Minulost tě dožene

Anotace: část 30

V hale zazněl telefon. Po chvíli slyšela Jess kroky blížící se k jejím dveřím. Zahřmělo zaťukání, po kterém se ozval bratrův hlas.
„Jess, máš telefon. Volá Michael Nico, ten policista.“
Jess rychlým pohybem vstala, ani nezpozorovala bolest a běžela ke dveřím. Vyběhla z pokoje ve spodním prádle, Alex pouze viděl, jak se kolem mihla neoblečená a spěchala ze schodů.
„Snad se můžeš obléct, ne?!“ Zhrozil se bratr.
„Teď ne! Je to důležité,“ volala na bratra utíkajíc k telefonu. Uchopila přístroj v obývacím pokoji, kde nikdo nebyl, a ohlásila se.

„Ahoj. Co potřebuješ?“
„Jak ti je? Asi už dobře, když jsi utekla z nemocnice, že?“ Odpověděl si sám ironicky.
„Skvěle, hm, jak jsi to zjistil?!“
„Volal jsem ti do nemocnice zrovna ten den, když jsi odešla.“
„Víš, nemám ráda nemocnice a bylo mi už lépe, tak proč bych tam trčela ještě další dny,“ zpovídala se jako dítě před rodiči.
„Nebudeme to rozebírat, je to tvoje věc. Chci ti říct, že máme schůzi na centrále. Přijeď co nejdřív. Mám pro tebe v jistém smyslu dobrou zprávu, ale víc ti řeknu až na místě,“ dořekl poslední informaci a zavěsil. Jess se otočila a spatřila pohledy všech kolem. Mezitím, co hovořila s Mikem, se shromáždili obyvatelé domu, jen aby uviděli Jess ve spodním prádle. Doslovně na ni zírali.
„Co je? Aha,“ viděla pohledy, které na ni úporně hleděly, a pochopila. „No co, ve spěchu se toho nedá tolik zvládnout,“ vyloudila ze sebe šibalský úsměv.
Po chvíli mlčení, kdy se nikdo nepohnul z místa, Jess nechápala, co na ni vidí. Každé ženské tělo je přece stejné, tak proč ty jejich zkoumavé pohledy. Copak ještě neviděli ženu ve spodním prádle?
Spodní prádlo je docela odlišná věc, než to, co halilo její tělo. Krajka byla tak průhledná, jakoby na sobě neměla absolutně nic a její kalhotky tvořily jen proužky tkaniny. Mezi hebkými hýžděmi se lehce ztrácela rudá šňůrka a vepředu byl vyobrazen motýl z krajky, která představovala i její polo korzet, který zahaloval ovázané zranění.
Jess si zvykla na mužské slídění. Nikdy se nečervenala tak, jako muž, který bez rozmyslu sledoval její postavu.
„Bone?“ Odehnala trapnou situaci prvními slovy a tím, jak bratra oslovila, vytušil, že mu oznámí něco, co nechce slyšet.
„Musím pryč,“ teď to příjde, míhalo se Alexovi hlavou. „A asi mě nečekej ani na večeři. Nemusíš mít starost, nic se mi tentokrát nestane.“ Odcházela po dlouhém schodišti do pokoje.
„A kde jdeš dneska? Vždyť ses sotva vrátila!“ Vzteky bez sebe vychrlil Alex. Jess ho skoro nepoznala. Začíná se chovat jako rodiče, rodiče…rodiče! Bože, proč jsem dopustila, aby už tady nebyli!!!
„Jess!“ Čekal na odpověď Alexandr.
„Mám jen nějakou schůzku s Mikem, tím policistou. Vždyť víš,“ nadhodila.
„Kdyby sis alespoň našla nějakou práci a neběhala pořád v noci ven,“ zdůraznil její povinnost.
„O to se postarám sama, ale teď nemám moc času, tak promiň.“
Zabouchla dveře pokoje a opřela se o ně. Oči zůstaly směrem ke skříni s oblečením. Rychle přešla na druhou stranu pokoje a otevřela dvířka, kde visely džíny. Světle modré vytáhla a natáhla si je na sebe. Poté prohrabala košile, až si vybrala tu, která jí nejlíp vyhovovala. Bílá ryflovina zahalila její hruď, přesto že krajkové prádlo prosvítalo skrz. Obecně měla snad všechno oblečení alespoň trošičku průhledné. Hlavní teď pro Jess bylo, že byla košile trošičku pevnější a stáhla ji pevně ránu v boku. Bolest si pomohla zmírnit také posledním objeveným analgetikem.
Zpod polštáře vysunula svou cennou zbraň, kterou dala za opasek. Nevšimla si však, že když se sklonila, aby našla pod postelí boty, zbraň se jí natolik povytáhla, že při podobném kousku může vypadnout. Blýskající rukojeť uvidí každý stojící Jessice za zády, protože zapomněla košili vystrčit z kalhot a tím ji skrýt.
Před hlavním vchodem uslyšela za sebou hlas. Prudce se otočila a jako naschvál, jak už to v takových situacích bývá, od pasu jí nečekaně vyletěla zbraň a přistála u Nickových nohou. Vyjeveně koukal a nevěřil svým očím. Jess ji okamžitě sebrala a tiše zašeptala: „Nic jsi neviděl.“
Nick jen tiše přihlížel s pootevřenou pusou. Snad ani nemrkl.
„Tak já běžím. Čau všichni!“ Znělo něco podobného v tom smyslu, když byla za prahem domu a přibouchla dveře.
Vyjela z garáže se svým sporťákem a ujížděla pryč od domu smutku. Bolest byla ve vzpomínkách a v nečekaných situacích, do kterých ji poslední dobou dostal její vlastní bratr.
Po dlouhém přemýšlení dorazila konečně k určenému cíli, ale ač se rozhlížela po společnících, jak chtěla, nikdo kromě Mika, zde ještě nebyl.
„Co se děje? Kde jsou všichni?“ Divila se, když vystupovala z vozu.
Zabouchla dveře a šla k šéfovi.
„Přijdou později. Chtěl jsem s tebou mluvit nejdřív o samotě. Myslím, že je dobré, abys byla připravena, než ostatním sdělím tuto informaci.“ Na tváři se mu objevily starostlivé vrásky, které mu velmi slušely, a vyzařovala z něj rozvážnost nad nevyřčenými slovy.
„Tak to ze sebe vyklop. Co je tak strašné, že to chceš se mnou probrat jako první a nenecháš mě ani vyspat,“ žertovala.
„To není legrace! Říká ti něco jméno Matthew Listel?“
V očích se jí objevil výraz, po kterém by málokdo toužil. Ten nenávistný a smrtící pohled ještě neviděl. Znal už výraz smutku, žalu, vzteku i štěstí, ale v tuto chvíli měl z ní strach.
„Ale jistě, co je s ním?“ Nesnášela jeho jméno a ještě více jeho osobu. Přála si jej zabít. Tak chladnokrevně, jako on a jeho společníci neušetřil Ginger a Henryho McNeilovy před léty.
„Včera v noci jej houstonská policie nalezla v bytě mrtvého. Byl zastřelen pěti ranami. Nevíš o tom něco?“ Zkoumal její reakci, ale žádné se nedočkal. Možná trochu překvapení, ale nic víc.
„A co jako? Že bych ho snad oddělala sama? Věř mi, nic slastnějšího bych snad ani nechtěla, ale bohužel mě sakra někdo předběhl,“ odpověděla sarkasticky. „ Možná bych mu měla poděkovat za laskavost, ale jak se zdá, ještě se asi neví, kdo to udělal. Raději bych měla sama tu čest,“ provokovala jak ještě nikdy. Jak by ho mohla zabít, kdy neměla nejmenší ponětí, kde přesně žil. Znala tváře, znala jména, které ji sdělil Mike a znala možnou lokalitu jejich pobytu, ale přesnou adresu nikoli. Jinak by byli po smrti všichni.
Otočila se a pomalu kráčela k přístrojům. V momentě, kdy maličko odklonila tvář od Mika, malá slzička byla tak drzá a vyskočila z oka. Lehounce sklouzla po tváři a z hebké brady ukápla mezi poprsí, kde se ztratila, ale ještě před tím zanechala po sobě vlhkou skvrnu na okraji světlé blůzky. Naštěstí to nešlo poznat.
Posadila se do křesla a zhluboka se nadechla. Než stačila vydechnout nasátý vzduch, vjely do jeskyně dvě motorky. Dvojice Jack a Bonnie.
„Čau lidi,“ přivítali se, když shodili helmy ze svých hlav. „Moc nás tu teda není!?“
V tu chvíli přijíždělo Charlieho auto spolu s Deanovým, kterého doprovázel na vedlejším sedadle Frank..
„Nazdar kočky,“ otevíral Charlie dveře vozu a s širokým úsměvem hleděl na Bonnie a Jess. Frank se s obtíží vypotácel ze sedadla.
„Tohle sedadlo mě jednou zmrzačí,“ stěžoval si Frank. „Nesnáším tyhle nízké autíčka! Asi byly vymyšlené pro trpaslíky.“ Se vzdycháním se postavil na nohy a ruce přitisknul na bolavá záda. S potěšením se dlouze protáhnul.
„Konec řečiček a dáme se do práce,“ vrátil Mike všechny do reality. Poté, co opustili svá motorová vozidla, přiklusali poblíž Mika a usadili se kolem něj. Jess zaschla slaná slza na hrudi a blůzce a opět se ji do tváře vloudil úsměv. Jen Mike měl tušení, že tento okouzlující úsměv pouze předstírá a měl silný důvod tomu věřit.