totiž skoro už zapomněla…
A tehdy jej viděla naposledy.
Michael se z Irska již nevrátil.
Nepřijel na víkend, jak slíbil. Nepřijel ani na další víkend a nepřijel za celý měsíc ani jedinkrát.
Nevrátil se ani po měsíci, kdy měl s prací skončit. Pouze poslal dopis, v němž jí omluvně vysvětloval, že dostal nabídku…. nabídku, která se neodmítá… kterou nemůže a nechce odmítnout. Musí kvůli ní odjet, daleko, už ani nevěděla, kam přesně, ale zároveň jí i říkal, že ji má rád, že je jeho pohádková víla a princezna a že si pro ni přijede hned, jak bude moci.
Ale tohle se Sáře nelíbilo. Zbořil jí celý sen. Všechnu tu námahu, kterou do všeho investovala. Zničil jí její pohádku! Nechtěla opustit své pohádkové dětství a začínat někde jinde, kde ho neměla nablízku.
Tehdy zjistila… Ne, tehdy, když četla ten dopis, už věděla… Čekala dítě. Dovršení svého a Michaelova příběhu, malé princátko, hlavního hrdinu jejich pohádky.
Možná se to nezdálo, ale byla hrdá. Sára byla velmi hrdá.
Nehodlala Michaelovi čímkoli vyhrožovat, dávat mu nějaká ultimáta či snad o něco prosit. Nehodlala mu to ani říct. Chápala, že má rád svou práci a chce se jí věnovat, ale nechápala, proč tak daleko a bez ní. I když si pro ni chtěl přijet… Ale chtěl ji odvézt…
Napsala mu jediný dopis. Jedinou odpověď. Všechno, co cítila, do něj vypsala. O dítěti se nezmínila. Oznámila mu jen, ať se nevrací. Pokud se nedokázal vrátit ani
na jediný víkend, nechtěla, aby se vracel vůbec. Nebylo by to upřímné. Věděla, že ji má rád, že ji miluje, ale ne tak jako miluje to, co dělá.
A tak se nevrátil.
Nevěděl ani, že má dítě a nedozvěděl se to nikdy.
Čas od času se sice ozval, ale čím delší proluka mezi dopisy byla, tím neosobnějším tónem byly psány. Sára to cítila. A přestože to bolelo, vydržela. Nechtěla, aby s ní byl někdo jen proto, že musí. Tím spíš člověk, jehož měla ráda a jehož nechtěla omezovat tím, že ho donutí být s ní a dítětem násilím. Pokud by se Michael chtěl vrátit za ní, jen za ní, už dávno by to udělal. Ale od toho dne, kdy se s ním před téměř šestnácti lety rozloučila, ho už neviděla.
A proto Amandu vychovávala sama.
Vlastně ze začátku ji pomáhali otec se svou ženou, k nimž se přestěhovala do Londýna. Dům, v němž byla chvíli s Michaelem, pronajali, a ona se do něj s malou Amy vrátila až po pěti letech.
A od té doby až dodnes, kdy bylo Amandě skoro patnáct let, tu s ní žila sama. Merlin již dávno nežil a dalšího psa nechtěla. Za otcem, nevlastní matkou a bratrem Tobym zajela, když se cítila opravdu sama, ale to nebylo často. Zvykla si mít svůj klid, svůj život, svou novou pohádku, v níž hrála jen ona a její dcera a stačilo jí to. Naučila se být dospělá. Vlastně se stala dospělou ve chvíli, kdy zůstala sama, bez Michaela. Ale nic mu nezazlívala. Na jednu stranu mu snad i děkovala za to, že jí otevřel oči a naučil ji žít. Byla hrdá sebevědomá dospělá krásná žena v nejlepších letech, měla práci, která ji bavila, krásnou dceru a velký dům, v němž byly samy, což jí naprosto nevadilo. Byla prostě samostatná. Přesně tak, jak otec chtěl, když jí oznamoval, že má zůstat a nechodit s nimi do Londýna…
A přesto…. Jako by se nějakým způsobem vrátila do dětství. Poslední dobou čím dál víc vzpomínala a toulala se časem, vracela se tak dlouho do dětství, dokud se nerozpomněla… ano, přesně na to. A čím dál častěji se přistihovala, že uvažuje nad tím, jestli to skutečně byla pravda, jestli se to skutečně stalo a jestli se to někdy dozví.
Nevěřila, že její prožitek měl na svědomí to, jak moc měla nebo neměla ráda příběhy plné fantazie a jak moc svůj život přirovnávala k pohádce, kde je ona hlavní hrdinkou. Pohádky měla prostě v krvi.
Nyní seděla stále v autě a vůbec se jí nechtělo vylízat. Přestože to bylo zbytečné mrhání časem tady sedět a nic nedělat, navíc, když se tak moc těšila domů a na to, co bude večer dělat, když viděla ty provazce deště neustále se valící z šedočerné oblohy, kterou protínaly blesky snad víc, než když stála v té zpropadené koloně, opravdu se jí do té sloty nechtělo.
Ani neměla deštník.
K domu to sice bylo pár kroků, ale nevypadalo to, že by měla možnost překonat je jen s tím, že by pouze trochu promokla. Ale možná alespoň trochu pomůže ta kapuce na svetříku, jenž má na sobě.
Nasadila si ji, popadla aktovku trůnící si na místě spolujezdce a než vystoupila a zamkla auto, už snad po tisící si pomyslela, že si musí nechat postavit tu garáž.
Rychle běžela k verandě domu, jehož okna zářila do šeřícího se dne. Šlo to dosti špatně, terén byl bahnitý a rozmočený, bláto smíchané s dešťovou vodou cákalo na
všechny strany a na úzký a skoro neviditelný chodníček táhnoucí se skrz dlouho neposekanou trávu se raději ani nedívala. O něm si mohla nechat zdát vzhledem k tomu, že jezdila autem. Navíc na sobě Sára měla sukni a boty na vysokém podpatku, čímž si chůzi stěžovala ještě víc. Nicméně byla ráda, že se jí krátkou vzdálenost podařilo překonat bez potíží a ještě na verandě stáhla z čela kapuci a obhlédla sukni, zda si ji nezacákala blátem.
Sukni ne, zato boty to trochu odnesly. Co se dá dělat.
Poupravila si vlasy, které od mládí nosila stejně učesané. Rovné husté dlouhé a tmavé vlasy, silné a bez ofiny, měla pouze nad levým uchem přichycené tou nejnenápadnější sponkou a to bylo vše.
Rychle se obhlédla v tabulce skla zasazené ve vstupních dveřích do domu a pousmála se. Byla vysoká a štíhlá, velmi pohledná v obličeji, jenž zvýrazňovaly ty velké zelené oči. Nelíčila se. Snad jen trochou řasenky. Líčidel si kdysi užila dost a dost… Halenku skrýval svetřík, který Sáru chránil před lezavým londýnským většinou všudypřítomným chladem a úzká sukně dosahovala nad kolena. Dlouhé a pěkně tvarované nohy postávaly v lodičkách na vysokém podpatku, momentálně dosti zablácených.
Vtom za sebou zahlédla cosi bílého.
Zahlédla to v odrazu skleněné tabulky domovních dveří.
Pomalu se otočila směrem, z něhož před chvíli přiutíkala.
A málem se jí zastavilo srdce v hrudi.
Rychle zavřela oči a ještě rychleji napočítala do deseti, přičemž si přála, až oči otevře, aby se jí to jen zdálo, aby tam nebyla, aby to byl jen přelud.
Ale nebyl.
Když Sára oči otevřela, na jednom z dřevěných opěradel verandy stále seděla sova.
Velká bílá sova s jantarovýma očima, která na ni upřeně hleděla.
Sára stála jako přimrazená, neschopna pohybu, jen se dívala a v hlavě se jí rozvířil roj myšlenek. Ne takových, kde se tu bere sova ještě za dne, navíc celá bílá, což není moc typické, ale takových, kde se tu vzala, co dělá tady, u ní, jak to, že přiletěla právě sem, copak je to náhoda? Co to znamená?? Znamení? Vzpomínka? Důkaz??
Podařilo se jí rozhýbat se a blížila se k tomu velkému ptáku. Proč na ni tak civí? Dělají tohle vůbec sovy – že se na vás zadívají a neuhnou?? A proč neuletí, když se blížím? Copak se mě nebojí?
,,Kšá! Co tady děláš? Vypadni… zmizni… rozumíš??“ začala křičet, ale sova se ani nehla. ,,No tak, ven z mé verandy, leť pryč!!“ křičela Sára a cítila, jak se jí tělem začíná rozlévat vztek. Vztek a strach.
Kámen… Kdyby tu tak byl nějaký kámen, posteskla si v duchu a hlavou ji bleskla nejasná a matná vzpomínka.
Ano, už kdysi potřebovala kámen. A měla ho. On se přikutálel. Okolo vysokého travnatého plotu se přikutálel a ona jej zvedla a hodila….
Mimoděk se podívala pod nohy.
Žádný kámen tam nebyl.
Nehodila by ho po té sově, alespoň si to myslela, ale chtěla ji něčím zastrašit. Nechtěla ji mít na své verandě. Nechtěla ji tam vidět. Vracelo jí to vzpomínky.
Vlastně jednu jedinou…
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.