Labyrint II: Sářin návrat - 6. kapitola

Anotace: Na co zase Sára vzpomíná...? :-)

Sára odložila tužku a protáhla se. Ani nevěděla, po kolikáté už dnes. Jednou si odrovná z toho věčného sezení záda… Proč zrovna zaměstnání, které má a které ji tak baví, musí být sedavé? Proč se nedá psát vestoje?!
Pousmála se. Tedy – psát ve stoje se samozřejmě dá, jistě, ale… Copak to někdo dělá? A hlavně proč by to dělal…
Usmála se ještě víc. Nad jakými hloupostmi to přemýšlí? I kdyby musela psát hlavou dolů, dělala by to. Psaní ji prostě bavilo.
Rozhodla se ho i vystudovat – lépe řečeno vystudovat něco podobného, kde by psaní mohla jakkoliv uplatnit. Lákalo ji samozřejmě psaní pohádek a příběhů, vypisování své nezkrotné fantazie a neuvěřitelných představ na papír.
Ačkoli v době, kdy byla Sára již s Michaelem, už po maturitě nechtěla dál studovat, ve chvíli, kdy zůstala sama a těhotná, ji už doma nic nedrželo…
Doma…
Na nějaký čas odešla žít do Londýna k otci, jeho ženě Stephanii a malému Tobymu. V tomhle domově ji nic nedrželo.
Kdyby bývala byla s Michaelem, kdyby neodjel, či spíš kdyby se byl vrátil, věděl o Amy a žili by spolu jako rodina, nikdy by nemusela odejít a tohle ji nenapadlo. Nevadilo by jí být už jen doma. S nimi.
Věděla, že to bude těžké, hodně těžké a náročné, ale nechtělo se jí být zavřená mezi čtyřmi stěnami.
Proto se rozhodla studovat literární akademii. Ale jen dálkově. To naprosto stačilo, protože i kdyby byla kdovíjak troufalá a sebevědomá a věřila svému psaní, nepočítala ani ve snu s tím, že by se někdy dostala do redakce některého z těch nejznámějších periodik byť jen jako uklízečka! A na zdejší poměry to už snad bylo i moc - literární akademie.
Když své rozhodnutí přednesla Sára před otcem a Steph, zdáli se být mírně zaskočeni. Podívali se na sebe výmluvnými pohledy, načež otec po chvíli rozpačitě řekl:
,,Zlato… to se mi nezdá jako ten… nejlepší nápad…“
,,Proč?“
,,No…“ vložila se do toho i Steph, ale Sára ji už to druhé slovo nenechala říct, neboť v tu chvíli jí došlo, proč asi, aspoň si to myslela, a naježila se.
,,Jistě! Na co by mi to bylo! Svobodná holka s dítětem! Stejně by to nezvládla a nám ani nikdo nebude hlídat Tobyho, co??“ zaútočila tenkrát.
Steph ovšem zůstala klidná, jen se na ni zvláštně podívala a řekla: ,,Klid, Sáro, to jsem vůbec říct nechtěla. Ani tatínek. Jen si nemyslíme, že je to dobrý nápad – miminko a škola a dohromady. Bude to náročné a vyčerpávající. A co se Tobyho týče, víš, že o jeho hlídání je postaráno a tebe žádám pouze tehdy, nenarušuje-li to
tvé plány. Jsem ve spojení s mnoha slečnami, které si tímto způsobem přivydělávají, když jsme s tatínkem v práci.“
V ten moment se Sára zastyděla.
Tohle byla pravda.
Tobyho nemusela hlídat nějak zvlášť často a když už, tak se Stephanie vždy zeptala, zda má Sára vůbec čas a je ochotná.
Navíc jí nijak nevadilo, že má bratra pohlídat, už dávno nebyla tou dívkou, která tuhle žádost považovala za urážku. Svým způsobem byla dokonce snad ráda, že ho má na očích právě ona… Mohlo se stát cokoliv…
,,Promiň,“ omluvila se. ,,Vím, že to myslíte dobře. Ale já nechci jen sedět tady s Tobym. Zatím s ním, pak i s tím mým. Chci mezi lidi, dělat něco, co by mě bavilo… Vždyť je mi devatenáct, skoro dvacet a nějaké dítě jsem neplánovala. Ale budu ho mít, už teď si připadám oproti ostatním vrstevníkům stará a nechci se cítit ještě starší, až porodím. Vše mám zjištěné – literární akademie, obor publicistika a tvůrčí psaní, doba studia 3 roky s titulem bakaláře. Láká mě to. A v neposlední řadě je to jediné kombinované studium, na které nemusím docházet denně, což se mi jistě bude hodit… A… co se týká hlídání Tobyho, to není problém, nevadí mi být s ním…“
,,Koukáme… Máš to už promyšlené, že, Sáro?“ zadíval se na ni otec zadumaně.
,,Ano,“ přiznala se Sára.
,,A kdy hodláš podat přihlášku? Ještě teď? Před narozením děťátka?“ zajímala se Stephanie.
,,Ne, přihlášky se podávají v lednu, zkoušky se dělají někdy na jaře.“
,,No… bránit ti nebudeme. Je to přece tvůj život, ne?“ prohlásil otec, Stephanie ho chytila za ruku a dodala:
,,A kdyby něco… Víš, že u nás máš vždycky podporu.“
Ještě toho večera Sára vyplnila přihlášku, toho dne obstaranou, a přestože ji uložila do zásuvky, věděla, že na ni nezapomene.
Zatím bylo brzy ji zasílat, končil srpen, dítě se mělo narodit v prosinci, ve stejný měsíc jako ona, a zkoušky na školu začínaly v rozmezí dubna až května.
Měla spoustu času.
Ale ten uběhl, ani nevěděla jak.
Amy se narodila takřka na minutu přesně těsně před Vánoci.
Přihlášku ke studiu odeslala Sára v lednu a dopis s vyrozuměním o konání zkoušek přišel v březnu.
Bylo to náročné, přesně jak předpokládala ona i všichni kolem a ačkoli na Amy nebyla Sára sama, pomáhal jí otec a Steph a někdy i známí sousedé, nemohla zvládnout ještě do toho všeho se i učit, ačkoli Amy byla zlaté dítě, přesně takové, o jakém sní každá matka – klidná, tichá, spala, moc neplakala…
Zkoušky samozřejmě nezvládla…
Nemohla. Neměla šanci.
Byla vytížená. A to tak, že poprvé po dlouhé době neměla myšlenky na nic jiného než na své dítě.
Předlouhou dobu nepomyslila ani na pohádky ani na příběhy či fantazii, na víly, skřítky a podobně… na Labyrint ani na Jaretha… Ona ne.