Hra na kočku a myš - 10.kapitola

Anotace: ...„LHÁŘI,“ zasyčím a automaticky se připravím na to, že mu jednu znovu vrazím. Takový pravý hák určitě nebude na škodu. Chris ovšem najednou udělal nějaký mnohem rychlejší pohyb, než bych od něho čekala, pevně mě chytl za obě zápěstí a...

Sbírka: Hra na kočku a myš

10. ROZHODNUTÍ

Už od příchodu do školy se nemůžu dočkat, až HO uvidím, ale ne že bych bez NĚHO nemohla vydržet, to rozhodně ne, ale abych mu mohla jednu vrazit. To, co mi včera to parchant provedl, už zdaleka přesahovalo všechny ty schválnosti a srandičky, co mi doposud prováděl. Z toho stolu zmizela jedna složka. A to celkem důležitá složka – obsahovala část zprávy o mně z programu SDS. Nechtějte vědět, kde jsem ji splašila, ale důležitý je, že je prostě pryč. Sakra!
A ještě jedna věc. V batohu jsem našla štěnici. Dlouhovlnnou. A jedině on nebo Paul se ke mně dostali tak blízko, aby mi ji tam mohli dát. Řeknu vám, bylo to a je vážně k vzteku.
Á. Tam je, zahlédnu ho u jeho skříňky. A výjimečně sám. To se mi akorát hodí. Budu moct mluvit otevřeně, Bude litovat dne, kdy se rozhodl tuhle Hru na kočku a myš se mnou rozehrát. Protože já myš rozhodně nebudu, vztekle si pomyslím a zamířím k němu.

Buch. Před tou pěstí uhnul vážně jen těsně. Ještě chvíli bych měl na tom místě hlavu a nejspíš bych o ni přišel, pomyslel si překvapeně Chris, při pohledu na menší prohlubeň o tvaru pěsti ve dveřích své školní skříně.
Otočil se. „ Ne… ty?“ Stačil pouze říct, a potom už se nevyhnul.

Rozpřáhnu se podruhé a pěstí ho trefím levým hákem do té jeho krásné tvářičky. Vůbec to nečekal, a tak neměl čas se tomu vyhnout. Tak asi nejsem tak snadno předvídatelná, jak tady jednou náš pan Úžasný prohlásil.
„Co si ksakru myslíš, že děláš?!“ Vykřikl naštvaně, „ ses zbláznila, Sulivanová, ne?“
Zlostně ho probodnu pohledem (nůž totiž po ruce jako na potvoru po ruce nemám). „Já ?! Spíš, co si myslíš, že děláš ty ?! Oproti tomu, co jsi mi včera udělal ty, to není ještě nic,“ vyštěknu podrážděně, až se po nás pár prváků procházejících kolem, zvědavě otočí.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ odvětil klidně. Co si o sobě proboha myslí? Že jsem totálně vypatlaná blondýna?! A ještě má tu drzost se mi vysmívat do očí.
„LHÁŘI,“ zasyčím a automaticky se připravím na to, že mu jednu znovu vrazím. Takový pravý hák určitě nebude na škodu.
Chris ovšem najednou udělal nějaký mnohem rychlejší pohyb, než bych od něho čekala, pevně mě chytl za obě zápěstí a ne zrovna jemně mě přirazil na školní skříňky, jen to zadunělo.
Teď už se na nás ti prváci i otáčeli a vzrušeně mumlali, nikdo ovšem nenavrhnul, aby mě ten parchant pustil.
Snažím se z jeho sevření vykroutit, ale je mnohem silnější než já. Akorát zesílil stisk a ruce mi zvedl nad hlavu. „Pusť mě!“ Zavrčím. Jestli mě okamžitě nepustí, bude to bolet. Ale ne mě.
„Až mi vysvětlíš, o co tady jde, Milady,“ odvětil nechápavým hlasem. V tu chvíli jsem překvapená snad ještě více než on.
„Nedělej, že o ničem nevíš!“ Vyštěknu více než podrážděně, „včera ses ke mně vloupal a něco mi sebral! Chci to zpět. Hned!“
„Sorry, Milady, ale já-ti-nic-nevzal. Rozumíš? Včera jsem měl úplně jiný, a dokonce i lepší program s Jess.“ Tahle odpověďmi vyrazila dech. Nevím proč, ale věřila jsem mu. Takže on to nebyl...
Navíc si uvědomuju ten palčivý pocit, co mě zevnitř začíná sžírat... já... žárlím. Nombre de Dios. Musím se co nejdřív vzpamatovat. Vážně.
To nic ovšem nemění na tom, že mě POŘÁD nepustil. No nic. Varovala jsem ho, takže vše, co se v následující minutě odehraje mě nemusí ani trochu mrzet. Heh.
Rozhlédnu se krátce, jestli už ti prváci vypadli. Nechci mít žádné svědky. Poté nenápadně pokrčím pravou nohu, tak, aby si toho nevšimnul a vší silou ho naberu do rozkroku.
Obličej se mu téměř okamžitě zkřivý bolestí a automaticky mě pustí. Chvíli je mi ho dokonce i líto... i když, říkal si o to, nádhera jedna...
Ještě mu věnuju poslední vítězoslavný pohled a zdejchnu se radši do třídy, nevypadal totiž zrovna nadšeně.
Toto mé malé vítězství mi ovšem ve skutečnosti přidělalo ještě více problémů. Protože ON se ke mně včera nejspíš opravdu nevloupal... což mě přivádí k otázce, kdo to v tom případě byl. Je tu někdo třetí a já ani náznakem netuším. Tohle se mi už přestává líbit...

Vešel do třídy tak pět minut po ní. Seděla v lavici tradičně vedle Kate a tvářila se tak vážně... a zamyšleně, jako by řešila nějaký životně důležitý problém... ale co on mohl vědět. U ní by ho už snad nepřekvapilo nic.
Chtě nechtě si ovšem musel přiznat, že ho u těch skříněk dostala. Nečekal to od ní. Také ho zajímalo, co to po něm chtěla, aby jí vrátil. Nejspíše to muselo být něco hafo důležitého, když po něm takhle vyjela.
Při vzpomínce na to, co se odehrálo tam, u skříněk, ho lehce zamrazilo v zádech. Byli si tak blízko... až zřetelně cítil to hřejivé teplo, co jí vycházelo z těla a měl přitom takový zvláštní pocit... nedokázal ho sice popsat, ale něco věděl určitě. Začínal k ní něco cítit, což vzhledem k jeho úkolu bylo více než nepříjemné...

Oboustranně jsme se sobě celý den pečlivě vyhýbali. I když... možná víc on mě, než já jemu. Nejspíš jsem se dotkla jeho mužství, a to i doslova.
Jediné, co se ještě během vyučování stalo, byl můj maličký konflikt s drahouškem Jess. Ta ludra si ne mě počkala po biologických laboratořích spolu se svýma stupidníma kámoškama a začala mi „drsně“ vyhrožovat, ať nechám Chrise napokoji. Nejspíš si myslela, jak na mě působí děsivě a jak je... „hustá.“
Pche! Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Jen si to představte. Já a Chris! Větší pitomost jsem nikdy neslyšela, a že já jich už slyšela. Káča jedna pitomá... obyčejná bordelere... tahle Jessica.
Sotva dojdu „domů“ ( teda pokud se tomu, kde spíše přežívám domoc vůbec říkat dá ), hodím tašku do chodby, až z ní vyletí učebnice trigometrie a s hlasitým žuchnutím spadne na zem, vedle botníku, a zapnu si notebooka.
Ihned si všimnu malého nápisu v levém rohu obrazovky : MÁTE NOVOU ZPRÁVU !!
Kliknu na něj myší a otevřu ji, abych si ji mohla přečíst. Málem nahlas zajásám. Na třetí hodinu se mám dostavit do budovy CIADu. To znamená... že konečně tady přestanu hnípat a vrhnu se do novýho úkolu. Jediný, co mě na emailu zarazí, je ke komu se mám dostavit. K jakémusi Curichovi, asistentovi mýho šéfa Blackmountha.

Už za deset minut tři vcházím prosklenými dveřmi do moderní auly s recepcí a výtahy, budovy CIADu. Na první pohled tu vše vypadá, jako v nějakém zazobaném hotelu... no prostě normálka. Nikdy by vás ani ve snu nenapadlo, co se tu ve skutečnosti denně dojednává a odehrává...
Zamířím výtahem do nejvyššího patra, kde jsou kanceláře a posluchárny. Chvíli hledám dveře se jmenovkou : Thomas Curich.
Zhluboka se nadechnu a energicky na ně zaklepu.
Když zaslechnu hlasité „dále“, rázně vezmu za kliku a vstoupím dovnitř. To, co spatřím, mě celkem překvapí, a tak chvíli mlčky sleduju asi dvacetiletého mladíka, možná ani to ne, s tmavě hnědými rozcuchanými vlasy po ramena, velkýma hnědýma očima, které seděli v hranatém obličeji a mastným flekem ( tipuju to na plnotučnou hořšici ) na límečku modré košile od Gucciho, co vykukoval z pod černého saka od Armaniho. Oblíknout se teda uměl, to jo, ale zbytek...? Už jen pohled na to, jak chaoticky lítal z jednoho konce kanceláře na druhej, mě pobavil, jak už dlouho nic.
Všiml si mě až po mém hlasitém „echm...ehm...“. Narovnal se, důkladně mě sjel pohledem, až si mi chtělo mi jednu mu vlepit na seznámenou, a poté začal zase cosi hledat v hromadě lejster.
A tak stojím, očima jezdím po místnosti a trpělivě čekám, co jako bude dál. V duchu si ale stále musím opakovat jednu svou mantru, aby mi to tak vydrželo. Co tě nezabije, to tě posílí...
„Slečna... eh... Selavenová?“ Najednou ke mně promluvil, aniž by přestával to „cosi“ hledat.
Pche! Takhle zkomolit mé příjmení... nebýt to můj nadřízený, už bych ho nejspíš zabila. A věřte mi, že by to pro mě nebyl žádný problém. „Je to Su-li-va-no-vá!“
„Jo, jo... to máš stejně jedno,“ odbyl mě pouze a konečně vytáhl z toho svýho bordelu jakousi složku v černým natržených deskách. „Chytej!“ Křikl na mě a aniž by počkal prostě ji po mně hodil obloukem.
Bez potíží jsem ji sice chytnula, ale co vám budu povídat. Vyrazilo mě to dech a to jak obrazně, tak i téměř doslova. Rychle si ucelím svůj názor na tohohle člověka s pernamentně zmateným výrazem v tváři.
„A co mám teď jako dělat?“ Vyhrknu poněkud nechápavě. Tak moc mě jeho chování vyvedlo z míry. Vážně, že jo. Protože si mě zase přestal všímat a běhat po kanclu.
„Ježíši... holka, snad přečíst, ne?“ Protočil oči. „A to mi říkali, že je inteligentní...,“ zamulal si spíše sám pro sebe ale já to stejně až moc dobře zaslechla. Ani nevíte, jak moc mě to dožralo. Sakra!
„Kdo si ksakru myslíš, že jsi?!“ Vyštěknu podrážděně.
Nadechne se a já s napětím čekám, co z tohohle zmateného roztržitého člověka. „My dva si tykáme?“ Povytáhl obočí.
Zalapu po dechu. Tenhle floutek je jen o rok, maximálně o dva starší než já a už si vyskakuje?! Tak tohle ne! Místo odpovědi se prudce otočím a vyjdu i s obálkou v ruce ven, při čemž za sebou hlasitě prásknu dveřmi, až se to rozlehne po celém patře. Na „počkej“, které se ozve tlumeně z kanceláře nijak nereaguju. Ten mi taky může... Nombre de Dios... takový pitomec.
Nejspíš bych se měla za ním pokorně vrátit a omluvit se za své chování, jako správně vycvičená agentka CIADu, ale na to se můžu vážně vykašlat. V klidu zamířím do jedné z malých čítáren v patře pode mnou, abych si mohla nerušeně přečíst můj nový úkol.
Jakmile se pohodlně usadím do šedého polstrovaného křesílka a nohy si hodím na železo-skleněný stolek, jediným pohybem ruky rozškubnu obálku, tak, abych nepoškodila žádnou její součást. Vytáhnu z ní asi deset..ne, pardon, jedenáct A4 stránek.
Fíha… to si asi počtu… je první, co mě napadne.
Očima rychle přejíždím z řádku na řádek takovou rychlostí, jakou má jen málokterý čtenář. Při čtení svého nového úkolu jsem nucena hned několikrát zalapat po dechu a přečíst si příslušnou část znova a znova…

…Z pátku, 13.9. na sobotu 14.9.2009 byly ukradeny z budovy CSI, na rohu ulice Mossova a Silerova, plány trezoru s nejvyšším stupňem zabezpečení, který byl právě umístěn do National Bank, Centralisty Groupe. Pachatelů bylo pravděpodobně pět, zachytit podobu se povedlo jen u jednoho…

A na závěr byla přiložena i fotka sotva dvacetileté dívky s hnědými vlasy, které měli takový ten zvláštní načervenalý odstín, na očích jí seděli široké černé brýle a postavy byla menší.
Můj úkol se zdál prostý, teda aspoň pro nějakého laika. Najít ty plány a ty, kteří je ukradly… já zatím ovšem vidím několik týdnů namáhavé práce.
Ach jo… to bude zase období…