Authors Challenge II - Ta z metra, 10. díl

Anotace: Na řadě je Alan Black. Nevím, kdo to je, ale doufám, že mně nebude proklínat...

Seděl na židli vedle své postele a zamyšleně cucal přeslazený čaj. Jindy by nadával jako špaček, jedna z mála věcí, kterou mu otec zanechal, byl zvyk pít každý den po ránu opravdu dobrý čaj. Ovšem ta břečka, kterou měl v rukou, mu hladinu teinu v krvi rozhodně nepozvedla.
Táta... Nechal mi tady ještě něco. Tu esenci. Je tam, dole, v laboratoři. Ale, zatraceně, nejsem už vážně blázen? pomyslel si. Věřím tomu, co mi řekl Brežněv. Nehledě na to, že zbytek světa asi těžko uvěří něčemu takovému, jako že Bůh má zástupce a po pražských ulicích běhá holka, co vypadá buď jako čarodějka, nebo jako upír.
Saša... Co ta s tím má společného? Koneckonců, všechno to divné začalo až POTOM, co ji poprvé uviděl. A ty knihy... Třeba je v některé z nich odpověď. Byla tam přece jedna, snad se jmenovala "Jak dosíci úspěchů v lásce i životě pomocí magie". Magie... Je to ono, co se mu teď děje, vážně magické? Protože jak jinak lze nazvat schopnost slyšet, co si ostatní myslí, i tu komunikaci s Brežněvem.
A co vlastně ví o něm? Bežněv. Kdybych byl Bůh, určitě bych si ho jako zástupce nevybral. Stejně tak bych se nezabýval Paroubkem. Ani mouchama.
"Honzo?" ozvalo se nad ním. Rezignovaně podával hrnek osobě v modrobílé uniformě. Ani se na ni nepodíval.
"Můžu si přisednout?" zeptala se Saša, nečekala na odpověď a udělala to. V sestřičkovském jí to náramně slušelo. "Ježiši, Sašo, promiň. Já... je toho na mně poslední dobou trochu moc." "To já vím. Slyšela jsem tě."
"Slyšela?" řekl Honza, teď už znovu napevno přesvědčený, že má zas halucinace. "Ano. Slyšela jsem tvoje myšlenky. Myslím, že bys toho měl hodně vědět, ale nemáme moc času, brzy sem přijde opravdová sestra. Na," podala mu termosku.
"Co je to?" zeptal se Honza. "English Afternoon Tea s bergamotem. Nic lepšího jsem tak narychlo nesehnala. Kromě toho je tam taky má vlastní přísada."
"Ježišmarijá co?" vyděsil se a zastavil kelímek na půli cesty k ústům. "Nech se překvapit. A věř mi. Nepotřebuješ klíč. Potřebuješ mně."
Vypil to a usnul. Bylo to náhlé nutkání jít do postele, přikrýt se dekou a poddat se kouzlu toho čaje. A taky Sašy. "Sašo..."
Najednou už neležel na posteli, ale na trávě. Nebylo to nepříjemné, jako by ho zem hřála, zatímco vítr foukal studeně. Že by ten pověstný krutý severní vítr?
"Kde to jsem?" zeptal se hloupě, vždyť přece kolem něj nikdo nebyl. Žádná odpověď.
Vstal a kráčel ke kmeni stromu, který se vytahoval z trávy do podivuhodné výše. Platan. Kde to sakra je? Položil dlaň na hrubou kůru.
Zpoza lískového křoví zaslechl tlumené hlasy. Vydal se tím směrem. "Dokázal to. Je tady. Je to on."říkal měkký alt. Saša! poskočilo Honzovi srdce. "Možná..." odpověděl nějaký muž. Pak oba vykročili zpoza keřů.
"Vítej, Honzo," řekl mu šedovlasý stařec. "Myslím, že Alexandra měla pravdu. Máš možnost to dokázat."