Author's Challenge II - Ta z metra, 11. díl

Anotace: Neproklínám svoji předchůdkyni :). Po mně bude pokračovat ta co bývala Andělem

"Vítej, Honzo," řekl mu šedovlasý stařec. "Myslím, že Alexandra měla pravdu. Máš možnost to dokázat."

Jeho obličej byl plný vrásek, vypadal jako by mohl být dědeček jeho dědečka, a přesto jeho hlas zněl silně a autoritativně. Jeho černý oblek, tvarem připomínající kimono, byl poset stříbrnými znaky a na nohách měl dřevěné sandály.
"Ještě jednou tě vítám Phalle," promluvil znovu stařec," neboť to je tvé pravé jméno, a tím tě budeme oslovovat," dodal, když zpozoroval, jak nechápavě se Honza (nyní Phallus) zatvářil.
"Mé jméno je Praetor, jsem vůdcem Vigilů. A ty, Phalle, jsi dlouho očekávaný člen našeho řádu."
Honzova hlava vybuchla haldou otázek. /Co tu dělám? Alexandra? Tak jak se teda doopravdy jmenuje? Phallus? To zní jak jméno pro levobočka druhořadýho polykače mečů! Člen? Já nic nepodepisoval!/
"Dost! Dost!" zahřměl stařec, a příval zmatku v Honzově mysli skončil.
"Zodpovíme tvé otázky, ale jednu po druhé. Pojď, " řekl, a naznačil Honzovi cestu.
Zničehonic se ve směru jeho pokynu objevila štěrkovaná cesta lemovaná japonskými jabloněmi, obsypanými svými růžovými květy. /A nebyla tam i předtím?/ Honza se tou otázkou ale nezabýval, pomalým krokem vyšel na cestu.
"Byla, i nebyla. Těžké popsat. Nejjednodušeji řečeno, pro tebe tam byla až když jsem tě na ni upozornil," vysvětloval Praetor. "Je tu však už od nepaměti."
"Tak, k věci. Některé věci pro tebe možná budou těžké pochopit, ale budu se snažit je pro tebe dost zjednodušit."
"Víš, vesmír má svůj řád, podle kterého se řídí. Boha z toho pro tentokrát vynech, je to zapeklitý případ pubertálního nezletilce, který si prostě hrál. Tak. Vesmír má své zákonitosti, má svoji posloupnost a má svoji cestu, kterou by se měl ubírat. Naše společenství -Strážci, přeloženo do tvého jazyka- vzniklo s prvním problémem vesmíru. Byli jsme vybráni, abychom vesmíru čistili cestu, nasměrovali ho, a někdy i přehodili na správnou Cestu. Ten první problém, za ten mohl Bůh. Ten jeho nadrženec, kterého stvořil podle svého vzoru všude pobíhal jen tak nahej, a když vesmír požádal svého kámoše Hroznýše aby ho srovnal, Bůh se urazil, a oba je vyhodil. Takhle se to nemělo stát. A od té doby jsme tu my, dohlížíme na Cestu, i na toho Boha. Neptej se mě proč ho vesmír ještě neodstranil. To nikdo nevíme."
Svým pomalým tempem dorazili ke konci cesty, kde se otevírala v malé prostranství s fontánou plnou buclatých andílků s nanicovatými tvářičkami, kteří s bohorovným výrazem močili vodu na nižší úrovně. Do kruhu kolem fontány byly vysázeny bonsaje, ke kterým teď Praetor přistupoval, zaléval je vodou z malé konvičky a vyprávěl.
"Někdy stačí jen malá věc, prostě jen popostrčit. Někoho do práce, někoho ze srázu, někoho z krize. Poté jsou tu ale i větší problémy, které se jednou za čas přece jen stávají. Narozdíl od těch menších ale mají ty větší předem určené vykonavatele, určuje je sám vesmír. A my je k tomu popostrčíme. Phalle, byl jsi k tomuto určen, víš co máš dělat. "
V tu chvíli dozaléval poslední bonsaj a otočil se k Honzovi (tedy... Phallovi). Ruce, které měl opět prázdné složil do rukávů a řekl: "Teď už víš dost. Nebudu tě zatěžovat více informacemi, které jsou nyní nepotřebné. Všichni Strážci mají jisté síly...
V tu chvíli se Honza nedokázal udržet myšlenky na Preatora, Strážce Vesmíru, křičícího svým mizerným dabingem: "!!MORFUJEME!!"
"...ale nikdo je od začátku neznal, ani pořádně neuměl ovládat. Zkoumej své síly, a podřiď je svým myšlenkám."
"A teď," řekl Praetor,"věřím, že máš práci."
Jak to dořekl, začalo se Honzovi stmívat před očima, a on, lehce jako pírko, padal k zemi.
Ještě než na něj padla tma, uslyšel Praetorův hlas:"A nešahej mi na moji dceru!"
/Což...?....
A pak se svět ponořil do úplné, naprosté, neproniknutelné tmy.