Hra na kočku a myš - 12.kapitola

Anotace: ...Fakt nekecám. Byl to procítěněj polibek. Projede mi celým tělem až k mejm ubohejm bolavejm chodidlům. Což ovšem neznamená, že bych ho začala líbat taky. Rozhodně ne. No... teda... aspoň ne tak vášnivě jako on mě...

Sbírka: Hra na kočku a myš

12. POLIBEK

Doma jsem doslova jako na trní. U ničeho dlouho nevydržím, mám tendenci bezmyšlenkovitě chodit po bytě a zapomínám, co jsem to vlastně chtěla dělat.
Když zaslechnu krátké, leč o to naléhavější zaklepání, prudce sebou trhnu.
No tak! Vzpamatuj se holka! Okřiknu se v duchu.
Dojdu tedy ke dveřím a otevřu je dokořán. V ten okamžik na několik vteřin ztuhnu uprostřed pohybu. Stál tam… jo, máte recht. Charlie. Ani zdaleka netušíte, jak mě to překvapilo. Nejspíš proto mi tak dlouho trvalo, něž jsem se vzpamatovala a zabouchla tomu mizerovi dveře před nosem.
Teda omyl. Pokusila se mu zabouchnout dveře před nosem. Charlieho reakce totiž byla mnohem rychlejší. Strčil nohu mezi práh a dveře a jednou rukou zachytil okraj dveří, otevřel je a drze vešel dovnitř.
„Taky se ti tak stýskalo, Suzie?“ Zářivě se na mě usmál takovým tím neodolatelným úsměvem, ze kterého by se mi normálně možná i podlamovala kolena.
„Co tu chceš?“ Odtuším chladně. Nemám z toho dobrej pocit, z Charlieho mi běhá mráz po zádech.
„Myslím, že to ti, Suzie, nemusím vykládat. Ty to totiž moc dobře víš.“
„Smůla,“ ušklíbnu se, „nevím o čem to mluvíš, Charlie. Jo… a neříkej mi Suzie.“
„Ale víš… nebo si snad dneska byla v kostele jen na exkurzi?“
„Co když ano?“
„Naposledy, Suzie. Dej mi to.“
„Nemám u sebe nic, co bych ti dávala a ještě jednou tě varuju. Neříkej mi Suzie, ty sebestřednej parchante.“
„Ach Suzie,“ falešně si povzdychl, „to musíš dělat vždycky takový problémy? Jak v tom kostele… to si nemohla prostě počkat, než bych se vrátil? Možná bych tě nechal i jít…“
A nejspíš by pokračoval dál, kdyby mu v tom nezabránila moje prudce vystřelené pravačka, mířící na spodní hranu jeho čelisti. Škoda jen, že to stačil vykrýt… a ještě větší… že potom mi můj útok oplatil.
Zaútočí a zaťatou pěstí se po mně rychle ožene dost velkou silou na to, aby to omráčilo koně. Ukročím vlevo a mrštně se sehnu před tou pěstí, zachytím ho za zápěstí a prudce škubnu. Charlie to ovšem ustojí mnohem lépe, než očekávám.
Uskočím dozadu a tím se dostáváme do kuchyně. Znovu po mně vyjede, ale opět stačím včas uhnout. Tentokrát se vytáhnu na špičky, pečlivě namířím na jeho žebra a… uklouznu na jakési louži vody u linky. Deset tisíc lekcí mě naučilo technice správného pádu. Tentokrát mi to ovšem nepomohlo. Chodidla mi vystřelý nahoru a já normálně žuchnu na zem. Přistanu na zadku takovou silou, až mi to z plic vyrazí skoro všechen vzduch a do páteře vystřelý výboj bolesti.
Charlie se na mě v mžiku vrhne. Jednou rukou mě popadne za pravou paži a surově mě vytáhne do stoje, zatímco druhou, zaťatou ruku v pěst mi zaboří do žaludku.
Svaly v břiše se mi sevřou křečí. I ten mizivý zbytek vzduchu mi se sykotem unikne z plic. Lapám po dechu a vší silou se nutím k nádechu. Charlie mě odhodí dozadu tak, že se praštím hlavou o linku a přesným nemilosrdným výkopem mě trefí do ramene.
Převalím se na břicho, přikrčím paže pod hrudníkem a přes kotrmelec dozadu se postavím. Skočím dopředu a zasadím mu úder na solar. Ránu zopakuju, pak ucouvnu a švihnu nohou, chodidlem ho zasáhnu tak tvrdě, až mu málem urazím hlavu. Ale i když právě teď výprask dostával ten sebestřednej parchant, na omdlení bylo mě. Ještě pořád se nemůžu nadechnout a bolí mě celé tělo od Charlieho útoků. Bojuju pouze ze zásobou kyslíku v plicích a ten mi zatraceně rychle dochází.
Klesnu na všechny čtyři a podtrhnu mu obě nohy. Když padá, zasadím mu přímo doprostřed obličeje pořádný kopanec.
Z rozdrceného nosu mu vystříkne krev, odlétne na opačnou stranu než přilétla rána a vyzdobí mou světle modrou stěnu rudou čárou. Charlie spadne na zem a už se nezvedá.
Padnu na kolena. Potřebuju vzduch. Konečně se mi uvolní svaly kolem plic a žaludku... kyslík zaplavý můj organismus a tělo jako osvěžující chladivá voda.
Zvednu se a i přes hroznou bolest hlavy a ramena vyběhnu z bytu ven. Prodírám se davem hlava nehlava. Sem tam i do někoho tvrdě vrazím, protože se mi šíleným způsobem motá hlava a ty mžitky před očima...
Zastavím se a rozhlédnu kolem sebe. Zrak mi padne na tabulku oznamující, že jsem na ulici Mossova. Ksakru! Co teď?! Musím někam jít. Ale kam? Za chvíli ztratím vědomí...a jestli mě najde někdo z Charlieho poskoků... zabijou mě. Tedy až potom, co mě budou krutě mučit... haha... to není vtipné, já vím... ale... začíná se mě zmocňovat hysterie...
A v ten okamžik mi to docvaklo. Já už vím, za kým jít... je to sice šílený, ale nemám na výběr... koneckonců... horší už to být nemůže.

Áááách... protáhl se Chris a zívl. Očima přelétl po prázdném bytu a spokojeně se pousmál. Po dlouhé době měl volno a rodiče se rozhodli vypadnout na jakýsi výlet do Valley. A on toho hodlal řádně využít. Poslední dobou nedělal nic jiného, že.... no prostě pracoval... jestli se to tak dalo říci.
Nejdříve brnknul Jess, aby si s ní domluvil rande... zanedbával ji a chtěl to napravit. Jessica byla úžasná chytrá dívka, snad si ji ani nezasloužil... ale něco ho pořád nutilo myslet na -
- najednou se ozvalo krátké, leč o to zoufalejší zaječení zvonku, které ho vyrušilo z jeho úvah. Zamračil se a vydal se otevřít. Kdo to zas otravuje...? pomyslel si otráveně.
To, co uviděl, respektive koho uviděl, mu vyrazilo dech. Na okamžik ho to doslova ochromilo. Jak úžasem, tak i zděšením. Ani nevěděl, čím víc.
Stála tam Sulivanová. Susannah. Suze. Ale jak vypadala... na to nejspíš nikdy nezapomene. Jindy hrdý škleb v jejím obličeji nahradil zoufalý až... zničující pohled. U levého spánku jí začala modrat a fialovět kůže... proboha... někdo ji musel uhodit... pomyslel si zděšeně.
„Nádhe-nádhero, p-pro-miň...a-ale....já....Chrisi....j-já....,“ spustila rozechvělým mdlým hlasem, ale ani nedokázala doříct větu a... omdlela. Naštěstí ji stačil včas chytit, než se skácela k zemi. Něžně ji vzal do náručí a odnesl dovnitř.

Pomalu otevírám oči. Strašně mě bolí rameno a vůbec celý člověk. Hlava mě třeští a ve spáncích mi zběsile tepe, jako by mě někdo mlátil palicí do hlavy. Chvíli si musím přivyknout na světlo.
Posadím se, abych se podívala, kde to vlastně sem, ale... v ten okamžik mi páteří vystřelí prudká ostrá bolest a já padnu naznak zpět. „Avoutre...,“ zamumlám rozmrzele a snažím si vzpomenout, co mi to vlastně stalo.
„Už jsem myslel, že se neprobudíš... Milady,“ zaslechnu najednou povědomý hluboký hlas. Opatrně natočím hlavu tím směrem. Vedle mě stál... jo, Chris. Pochopitelně sebou maličko škubnu, protože se leknu. Připomíná mi trochu... Charlieho... počkat! Charlie. To ten hajzl má na svědomí můj perfektní zdravotní stav!
On... uklouzla jsem a... praštil mě, kopl a já sebou sekla o linku... proto ta bolest hlavy. Mon ami... tomu říkám probuzení do reality.
„Tak ven s tím. Co se ti stalo?“ Promluvil najednou Chris a založil ruce v bok.
Zamyslím se. Co mu mám říct...? Pravdu asi ne. Totiž, pravdu určitě ne. Možná jsem pořád v částečném deliriu, ale ne až tak hloupá a zmatená. Zavřu oči, aby tak nepřišel na to, že mu lžu. „No... já...,“ zaskuhrám. To hrát totiž nemusím. Je mi fakt blbě. „Nevím...,“ pokusím se o zoufalý bezradný hlas, což mi taky díky mému stavu problémy zrovna nedělá, „nic si napamatuju. Všechno je tak nějak... zamlžený...“
„Lžeš,“ konstatoval chladně po chvíli mlčení.
Prudce otevřu oči a podívám se na něho překvapeně. „Ale-„
„- já nejsem tak hloupý a naivní, jak si myslíš, Milady. Já ne,“ přeruší mě.
Pár vteřin na něho zaraženě upírám oči. Jak to?! Chce se mi nahlas křičet. „Díky za pomoc... ale měla bych jít.“ A sotva to dořeknu, rázně, možná až moc, vstanu.
Já jsem tak blbá! Mohlo mě napadnout, že na tuhle špatnou historku skočí, jako nějakej... normální člověk! Sakra!
V ten okamžik se ovšem zatočí svět kolem mě a na sekundu se všechno ztratí v černočerné neprůhledné tmě. Že to nebyl zrovna dobrej nápad, vstát takhle rychle, pochopím ve chvíli, kdy se mi navalí a podlomí se mi obě kolena.
Chris ke mně ovšem přiskočí dříve, než zahučím na podlahu a chytne mě. Pomůže mi sednout si zpátky na béžovou semišovou sedačku. A abych pravdu řekla... dotyk jeho rozpálených dlaní na mých studených pažích mi byl... eh... příjemný.
Přivřu oči a zády se opřu o opěradlo sedačky. Cítím, jak si Chris sedá vedle mě. Do nosu se mě doslova uhodí příjemná vůně jeho kolínské a dokonce mi připadne, že ke mně doléhá teplo jeho těla.
Když už je mi trochu líp, zhluboka se nadechnu a otočím k němu hlavu. Ani nevím,proč mě to napadlo... On udělal to samé ve stejnou chvíli kdy já, takže naše obličeje se náhle ocitli jen pár cenťáků od sebe. Vážně... nekecám. Ani nevím, jak se mohlo stát... ale důležitější je, co se stalo potom.
Ani jeden z nás se nepohne. Chris vypadá... jako by... nad něčím váhal. A potom udělal. Jediným pohybem hlavy zrušil tu nepatrnou vzdálenost mezi našemi obličeji a... přitiskne své rty na mé...
Fakt nekecám. Byl to procítěněj polibek. Projede mi celým tělem až k mejm ubohejm bolavejm chodidlům. Což ovšem neznamená, že bych ho začala líbat taky. Rozhodně ne. No... teda... aspoň ne tak vášnivě jako on mě. Aby bylo jasný, stalo s to jen proto, že Chris byl v líbání fakt dobrej. A mě už dlouho nikdo nepolíbil, a možná v tom hrálo i svou roli, že jsem byla v polovičním deliriu.
Tak fajn, bylo super vědět, že o mě někdo stojí. I když to byl člověk, kterým jsem z hloubi duše opovrhovala, a dokonce by se i dalo říct, že jsem ho nenáviděla. Pravda, že v určitým okamžiku pro mě bylo těžký si vzpomenout, proč jím vlastně opovrhuji. Aspoň ne, když mě tak suprově líbal. No, řekněme, že poslední věc, která by mě napadla, že se mi to zalíbí. Heleďte... byl to přece ten samej kluk, co se mě pokusil zabít...
A i přesto všechno, mi to nezabrání, abych mu pravou ruku nezahákla kolem krku, a prodloužila tím náš polibek... tak vášnivý, procítěný...a zároveň něžný.
Teprve po chvíli se od něj odtáhnu, a to když si vzpomenu na kulku, razící si cestu svalstvem v mém boku. Na kulku, vystřelenou z jeho zbraně... na jeho dlouhé snědé prsty mačkající kovovou spoušť.
Do očí mi vhrknou slzy. Co jsem to udělala? To... nemůžu se zamilovat. Do něho. Do nikoho. Prostě to nejde, a neptejte se mě proč. Já nebyla stvořena k milování, ale k zabíjení, k jiným účelům, co s láskou mají pramálo společného.
Aniž bych se na něho podívala, otočím se a vratkým krokem rychle opustím jeho byt. A utíkám... i když se mi motá hlava a je mi na zvracení, utíkám... pryč. Pryč od něho. Pryč od světa...