Ukolébavka (17)

Anotace: Je to krátký díl, nějak nestíhám ;) Enjoy

Miko i Hugo už byli připravení v zákulisí. Jakmile se objevil Dušan s Oliverem, típnul Miko cigaretu a prsknul: ,,Kde se zase couráte?“
,,Nebudeme hrát,“ řekl Oliver.
,,Budeme,“ reagoval Dušan okamžitě.
,,Ne, nebudeme,“ zopakoval Oliver rázně.
,,Co se, sakra, děje?“ zajímal se Miko.
,,Nic.“ Dušan nechtěl, aby to dnes prasklo. ,,Oliverovi jen něco přeletělo přes nos.“
,,Cože?“ Oliver se absurdně zasmál. ,,Dušane, proboha! Tvoje máma měla absolutní pravdu. Ty nesmíš na pódium.“
,,Vím, co si můžu dovolit.“
,,Ne, nevíš,“ řekl tvrdě. ,,Za tak krátkou dobu nemůžeš vědět vůbec nic. Ty jen chceš přijít na to, co všechno si můžeš dovolit. Ale já nechci být svědkem toho, jak se na pódiu sesypeš. Na to tě mám moc rád.“
,,Tak řeknete mi konečně, co se děje?“ Mikovo naštvání přešlo v čistou zvědavost. A Hugo tušil, že se děje něco zlého.
,,Dušan je nemocný. Má leukémii.“
A bylo ticho. Nikdo nevěděl, co říct, jak reagovat. A tak jen mlčky stáli, hleděli do země a natěšený pískot publika se snažili neslyšet.

,,No, není to prase?“ Elena vztekle kopla do koše pod počítačovým stolem. Ten zachrastil, přepadnul na stranu a celý jeho obsah se vysypal na čerstvě vysátý koberec.
,,Normální teda rozhodně není,“ ozvala se z druhé strany telefonu Blanka. ,,To to jako řekl jen tak? Nedala jsi mu podnět k tomu, aby to řekl?“
,,Ne, žádný podnět jsem mu nedala.“
,,Tak v tom případě je to prase.“
,,Šíleně mě vytočil.“
,,To chce nějakej uklidňovák. Nejlépe v podobě černovlasého emo týpka.“
Elena se usmála. ,,Myslíš Olivera?“ Přendala telefon k druhému uchu. ,,Na icq není. Asi někde lítá.“
,,Co vy dva?“
,,Byli jsme spolu včera venku. No jo,“ plácla se po čele. ,,On má dneska koncík s kapelou.“
,,Byli jste spolu včera venku a...?“ dožadovala se vyprávění.
,,Bylo to fajne. Jeho dva kamarádi...“
,,Tý jo,“ zavýskla. ,,Tak hned tři najednou?“
,,Na co ty myslíš?“
,,Na světový mír.“
,,Hele, podstatný je, že jsme se s oliveček málem políbili.“
,,Houby!“
,,Jo, fakt jo,“ kývala hlavou. ,,Ale překazil nám to jeden ožrala, co opruzoval. A když mě potom Vere doprovázel domů, už se o to nepokusil znovu.“
,,O polibek?“
,,O polibek.“
,,Ježiši, to je škoda!“ Z Blančina hlasu bylo znatelné, že to myslí upřímně. ,,Já bych toho ožralu rozkopala na miliony kousků.“
,,Taky jsem měla chuť.“
,,To se ti vůbec nedivím.“
,,Až se uvidím, tak ti to povyprávím do detailů. Teď musím končit. Vítek už určitě čeká na pohádku před spaním.“

Dušan viděl klukům na obličejích, že hrát nechtějí. Proto rychle uchopil basu do rukou a vyšel na pódium.
,,Já ho zabiju,“ syknul Oliver, nicméně ho následoval.
Koncert vůbec nebyl dobrý. Oliver se místo kytary věnoval pozorování Dušana, stejně jako Miko a Hugo. Trnuly strachem, že se mu dělá zle.
Jakmile vystoupení skončilo, vyjel Oliver po Dušanovi. ,,To byla taková kravina! Podívej se na sebe!“
Dušan se zhluboka nadechl. Pot mu stékal po obličeji i po zádech. ,,Dej mi pokoj, Vere.“
,,Je ti špatně?“
,,Říkám, abys mi dal pokoj!“ zařval a odešel.
Oliver chvíli jen mlčky stál, potom vší silou udeřil zatnutou pěstí do zdi. Bolest, která projela celým jeho tělem, uvítal s nadšením. Aspoň na chvíli tak přebila tu úzkost a strach, který svíral jeho srdce.
Miko položil Oliverovi ruku na rameno. ,,To bude v pohodě.“
,,Co bude v pohodě? Dušan?“ Střelil po něm bezmocným pohledem. ,,On má leukémii, Michale. Leukémii!“
Miko se při vyslovení svého pravého jména ošil. ,,A ty už ho vidíš v rakvi, co?“
Mlčel, protože měl naprostou pravdu. Miko si jen povzdechnul. ,,Dej mu šanci bojovat. Hele, Vere, on nepotřebuje opatrovníka. Toho má stoprocentně ve své matce. On potřebuje kámoše. Někoho, kdo bude stát při něm, aniž by mu přikazoval, co může a co ne.“
,,Já nevím, co mám dělat,“ zazoufal.
,,Dej si led na tu ruku, pak se opij do němoty nebo ojeď nějakou kost. Mimochodem, jak se má Elena?“
,,S tou spát nebudu.“
,,Proč? Je docela hezká.“
,,Netvrdím, že není. Viděl jsem teda už i krásnější holky, ale...Ona i prostě nezaslouží, abych ji...Je to složitý.“
Miko se zasmál. ,,To si piš, vole. A bude to horší.“
,,Kam jdete?“ zeptal se, když se Miko otočil a zamířil k Hugovi.
,,Já jdu sbalit nějakou kočku a Hugo mi může dělat ocas. Jdeš taky?“
Zakroutil hlavou a vydal se k baru, aby poprosil o led na ruku, která bolela jako čert a zvětšovala svou velikost.