Minulost tě dožene

Anotace: část 20

Jess, po návratu do domu, proběhla halou, kde visely ukryté kamery, o kterých dříve nevěděla a vešla do pokoje. Sbalila si poslední kufr, vlastně byl jen jeden a kdosi klepal na dveře.
„Pojď dál,“ vyzvala klepajícího.
„Ahoj,“ vešel do pokoje Howie. Koukal na kufr ležící na posteli. „Ty někam jedeš?“
„Jen na pár dnů, ale prosím tě, nezmiňuj se o ničem Alexovi. Řekni mu, že jsem jela s kamarádkou stanovat,“ prosila svého nejlepšího přítele z dětství. Dětství, které je v tuto dobu jen dalekou vzpomínkou.
„Nevím, jestli mi tohle uvěří. Ví, že se s žádnou kamarádkou nescházíš. Od té doby, co jsi přijela, ráno odjedeš pryč a večer se vracíš. Nikdo tě přes den ani nezahlédne,“ Howiemu bylo líto, že se tak moc změnila. Neužije si žádnou legraci.
„Howie, víš, mě je líto, že to takhle dopadlo, ale dokud jedna etapa neskončí, nemůžu se vrátit ke starému životu,“ vysvětlovala svou situaci. „Je Alex doma?“
„Je v kuchyni. Mám mu říct, že jsi přišla?“
„Ne nechci, aby mě viděl odcházet. Letím na pár dnů z města, ale nemusíš mí strach,“ viděla jeho zoufalý obličej, jakoby se neměla vrátit. „Vrátím se asi za týden.“
„A kam vlastně tak narychlo spěcháš?“ Zjišťoval Howie.
„Promiň, ale tohle bych si raději nechala pro sebe. Až budu na místě, tak zavolám,“ prohlásila a své rozhodnutí myslela vážně.
Howie ji pomohl ze schodů se sbaleným kufrem do haly. Jess se natočila tak, aby ji neviděli na centrále. Poděkovala mu a potichounku otevřela dveře, aby unikla rozhovoru s bratrem. Pozdě! Alex vyšel z kuchyně a uviděl ji se sbalenými věcmi v rukou stát u dveří, jak mluví s Howiem.
„Co to děláš?“ Divil se.
„Odjíždím s kamarádkou z města. Jedeme k jezeru stanovat,“ vysvětlovala. Měla štěstí, že si vzala džíny a triko. Alespoň ji nemohl podezřívat. Myslela na vše.
„Kdy se chceš vrátit?“ Pokračoval se zpovídáním.
„Neboj, já se vrátím, jestli ti jde o tohle. Myslela jsem, že nejsi doma, tak jsem řekla Howiemu, že přijedu nejspíš za týden.“
Alex se podezřívavě podíval na svého kytaristu, který souhlasně pokyvoval.
„Nebojím se o to, že bys nepřijela. Věřím ti, ale nevím, zda jedeš s kamarádkou, když se s žádnou nescházíš,“ podezíral sestru oprávněně.
„Nemusíš se o mě bát. Jedu s kamarádkou. Až dorazím na místo, zkusím ti odněkud zavolat,“ usmála se přesvědčivě.
„To bych byl moc rád, kdyby ses mi ozvala. Nejsi sice malá holka. To bývalo, ale starost mám o tebe pořád, Jess!“
Kdyby nikdo netušil věkový rozdíl mezi sourozenci, dalo by se lehce říct, že Jess je ta starší a Alex je ten, kdo musí poslouchat na slovo, protože Jess na jeho rady a rozhodnutí nedá. Jess nikdy nedopustila, aby se musela podřídit bratrovu rozhodnutí a už vůbec ne teď, když zůstali sami. Osamostatnila se natolik, že si zvykla dělat, co se jí zlíbí. Nemá zájem ho poslouchat na slovo jako pes svého pána. Neviní jej za onen incident, ale tehdy mohl jet na dovolenou s nimi. Nemuselo se nic stát. Mohla mít vedle sebe oporu, kterou by byl a kterou tolik potřebovala. Nakonec se tou oporou stal Michael Nico, její nový šéf. Kdyby ale bratr jel, mohla by zůstat úplně sama. Má ho moc ráda, jen nechce, aby se jí pletl do jejích záležitostí. Nikdo neví o její práci, kterou vykonává teprve první den.
„Bone, mám tě moc ráda. Nemusíš se o mě bát, opravdu. Ale musíš mi věřit,“ změnila svůj přístup.
„Dobrá,“ obměkčila jej. „Hlavně se vrať v pořádku.“
Jess nasedla do taxiku, který již venku čekal, a ujížděla na letiště.
Alex vešel do obýváku, kde polehával Kevin s Nickem. Mohli si to dovolit, protože měli měsíc dovolené, než znovu začnou točit další písničky a přijde nová éra koncertů.
„Děje se něco?“ Pravil Nick nehnutě. Vzal ono nic nedělání přímo doslovně.
„Ale, Jess zase odjela a opět je tajné kde. Někdy si o ni dělám starosti. Jde to s ní pomalu od jedné k pěti,“ zapnul hifi a doufal v jiné myšlenky, ale pořád se vracela jediná. Jessica.
„Všiml jsem si. Není s ní žádná řeč, ale snad se to spraví. Myslím, že se ještě nevzpamatovala z té nehody,“ pronesl a taky, jako všechny, jej trápilo, co se s Jess děje.