Minulost tě dožene

Anotace: část 18

Ráno, přesně v osm hodin, zaklepala na kapitánovu kancelář a vešla dovnitř.
„Tak je osm. Jsem tu včas a dokonce ani ne o hodinu dříve jako včera,“ uvítala muže za stolem.
„To jsem rád,“ vzal si sako a vyšli spolu ven. Nasedli do její Cobry a Mike řídil. Jeli kus za město na centrálu týmu, kterou jen tak někdo nenajde. Po půl hodině přidal Mike na rychlosti a řítili se přímo proti skále. Nesnažil se sešlápnout na brzdu, jen po kouscích přidával plyn.
„Co to děláš? Chceš nás zabít? Zpomal!“ Křičela Jess z plných plic. Mike ji uklidňoval, ať se nebojí, že jí musí věřit. Neodpustil si však nemístnou poznámku.
„Vždyť se přece chceš zabít, tak proč se bojíš?“
„Ano, chci umřít. Ale ještě není ten pravý čas. Teď ještě ne!“ Stále se přibližovali k okraji skály a Jess nabírala na nervozitě. Takhle si svůj konec nepředstavovala. Hlavou ji proběhlo mnoho životních okamžiků a zjišťovala, co nestačila ve svém krátkém životě zařídit. Brzy byla smířená se svým koncem. Chybělo pár metrů do blížícího se nárazu.
„Moje auto!“ Křikla těsně, než se mohutná hangárová vrata otevřela a oni jeli šťastnou cestou dál.
„Auto, to je teda dobrý, bát se o auto,“ slyšela dřív, než otevřela oči. Hluboce se nadechla. Ulevilo se jí, když zjistila, že k nejhoršímu nedošlo a auto je bez škrábnutí.
„To jsi mi nemohl říct dřív?“ Proklínala ho za špatný pokus o vtip. „A abych ti odpověděla, můžu jen říct, že moje auto je mi cennější než cokoliv jiného. Nadřela jsem se na to, aby bylo v takovém stavu, jako je teď. Bratrovi jsem dala všechny své vydělané peníze za ty roky, které jsem byla mimo domov.“
„Super! A proč bych si měl kazit takovou legraci? To bych nemohl vidět tvůj krásný výraz, než jsme projeli vjezdem.“
„Doufám, že ses pobavil. Ale varuji tě! Udělej něco mému autíčku a máš co dočinění se mnou. A nebude to moc příjemné,“ supila se a vraždila Mika pohledem.
„Tak promiň, ale nemohl jsem si pomoct. Měla jsi vidět výraz ostatních, když jsem je sem poprvé vezl. Moc se neboj o své autíčko, tomu se nic nestane. Není důvod,“ snažil se omluvit, ale viděl na ní, že se snaží zbytečně. Musel uznat, že to bylo na ni příliš. Neměl to tak přehánět.
Po chvíli ticha dojeli na místo, kde všichni čekali. Jessicu přivítali, jako kdyby už byli roky staří známí. Takový malý uvítací výbor. Dean jim šel naproti a jako skutečný gentleman podal Jess jednu rudou růži.
„Ale to jste nemusel,“ děkovala. „Ty jsou mé nejoblíbenější, díky.“
„Tak dost sentimentu,“ skočil jim do řeči Mike. „Pojď se podívat, jak to tady vypadá.“
Chytil Jess za paži a táhl ji k elektronickému zařízení. O pár schodů výš stálo do půlkruhu postaveno několik televizorů a počítačů. Jiné zařízení stály kousek dál a ani netušila, k čemu by asi mohly být. Mike přistupoval k jednotlivým obrazovkám a vysvětloval, který monitoruje jakou oblast. Bylo jich mnoho. Snad celé město. Bary, banky, policejní stanice a domy významných osobností. Na jednom spatřila šokující záběr, svůj dům. Nechápavě se na něj podívala.
„Můžeš mi vysvětlit, co to znamená?“
Mike nahodil výraz nevinného dítěte a dodal: „Pokud jistě víš, tak oni taky patří k významným lidem. A po té strašné události s rodiči, jsem jim instaloval kameru do haly. Pro jistotu.“
„Tak to se divím, že se mě na to ostatní ještě neptali. Mohu jen doufat, že nevědí, kdo opravdu jsem. Nebo snad vědí, že mám cokoliv společného s Alexovou skupinou?“ Uvažovala nad možnou kladnou odpovědí a o tom, co bude následovat.
„Proč by to nemohli vědět?“ Zdálo se, že se chce vyhnout odpovědi a Jess to více naštvalo.
„Můžeš mi to prosím tě říct a nechodit kolem?“ Naléhala na něj a zlostně hrozila pěstí.
„Můžeš být klidná, zatím tě v domě ještě nikdo neviděl, ale věř, že to nebude dlouho trvat. A navíc, Bonnie je zbožňuje. Nechceš jim to říct radši sama, než tě tam v domě uvidí?“
„Ani náhodou. Nic jim říkat nebudu a ty taky ne! Není to tím, že bych se k bratrovi a jeho skupině nechtěla přiznat. Mám je všechny moc ráda. Ale nikdo kromě tebe neví, že má Alex sestru zpátky. Zmizela jsem po vraždě rodičů a už se neukázala a tak to taky zůstane dál. Tak neříkej ani slovo,“ upřela na něj prosebný výraz zelených očí a čekala na odpověď.
„Sice úplně nechápu, proč to chceš tajit, ale dělej, jak myslíš. Stejně to neutajíš do nekonečna,“ slíbil ji Mike.
„Promiň, že ti to musím říct, ale do toho ti už nic není,“ odbyla ho, ale byla mu vděčná za slib. Dokončili rozhovor a popošli kousek dál k velkým vratům. Když se přes počítačový příkaz otevřeli, uviděla Jess obrovský hangár se stropním otvorem.
„Teď je to tu prázdné, ale počkej, až přiletí Jack, s naší krasavicí Lili.“
Jess se na Mika nechápavě podívala a pak se konečně zeptala: „Kdo je Lili?“
„Počkej, až přiletí, pak pochopíš,“ tajil jí malé nebo trochu větší překvapení.
Popošli kousek dál, aby ji mohl předvést vozidla užívaná při akcích. Prvním autem byla Cobra podobná té, co vlastní Jess, jenže byla černé barvy s postranními vysouvacími děly. Vůz byl nízký asi do půlky Jessiina těla. Krása, pomyslela si, jako to moje.
„Nedalo by se vylepšit taky to moje?“ Vyřkla nadšeně své přání.
„Uvidím, co zmůžu,“ pravil Mike. Ani neodmítl ani neodsouhlasil, ale pro začátek byla Jess spokojena, že přání přijal.
Druhým vozem, byl dosti vysoký terénní typ tmavě modré barvy. Přesahoval Jess asi o hlavu a vybavení měl velmi kvalitní. Navíc, bylo jich o mnoho více, než co se mohlo vejít do vybavení Cobry. O pár metrů dál stály dva motocykly. Jeden černý a druhý tmavě zelený s vysokými čelními neprůstřelnými skly.
Po prohlídce vozů sešli po schodech dolů a na konci dlouhé chodby vyzařovalo sluneční světlo odrážející se od vodní hladiny. Na konci se před nimi rozprostřelo jezero ukryté v jeskyni s nízkým skalním stropem. Jezero uprostřed pouště, uprostřed ničeho. Jak je to jen možné? U kraje jezera plul na hladině malý vodní scoter. Nalakovaný šedou barvou vypadal skvostně a s mnoha tlačítky, které měly každý svou funkci, jak ji Mike vysvětloval. Byl velice zmodernizován. Vedle scotru se vznášel na vodě dlouhý člun mající překrásnou stříbřitou barvu, aby nebyl příliš vidět. Na vodní hladině se barva přizpůsobila odlesku vody.
„Jezero je spojeno s nedalekou řekou, proto ta voda uprostřed ničeho.“ Vysvětlil Mike záhadu.
Později je vyrušil hluk přicházející z hangáru.
„Vrátíme se. Teď ti mohu ukázat, naši Lili,“ popadl Jessiinu ruku a pomalu utíkali po schodech nahoru, odkud přišli.
Obrovským otvorem ve stropu skály se k zemi snášela černobílá helikoptéra. Mohutná vrtule vířila prachem a všichni si museli krýt obličej před šleháním drobných kamínků do očí. Jemně usedla k zemi. Otáčky vrtule se začaly zpomalovat, a jakmile se zastavila, ze dveří vystoupil Jack.
„Tak už jsem tady,“ prohlásil radostně. Podíval se na Jess a přivítal ji polibkem na tvář. Jsou milí, pomyslela si, ani mě neznají a chovají se ke mně tak laskavě. Byla ráda, že ji mezi sebe přijali, aniž by se musela snažit zapadnout. Ulehčili ji práci.
„Tohle je Lili?“ Tázala se překvapeně. „Je moc krásná, opravdu.“ Přistoupila k ní blíž a pozorněji si stroj prohlédla.
„To tedy je,“ pyšnil se za ni Mike.
„Proč se vlastně jmenuje Lili?“ Zkoumala původ jména. V tu chvíli se Jack podíval na Mika a se strnulým pohledem odešel jinam.
„Moc o tom nebudeme mluvit. Jediné, co ti můžu říct je, že s ní ještě nedávno létala naše kolegyně, která se jmenovala Lili a dnes tu s námi nemůže být.“
„Odešla od vás?“ Ptala se zvědavě Jessica.
„Ne,“ chvíli se odmlčel a přemýšlel, jestli má dále mluvit a pak stručně dodal. „Zabila se při jedné akci.“
„To je mi líto,“ omlouvala se za svou zvědavost.
„To nic, ale prosím tě, raději se o ní nezmiňuj před Jackem. Co vím tak se chtěli vzít druhý den, kdy se to stalo.“
„To muselo být pro něj hodně těžké? Jak mu je?“ Ptala se se starostí v hlase. Věděla, jaké to je, když někoho ztratí.
„Bylo to těžké, ale už je na tom mnohem lépe. Stalo se to před rokem. Už se s tím dokázal vypořádat, ne jako ty!“
Jess se na něj nechápavě podívala. Jeho slova ji drásaly srdce a těžko se jí dýchalo. Proč? Zase ji to připomněl. Co komu udělala, že o tom každý mluví!
Pomalu se k nim přibližoval Frank. Postavil se mezi ně, pohlédl na Jess a spatřil její bolestný výraz ve tváři.
„Jste v pořádku? Nevypadáte moc dobře, asi na vás něco leze.“
„To nic není. Určitě to přejde,“ přesvědčovala sama sebe po tom, když ji Frank vyrušil z jejího zasnění.
„Co se děje?“ Vyrušil jejich tlachání Mike.
„Nic moc, ale jestli už jste skončili, mohli bychom se dát konečně do práce. Jess,“ oslovil ji, „ještě budete mít dost času, abyste to tady poznala trochu lépe.“
Frank se vracel k monitorům a Mike s Jess jej následovali. Za jedním počítačem seděl Charlie a cosi psal.
„Hej, šéfíku,“ křičel na Mika, „ pamatuješ na Zacha Fleita?“
„Koho?“ Nemohl si vzpomenout, kam jméno zařadit.
„Je podezřelý z vraždy manželského páru asi před třemi lety. Stalo se to u silnice vedoucí ke kanadským hranicím, blízko Rudých skal. Dostal sice rok, ale po půl roce jej propustili ze státního vězení, protože chybělo svědectví té holky, kterou jste tam našel. Hele, šéfe, už se objevila?“ Charlieho výklad byl rozsáhlý a informoval o všem.
Mike se podíval do sousedních očí patřících Jess, která na něj hleděla. Nemohl v nich rozpoznat její emoce, žádný pocit, když o jejím případu hovořil její nový kolega.