Činžák 4. díl

Anotace: Seznámení s ještě jednou novou a v budoucnu zřejmě hodně významnou postavou.

Ivana

Posadím se zpátky na své místo na tribuně, a chleba, který jsem před chvílí, já husa, zkusila nakousnout, hodím do tašky. Nějak mi to zas nesedlo. Zneklidňuje mě, že je to po sobě už třetí závod. Předtím jsem s tím měla problémy sem tam. Teď to je čím dál častěji, a celkem by mě zajímalo proč. Hlavně bych se ale mohla konečně poučit a přestat se pokoušet po závodech jíst. Což by bylo mnohem lepší, kdybych zároveň neměla i hlad.
Odložím tašku a zadívám se na právě probíhající parkur. Stihla jsem se vrátit včas, Matěj pojede hned jako další, kluk před ním, Pražák, kterého znám od vidění, už projíždí poslední překážky. Nesleduju ho, a místo toho si prohlížím Matěje. Sedí už na koni a zdá se, že měl při losování šťastnou ruku. Já dnes měla spíš smůlu, můj kůň měl větší ambice zbavit se mě, než proběhnout dráhu. Zato jeho vypadá klidně, ale přitom plný energie.
Matěj sedí vzpřímeně a tváří se snad až příliš vážně. Je bledý. I když ho chápu, já mývám taky nervy, a navíc, on má dnes rozjetý závod tak, jako snad celou dobu, co jsme spolu ne. Zdá se, že na rozdíl ode mě bude mít štěstí a postoupí do dalšího kola kvalifikace. Což já jsem ještě před svým parkurem považovala za jistotu. Před tím, než jsem se díky mému milému koníčkovi proletěla přes překážku bez něj.
Uznávám, bodne ve mě osten závisti. Za což se stydím. Místo toho se usměju, a ukážu mu zdviženou jedničku. A pěsti mu poctivě držím celou jeho jízdu.
Na rozdíl od mé tragické jízdy neztratí ani bod, a tak můžu sledovat, jak se nadšeně raduje. Usmívám se. Přeju mu to, ne že ne. Jen je mi o to víc líto ten můj neúspěch. Počítala jsem s postupem. Měla jsem na něj. Jenže dnes se mi udělalo blbě už v půlce běhu, a spadla jsem z koně. Holt ne vždycky člověku štěstí přeje.
A tak se zvednu, přelezu hrazení u tribuny, a jdu za ním. Rozběhla bych se, kdyby mi to žaludek dovolil. Ale raději nechci riskovat.
Obejme mě a políbíme se ještě přímo uprostřed dojezdové dráhy. Takhle nadšeného jsem ho neviděla už hodně dlouho. Vzpamatuje se trochu teprve po několika vteřinách, naštěstí ale dřív, než nás musí někdo upozornit, abychom vyklidili dojezdový prostor. Pustí mě, a já s ním jdu odvést pryč koně, načež zamíříme na tribuny spolu.
Celý zbytek dne mu nezmizí úsměv z tváře, a já nemám to srdce mu kazit náladu tím, abych mu říkala, že mi bylo zase špatně. Konec konců, možnost, která mě děsila nejvíc, jsem tenhle týden už vyloučila.
Na vyhlašování se přidám k jejich oddílu. Vlastně se mým oddílovým kolegům, a hlavně trenérce, vyhýbám už od mého pádu. Nepotřebuju slyšet výčitky. Sama moc dobře vím, kde jsem udělala chybu. A bohužel nemůžu házet všechno jen na to, jakého koně jsem si vytáhla.
Jeho oddílové kolegy mám nicméně hodně ráda. Snad i radši než moje, jsou mnohem míň ambiciózní tým než my, a o to víc srandy si na každých závodech užijí. A tak sedím v jejich hloučku, zatímco Matěj si jde stoupnout na nejnižší stupínek vítězů. Je to poprvé, co tleskám já jemu, a ne naopak. A ta radost, co z jeho nečekaného úspěchu má jeho oddíl, je fascinující. Je pravda, že jméno jejich týmu na takhle významných závodech zaznělo snad poprvé. A tak nikdo nemá větší potlesk, než Matěj.

Po skončení závodů se jde slavit. Se svým oddílem se rozloučím poměrně stručně a kupodivu bez výčitek, nasedají do aut a hned se vrací do Brna. My vyrazíme hledat, kde bychom se najedli. Skoro hned objevíme na náměstí Pizzerii, kde se všichni naskládáme k jednomu velkému stolu. Objednají si všichni, jen já zůstanu pouze u koly, ta by mi třeba mohla trochu uklidnit žaludek. Hluku naděláme jako školní výlet prvňáčků, a večeře se protáhne na téměř tři hodiny. Za celou dobu do sebe nedostanu ani sousto, ale bavím se i tak královsky. Zklame mě, když nám přijde číšník taktně oznámit, že bychom mohli končit, jelikož zavírají. Nechce se mi se loučit. Kromě mě a Matěje jedou ostatní domů. My přespáváme tady, a zítra mi slíbil, že se půjdeme kouknout na blízké skály s jeho kolegy z práce. Naplánovali si lezení a slaňování, a já bych si to měla poprvé vyzkoušet taky.
Jen doufám, že se do té doby vzpamatuju.
Ubytujeme se v penzionu v malé vesničce hned za městem. Platí za mě, i když proti tomu protestuju. Sotva zůstaneme na pokoji sami, nastane trochu napjaté ticho.
Uznávám, je to zvláštní, ale my vlastně skoro nikdy nebýváme sami. Většinou jsme spolu na závodech, nebo na akcích s jejich partou. Za celý ten rok bych asi napočítala na prstech jedné ruky noci, které jsme strávili opravdu sami, někde na hotelu, nechci li počítat byt, o který se dělí s bráchou a jeho přítelkyní, a kde díky tomu nikdy nemáme úplné soukromí. Teď je jedna z těch vzácných příležitostí... a mě je špatně.
Posadí se vedle mě na postel. Několik vteřin se na sebe mlčky díváme. Přála bych si, aby mi bylo fajn. Ale bohužel v momentě, kdy mě políbí, se nevolnost pomalu začne vracet.
Doufám, že to přejde. Ale když se tak nestane ani po několika minutách, odtáhnu se. Nejdřív jen trochu, ale když se ke mě pokusí znovu přiblížit, couvnu.
„Promiň, já dnes nechci,“ řeknu tiše.
„Proč ne?“ vidím v jeho tváři zmatek. Chtěl pokračovat v oslavě, a i já se vždy snažila těch našich pár soukromých nocí využít. Ale dnes to prostě nejde.
„Není mi dobře,“ přiznám. Chce se mi zvracet, jakmile mám cokoliv v puse, z téměř každého pachu či vůně, bylo by přesnější. Ale nemusím to přehánět s obrazností.
„Aha,“ odpoví jednoduše. Několik vteřin zůstane sedět tam, kde je, jako by čekal, že ještě něco řeknu, ale pak přejde na svou postel a lehne si.
Ráda bych mu řekla, že bych se chtěla jen tak přitulit a ležet vedle něj. Ale nezdá se, že by na to měl náladu on.
Zdá se mi uražený, což je věc, kterou jsem rozhodně nechtěla. Jenže...nechci se přemáhat, zkusila jsem to, a zle mi bylo jen víc a víc. V pokoji nastane znovu nepříjemné ticho. Ani se na mě teď nedívá. A já si přijdu jako děsná potvora.
„Nechceš masáž zad?“ promluvím po chvíli. Deptá mě to napětí mezi námi, nechci ho zklamat. Nechci mu zkazit večer. Jeden z mála, co můžem být spolu. Přikývne, a tak přejdu na jeho postel, jen se cestou sehnu pro krém v mém batohu, nic lepšího po ruce není, stáhnu mu svetr, a posadím se obkročmo na něj.
Po několika minutách přeruší ticho on.
„Díky,“ řekne mi.
„Za co?“ zeptám se, zatímco na jeho záda přidám víc krému.
„Za to, co děláš. To by moc jiných neudělalo.“
„Nemyslím si,“ odpovím skoro hned. A v tu chvíli jsem o tom přesvědčená. Ale když se po masáži vrátím do své postele, a snažím se usnout, vrátí se mi ta slova do hlavy. Bolí mě po pádu naražená kostrč, sama bych masáž ocenila. On se ale nenabídl, a tak jsem o ni nežádala. Je mi to ale líto. Někdy si říkám, že by mi nevadilo, kdyby se o mě trochu víc staral. Ale pokusím se ty myšlenky znovu zahnat.
„Dobrou noc,“ popřeje mi na dálku.
„Dobrou,“ odpovím, ale ještě poměrně dlouho přemýšlím nad tím, proč vlastně neležíme na jedné posteli. A jestli to jemu nepřijde ani trochu zvláštní.

Ráno jsem vzhůru už před budíkem. Probudí mě hlad. Doufám, že je to dobré znamení. Natáhnu se pro tašku a vylovím nakouslý chleba. Podle všeho se zdá, že z nevolnosti jsem se úspěšně vyspala. Spokojeně se usměju, vyhodím prázdný sáček do koše, a po kraťounkém zaváhání zalezu za Matějem do postele a přitulím se. Nevzbudí se, ale ze spánku mě obejme. Zavřu oči, a i když už neusnu, cítím se skvěle. Těším se na dnešek, jsem zvědavá, jak mě to bude bavit. Trochu se toho bojím, ale jen takovým tím strachem ze zvědavosti.
Budíček zazvoní o půl osmé. Ležíme v posteli ještě o dvacet minut dýl, abychom si alespoň z malé části vynahradili ten včerejšek, pak ale už musíme spěchat. Sbalíme se během minutky, a vyrazíme na cestu. Na místo srazu je to sotva patnáct kilometrů, a až tak zle na tom s časem nejsme, tak se zeptám, zda bych mohla řídit. Řidičák mám už přes půl roku, ale doma se neprojedu, nemáme auto. Souhlasí, a tak se alespoň trochu procvičím. Nerada bych řízení úplně zapomněla.
Oproti včerejšku je dnes krásně. Slunce svítí, teplota povyleze aspoň o pět stupňů, počasí nám prostě přeje. Údolí se skalami, do kterého jedeme, mě uchvátí na první pohled. A i když jsem proti všem ostatním naprostý začátečník, zatímco oni se navzájem hecují a trumfují, já považuju za úspěch vyškrábat se nahoru, je jedno jak elegantně a za jak dlouho, baví mě to. Čas letí jako splašený, nedá se nic dělat, krátce po obědě musím končit, nebo bych se už nedostala včas domů. Matěj mě odveze na vlak, tentokrát už řídí on, připadám si tak unavená, že mě ani nenapadne pokoušet se soustředit na cestu. Stojíme na nástupišti až dokud se nezabouchnou dveře vlaku, načež se k nim poplašeně rozběhnu, a zalezu dovnitř skoro současně s píšťalkou výpravčího. Z okýnka mu ještě zamávám, a jdu hledat místo k sednutí. Bohužel je rychlík do Brna v neděli odpoledne plný studentů, takže nakonec projdu postupně celým vlakem až úplně dozadu, a v poslední chodbičce se postavím k vagónovým dveřím, za kterými už není nic jiného, než ubíhající koleje. Necestuju takhle zdaleka poprvé, obvykle se od Matěje vracívám v neděli navečer, a hrozně ráda sleduju krajinu mizející za mnou. Vydržím tam stát klidně dvě hodiny, bez mp3ky, bez knížky. Dneska mě ale čeká ještě mnohem delší cesta, skoro šest hodin. Vlastně rychlík sice jede bez přestupů do Brna, ale přes Prahu, takže kdo ví, pak bych si třeba i mohla sednout.
Koukám se na ubíhající koleje, a vidím míň a míň. Pomalu se stmívá, listopadové dny jsou šíleně krátké. Škoda. Za tmy bude cesta o něco nudnější. Když cestuju potmě, padne na mě občas melancholie. A dnes si nechci tu slunečnou náladu kazit. Takže sotva se výrazněji setmí, posadím se na zem, opřu zády o stěnu, a vytáhnu knížku. Blížíme se k Praze, ale mě se ani nechce hledat si místo. Stejně bude narváno, a raději budu sedět v prázdné chodbičce, než v plném kupéčku.