Labyrint II: Sářin návrat - 13. kapitola

Anotace: Co to tedy čekalo na Amy na verandě jejich domu...? A řekne o tom matce...?

Dvacet kroků k domu… Jako pták… Deset kroků… Velký pták… Pět kroků… Sova…?
Sova?? zarazila se Amy a okamžitě si vzpomněla na sovu, která už tu tento týden
jednou seděla, kterou matka vyhnala a kterou ona neviděla.
Tahle sova?
Mohla by to být ona?
Tato sova byla velká a bílá a měla obrovské žluté oči, které byly na Amandu upřené a pozorovaly ji tak pronikavě, že měla dívka pocit, že jí propálí díry do kůže.
Ten pohled nevydržela a očima uhnula.
Copak tohle sovy dělají? Zírají takhle na člověka? Jaktože neuletí? To nemá strach? svištělo Amy myslí. A skutečně by to mohla být ta stejná sova, která tu už jednou byla? Kolik sov na světě je takhle čistě bílých a kolik takových se jich může vyskytovat nad Londýnem, natož ve dne?? A proč lítají tady??
Rozhodně to bylo divné.
Amy pomaloučku vystoupala dva schůdky na verandu, oči přilepené na ptáka a pták s hlavou natočenou k ní, a čekala, zda uletí nebo ne.
Ale sova stále seděla a jen dívku pozorně sledovala.
Seděla i když se Amanda rozhodla trochu přiblížit. Dokonce na ni začala mluvit jako by snad šlo o psa.
,,Co ty tady děláš, co?“ přiblížila se zas o kousek. ,,Tys už tu byla, viď? Já tě sice neviděla, ale vsadím se, že jsi to ty… Co tě tu tak táhne, co chceš?“
To už byla od sovy na dva kroky, z nichž jeden okamžitě zrušila, takže stála prakticky v její bezprostřední blízkosti.
,,To se vůbec nebojíš?“ promluvila Amanda znovu a v hlase jí znělo mírné podráždění z toho, že se ten malý tvor nebojí člověka.
Poslední krok už neudělala. Ačkoli neměla důvod k sobě ptáka nějak vábit, aby zůstal, zároveň jako by se bála, že odletí, když ten poslední krok udělá.
A to nechtěla. Nechtěla, aby zmizel, ale zároveň neměla důvod chtít, aby zůstal.
Nevěděla, co vlastně chce.
Vlastně ano.
Zničehonic ji popadla chuť si sovu pohladit, a zatoužila po tom zabořit ruku do hedvábně vypadajícího peří.
Opatrně ruku natáhla a pomalu ji zvedala směrem k ptákovi.
Už už se konečky prstů dotýkala jejího bílého peří, když tu se se sovou srazila pohledem, pohlédla do těch velkých žlutých očí, sova tlumeně zahoukala, roztáhla křídla a… byla pryč.
Zmizela.
Zmizela a Amy se probudila.
Byla jako omámená.
Okamžitě za sovou z verandy vyhlédla, ale ta jako by se na nebi ztratila.
A nebylo divu. Prostě splynula…
Amy ještě chvíli bloudila pohledem po obloze i okolí, ale sovu již nespatřila.
Pak si vzpomněla na Sáru. Páni, až jí poví, že tu ta sova zase byla…
Ne. Nebude jí to říkat, stopla proud myšlenek, když si vzpomněla, jak její matka reagovala, když sama sovu zahlédla. Byla vzteky bez sebe, i když se to snažila skrýt. Ale moc se jí to nepovedlo.
A ještě jí do očí lhala. Prý že nemá ráda sovy na své verandě…! Kromě toho, že to byla naprosto hloupá, průhledná a nelogická výmluva, Amy to poznala v matčině
hlase. Skoro si až myslela, že kromě skrývaného vzteku tam slyší ještě i něco jiného. Snad… nejistotu? Strach…?
Ne, radši jí o tom říkat nebude, rozhodla se, odemkla dveře a vešla do domu.
Ihned na ni dýchlo nesnesitelné vedro a ticho rvoucí uši. Vyběhla po schodech do pokoje, otevřela okno dokořán a na magnetofonu pustila hudbu, aby to příšerné ticho ,,přehlušila“. Přitom se několikrát málem zamotala do kostýmů a oblečení rozházeného po místnosti všude možně ještě od včerejška, a upadla.
Amy svůj slib nesplnila.
Dodnes měla v pokoji uklidit, ale neudělala to. Však co, vždyť je doma sama a než se Sára vrátí…! Do té doby to stihne ještě desetkrát!
Ale nejdřív…
Otevřela dveře matčiny ložnice, rozsvítila světlo a vešla.
Zamířila rovnou ke komodě.
Otevřela první šuplík a ruku vsunula pod naskládané noční košilky. Vytáhla známou fotografii a při pohledu na ni se usmála. Pokaždé na ní mohla oči nechat. A to ji již viděla tolikrát a zpaměti znala snad každičký detail…
Přešla s ní k Sářině posteli a praštila sebou do ní, čímž dala za své nadýchaným polštářům a pečlivě poskládaným peřinám.
Ačkoli spala Sára sama, prostorné letiště bylo, co si Amy pamatovala, vždy ustláno a nachystáno pro dva.
Z polštářů však cítila pouze matčinu vůni, jíž byla prosycena vlastně celá místnost.
Amy se dívala na podobiznu otce a přála si, aby tady byl taky. Bylo by fajn, kdyby byli tři. Kompletní.
Kdyby spolu rodiče byli zůstali, třeba by ani tři nebyli, třeba by jich bylo víc. Třeba by měla sourozence. Jednoho nebo i víc… Kdoví…
Když nad tím tak uvažovala, přistihla se, že ten třetí člověk, který by tady někdy eventuélně mohl být s nimi, by vlastně ani nemusel být otec… Tolikrát se ptala a matka jí vždy řekla, aby nepočítala s tím, že by se s ním někdy setkala. Je pryč, pracuje daleko a už se nevrátí. Tečka.
A Amy si na tu myšlenku zvykla. I když zprvu ztěžka. Ale zvykla a věděla, že dohromady ji a jejího otce může svést snad jen náhoda… Tak proč by měla ztrácet čas a přát si něco, co se s největší pravděpodobností nikdy nestane?
Klidně to tedy mohl být někdo jiný.
Nevadilo by jí to.
Možná by i byla ráda. Alespoň by byla nějaká změna…!
No jo, povzdychla si a všimla si, kolik je hodin. Matka by tu klidně mohla každou chvílí být, přestože z práce jde rovnou na tu večeři… Ale čert ví, jak dlouho tam hodlá zůstat…
Asi by si měla jít uklidit ten pokoj…
Vstala, upravila zválené peřiny a fotku schovala zpět, kam patřila. Poté pokoj opustila.
Mezi dveřmi toho svého se při pohledu na binec kolem rozpomněla na Sářina slova o tom, že na půdě by mohlo být něco, co by mohla využít k té jejich nesmyslné hře…
Mohla by se na to podívat…
Proč ne? Moc času to jistě nezabere a ještě není tak pozdě, proč by se Sára vracela tak brzy, když skoro nikam nechodí…?
Amy se otočila na patě a zamířila ke schodům vedoucím na půdu…