Jolly Stuart 6

Anotace: před rokem jsem tady ten román začala uveřejňovat, a pak jsem to, ani nevím proč, zabalila. Je to o přátelství, rodině, lásce, a taky dvou vraždách.

11.

Proud už sílí, peřej se blíží
Nechci snít, i když oči se mi klíží.
Všechno chci vidět tak jasně, jako by byl den
Daniel Landa - Vltava

Viděla, jak sebou při těch slovech trhl i výraz, který mu přeběhl po tváři. Pochybnost, pomyslela si a už to ji téměř znovu vyděsilo. Neuvěří jí. Nepomůže. Nepřesvědčí jej.
„A mají pravdu? Opravdu jsi to udělala?“
Přála si, aby mohla zavrtět hlavou. A on podle výrazu, který měl, taky.
„Je to složitější,“ ozvala se po chviličce. Musela mu to vysvětlit. Ač nevěděla, jak začít.
„Tak povídej,“ pobídl ji.

12.

You think you´re special, you do
I can see it in your eyes
I can see it in the way you laught at me
Look down on me and walk around on me
Limp Bizkit – My way

Druhý den probíhal podle předpokladů úplně stejně, jako ten první. Její blok se útěšně plnil, ale člověka, který by jí mohl být natolik blízko, aby jí pomohl, stále nenalézala. Přesto si byla stále jistější, že někdo takový existuje. Poté, co mluvila s více učiteli i několika spolužáky, lidmi z jazykovky i majitelem diskotéky, kde tančila byla mnohem chytřejší, co se jejích zájmů či nadání týkalo (nejen že kreslila ty obrazy, snila o tom jít dál na architekturu, ač si moc nevěřila, že vůbec zvládne dodělat maturitu. Vůbec si v některých věcech věřila hrozně málo), ale stále nepotkala nikoho, kdo by ji znal líp. Několik lidí bylo ten typ „Ona by to neudělala, ona nikdy, za to bych dal ruku do ohně,“ ale když by šlo o to, že by je požádala o pomoc, nevyhověli by. Tím si byla jistá. Na to ji nikdo z nich neznal dost dobře, nikdo jí, ač třeba jen podvědomě, opravdu stoprocentně nedůvěřoval. Na to byla příliš uzavřená. A žádny z těch lidí ji od té doby neviděl. V tom jí nelhali.
„Pokud vím, nikdy s nikým nechodila. Dost kluků o ni mělo zájem, je hezká. Ale ona nechtěla. Někdy si z ní kvůli tomu utahovali, že je na holky, ale podle mě ta nedostupnost jen zvyšovala její cenu.“
„Nevím skoro nic o tom, kde žije. Nikdy jsem u nich nebyla a jen zřídka jsme s vídali mimo školu – občas na nákupech, nebo tak. Ale o jejím domově jsme moc nemluvili. Říkala že žije u strýce. Že její rodiče jsou mrtví. Chápala jsem, že se o tom nechce bavit.“
„Ten chlap u kterého žije – prý její strýc – s ní párkrát šel na tu diskotéku, kde pracuje. Hlídal si ji. Hodně. Jako by… já nevím. Rozhodně ne jako by to fakt byl jen její strejda.“
„Co vím, tak nikdy nepila alkohol. Ani si nikdy nezapálila. A jednou se šíleně rozčílila, když jsem si před ní na pařbě koupil éčko.“ Vrhl po ní ustaraný pohled, ale ona to přešla. Rozhodně se nemusel bát, že ji by zajímalo, co si kdy kde nelegálního koupil. Od toho tu ona nebyla.
„Chodil jsi s ní na diskotéky často?“
„No, často jo, ale ona tam většinou pracovala. Spolu jsme bez toho byli vlastně jen jednou – poprvé. Já…“ zarazil se. Do téhle části se mu moc nechtělo, ale nakonec pokračoval. Byl to kluk, který si možná věřil až moc, ale byl Terese sympatický. „Vsadil jsem se tehdy, že ji dostanu – jako že se s ní vyspím. Vždy jsem do té doby vyhrál. Ale ona byla opravdu netečná ke všem pokusům, čím víc jsem se naopak snažil, tím víc se mě stranila. A na té diskotéce jsem se ožral a řekl jí věci – dost hnusné věci – o kterých jsem myslel, že jí ublíží. To jsem v tu chvíli prostě chtěl.“
„Co to bylo, vzpomeneš si?“
„No…“ odpověděl nepříliš ochotně. „Něco o tom, že je jak studenej psí čumák a další věci, které bych nerad opakoval. Byl jsem ožralej, Chtěl jsem ji tím zranit.“
„A to se ti povedlo?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Asi sama věděla, že mě v tom stavu nemůže brát vážně. Odpověděla mi, ať ze sebe nedělám blbce a odešla. V tu chvíli jsem vážně myslel, že je taková nudná slušňačka jako ve škole – byla i tak oblečená, moc netancovala – ale ten večer tam byla soutěž v tanci a ona – možná aby mi ukázala, možná jen proto, aby se tam nenudila – se toho zúčastnila. Byl tam jeden chlap – vyhazovač z té diskotéky – přes kterého si to podle všeho sehnala, protože přihlášky se uzavíraly už mnohem dřív. A ona tu soutěž tehdy vyhrála. Od té doby tam tancuje.“
„Vyhazovač? Jak toho přesvědčila, aby ji přihlásil později?“
„Nevím,“ pokrčil rameny. „Možná se s ním znala dřív? To fakt netuším.“
„A baví se s ním i dál?“
„Jo, to asi jo. Když je na pódiu, tak se k ní nikdo nemože v podstatě ani přiblížit, pokud ona nechce, podle mě se mu líbí. Ale nechodí spolem. Tím si jsem jistý. Ona si dává bacha, aby se žádného chlapa skoro ani nedotkla. Včetně jeho.“
„Jak vypadá, mohl bys ho popsat? Nebo kdybys náhodou znal jeho jméno, pomohlo by to ještě víc…“ je teoreticky možné, že by to byl Harwey? To se jí nezdálo.
„Jméno nevím. Párkrát jsem s ním mluvil, ale to si nevybavím. No a može mu být tak pětadvacet, vysoký a namakaný – prostě typický vyhazovač – světle hnědé vlasy – trochu delší, ale ne tak, aby je mohl mít v copu. Líp nevim.“
„I tak díky,“ přikývla. Poprvé měla pocit, že má stopu, která by ji opravdu mohla někam zavést. Ten člověk, co jí pomohl nebyl v její třídě, nebyl v jazykovce. Musel být jinde, ale Andráš byl prvním, kdo vůbec věděl o jiném jejím známém, než z těchle dvou oblastí. Protože ani majitel diskotéky jí nijak moc nepomohl. Nevěděl o ní skoro nic, jediné, co jí doporučil bylo promluvit si s DJem, protože toho o dění uvnitř věděl mnohem víc. On s ní jen podepsal smlouvu a předával jí peníze. Nevěděl o ní nic než jak tancuje. Naopak pro něj bylo novinkou, že by si měl na ten večer shánět náhradu. Jolly totiž měla tancovat. Teď tedy alespoň opravdu věděla, že bude mít cenu se vrátit.
Zároveň se zamyslela nad poměrně dost oblíbenou verzí, že Jolly byla Harweyovou neteří. Bylo to viditelně to, co o sobě prohlašovala ona. A také, že její rodiče jsou mrtví. Mohla to být pravda? Mohlo to mít nějaké spojitosti s Harweyovým případem? Byl to zřejmě on, kdo jí pomohl získat falešnou identitu. Staral se o ni. Podle ostatních se k sobě jako milenci nechovali, ale její otec to také nebyl. Proč se jí ujal? Proč jí pomáhal a proč jej ona poté zabila? Po tolika letech? Mluvila jeho rodnou řečí. Ale že by opravdu byla jeho neteří? Nebo nějakou známou z dřívějška? Dcerou někoho koho znal z dřívějška? A kdo byl ten druhý muž? Jejich vztah všichni popisovali jako idealistický. Zabila ho tedy zřejmě z důvodu, který souvisel s ním. Ale i tak, mladá, dřív bezproblémová holka musela mít dost velký důvod k vraždě. Musela vědět, co vše tím riskuje. Zvlášť jestli měla falešné jméno. Což kladlo další otazníky. Na co probůh v pouhých devatenácti letech potřebovala novou identitu? A přijmout ji musela když už jí bylo tak patnáct, šestnáct. Proč?
Vytáhla fotku, kterou vzala v jejím pokoji. Kdo zatraceně jsi, Jolly Stuart?A proč jsi to udělala? Věděla, že ji najde. Už proto, aby se jí mohla zeptat. Už proto, aby viděla, kdo je žena, se kterou Harwey strávil zbytek života, ať už vztah mezi nimi byl jakýkoliv. A také, aby zjistila, jestli ona věděla, kdo byl. Slyšela teorii, že jej zabila proto, že odhalila kým vlastně dřív býval. Nezdála se jí – ne zcela, ale dávala logiku. To musela uznat. Ale stejně jako všechny ostatní domněnky co slyšela patřila jen mezi pouhé spekulace. Ty jí neporadí. Poradit si bude muset sama. Povzdechla si a vyšla ven na ulici. Mark s autem ji tam už čekal.
„Čeká nás návštěva léčebny,“ oznámila mu. „Podle všeho se zapsala v Morocké, ač stoprocentně jistá si tím nejsem. Zkusíme nejdřív tu.“ V Nieble Meoně byly léčebny pro drogově závislé hned dvě. Morocká jen kousek od školy, kterou Jolly navštěvovala a Hurlend, na druhém konci. Dalo se předpokládat, že nebude jezdit přes celé město, z Morocké to měla mnohem blíž i domů. A navíc, Hurlend byl spíše pro mládež – pro ty, kteří se léčit příliš nechtěli. A Jolly tam podle všeho šla dobrovolně.
Vzhledově ale působily naprosto stejně. Bílá budova, rozlehlé zahrady, mříže v oknech. Veliká, uzavřená nemocnice. To ticho, co tam panovalo. Vynucený klid a smutek. Depresivní místo. Terese se stáhl žaludek už když vystupovala z auta a procházela branou. Když tohle dělala naposledy, byla si vyzvednout Gilliny věci. Věci, které její dcera už nikdy znovu nepotřebovala. Dlouho držela její tašku v rukou, už rozhodnutá, že odjede pryč a začne znovu. Co když ale přece… hlodal v ní ten červíček pochybností. Co když… nakonec tu tašku vyhodila, aniž se do ní znovu podívala. Nemohla. Chtěla zapomenout, už na vždy a na všechno. A ač se jí to nikdy nepodařilo, ještě nikdy to nebylo tak živé, jako teď, když stoupala po těch tak podobných schodech a cítila typický zápach těchhle ústavů. Už v něm byla beznaděj. Už z něj měl člověk pocit, že pro něj všechno končí.
Já ale začala znovu. Tohle je minulost a ta už mi neublíží. Pokusila se dodat si odvahy poté co vrátné oznámila účel své návštěvy a čekala na příchod někoho povolanějšího. Trvalo to poměrně dlouho, měla dostatek času přemýšlet a prohlédnout si obrazy na stěnách. Kreslili je lidé, kteří se zde léčili. Některé byly opravdu nádherné, ale všechny působily smutně. Pár jich bylo bláznivých – plných křiklavých barev, ale přesto člověka nenaplnily optimismem. Jinde možná, ale tady by byla pochmurná snad i letni prosluněná krajinka. Teprve v momentě, kdy se blížil vysoký muž v bílém plášti si všimla jednoho až na vrcholku schodiště. Modro- černá kombinace i detaily tuží – nebylo pochyb o jeho autorce. Ač tentokrát neznázorňoval ulici. Tentokrát na něm byl dav lidí. Jejich obličeje byly zvláštní. Z části propracované, z části prázdné. Nepříjemné.
„Paní Clarksonová?“ vyrušil ji hlas za jejími zády. Čekala to, otočila se k muži středních let. Vlasy měl místy prošedivělé, ve tváři ustaraný výraz někoho, kdo řeší až příliš cizích problémů. Někoho, kdo by rád spasil svět a trápí ho, že se mu to nedaří.
„To nakreslila ona, že?“ ukázala na dílo nad nimi. „Jolly Stuart.“
„Víte, právě o tomhle s vámi chci mluvit, paní Clarksonová,“ nechal její otázku bez odpovědi. „Odkud Jolly znáte? Jste její příbuzná? Matka nebo poručnice?“
„Ne,“ tahle otázka Teresu překvapila. Na černomodrý dav v tu chvíli zapomněla. „Proč bych měla být?“
„Protože jestli nejste, tak se obávám, že se nebudeme mít o čem bavit. Jolly se zde zapsala anonymně, což znamená, že bychom vám správně ani neměli říct, že tady byla. Ale jelikož v té době ještě nebyla nezletilá a vy jste za celou dobu první člověk, co ji hledal, napadlo nás, zdali nemůžete být její zákonný zástupce. To by byla jediná výjimka. Ale v tomhle případě je tahle informace to jediné, co vám mohu poskytnout. Je mi líto.“
„Anonymně?“ zavrtěla Teresa hlavou. „To se dalo čekat.“
Vysoký doktor ji sledoval a ač viditelně řekl, co chtěl, měl ještě něco na srdci. Jistě, je taky zvědavý, pomyslela si Teresa. Jsem první, kdo se tu o ni zajímá. Chce vědět proč.
„Proč jste tady, paní Clarksonová? Znáte se s Jolly? Nebo se jí snad něco stalo?“
Neměl by se ptát. Věděla to. Když to bylo anonymně, měl odejít a už vůbec nepřipouštět že Jolly tu kdy byla. Ale i jeho zaujala. Chtěl vědět, kdo je ta první žena, co se po ní ptá.
„Neznám se s ní. A nevím, co se s ní stalo. Právě to je věc, kterou se snažím zjistit.“ Usoudila, že tohle je pravá doba k ukázání policejního průkazu (s fotkou starou dlouhých deset let. Další relikvie z dřívějška). „Ráda bych ji našla. A doufala jsem, že byste mi tady mohli pomoct.“
Viděla jak na tváři doktora probíhá boj. Anonymně by mělo znamenat ani policii. Na druhou stranu anonymně mohl chtít jen zletilý člověk či jeho zástupce. To Jolly nebyla.
„Nebyla tady od doby, co ukončila léčení. Od té chvíle o ní nemáme jedinou zprávu.“
„S tím ani nepočítám,“ ujistila ho. „Mohl byste mi pomoci spíš v jíných věcech. Potřebuju ji poznat, abych věděla, kde ji hledat. A ona se anonymně pohybovala téměř všude. Není to lehká práce.“ Z jeho výrazu poznala, že vyhrála.
„Pojďte se mnou,“ rezignoval. „Tenhle případ se myslím dá považovat za výjimečný.“