Author´s challenge II - Ta z metra 15

Anotace: Tenhle díl je mnou napsaný za Aťana a uvítala bych, kdyby ten příběh nezůstal jen na mně. Čubík se mi neozval, takže předávám Saddove. Good luck.

„A co umí?“ zeptal se hrabě nikoli mě, ale Praetora, což mě poněkud rozzuřilo. Přeci jen jsem obvykle za sebe byl schopen jednat sám.
„Třeba mluvit.“ Odeskl jsem dřív než se Praetor stihnul byť jen nadechnout. Oba si mě poměrně pohrdavě změřili.
„Ale mlčet v přítomnosti šlechtice evidentně nezvládáš.“ Zmrazil mě hrabě studeně a já si najednou připadal dost bezmocně. Ta jiná doba mě asi zničí.
„Myslím, že až uvidíte jeho reakci na vaši dceru, nějaký příhodný úkol vás jistě napadne.“ Řekl Praetor tak posměšně, že jsem si přál být na jakémkoli jiném místě a v jiném čase než teď a tady.
Hrabě mě sjel smrtícím pohledem, až se mi podlomila kolena.
Na to, že jsem absolutně nerozuměl tomu, co tím Praetor míní, jsem to všechno ještě celkem ustál.
„Tak za měsíc, drahý kolego.“ S tím najednou zmizel a já tam zůstal sám. Tedy – skoro sám. Dalo by se říci, že jsem byl jediný žijící člověk v okolí. A to se mi ale náramně nelíbilo.
Popadl mě surově za paži a přemístili jsme se na nádvoří nějakého hradu. Byl obrovský a hlavně bylo zajímavé ho vidět v době jeho rozkvětu. Dostavěli ho celkem nedávno.
Velká dubová vrata se otevřela a my jsme vstoupili do tmavé vstupní chodby, která byla osvětlena jen loučí. Zdi byly vlhké a nepříjemně studené. Šel jsem dál jen opatrně a zdráhavě.
Že bylo všude liduprázdno jsem si až bytostně uvědomoval, protože jinak by se se mnou hrabě nejspíš nešpinil. Takhle mě ale táhl za sebou a dost bolestivě mi svíral rameno. Na to, abych se bránil, mi nějak nezbývala odvaha. Pak mě ale pustil a nechal mě jít za sebou. Zřejmě usoudil, že se tu už neztratím.
Dupali jsme po lehce kluzkých kamenných schodech a všude byl zajímavý puch zatuchlosti a plísně. Kupodivu né přímo nepříjemný. Připomnělo mi to plíseň v jednom vinném sklípku, ve kterém jsem byl kdysi na Moravě. Byla jí porostlá celá stěna a vinař si liboval, že mu ta plíseň krásně ukazuje klima ve sklepě a kyselost. Tak tady by asi víno zrálo rádo.
Teď mi tak hlavou projela myšlenka, jak je to zvláštní, že já si řeknu „kdysi“, ale v časovém proudu to bude až za nějakých dobře 900 let. Začínal jsem v tom mít krapet zmatek.
„Je to ještě daleko?“ odvážil jsem se zeptat, když už jsme šli kdovíkolikátou chodbou. Skoro mi to přišlo jako katakomby.
Hrabě se zastavil, narovnal a otočil se na mě. Oči mu žhnuly zlostí a šel z něj strach. Byl bych tentokrát tu jeho kápi docela ocenil.
Věděl jsem, že nemá cenu se pokoušet o útěk, protože by se objevil přede mnou jako na tom náměstí. Hrdlo se mi stáhlo podivným pocitem a instinktivně jsem začal couvat. Nedalo se to zastavit. Chtěl jsem zkrátka zmizet a v tomhle mě moje tělo absolutně neposlouchalo.
Během mého nádechu se událo tolik věcí, že jsem je nestihl ani zpracovávat. Ty dva metry, co šel přede mnou urazil snad světelnou rychlostí a s nadlidskou silou mě zdvihl do vzduchu držeje mě při tom kde jinde než pod krkem.
„Mlčiš ty drzé štěně a hovoř jen pokud jsi tázán. Uslyším-li z tvého hrdla jen jedinou hlásku bez vyzvání, věř že se budeš modlit, aby ses nikdy nenarodil.“
*Ale co Praetor ...* Chtělo se mi říct, ale když vás někdo drží ve vzduchu za krk, tak se mluví vážně blbě. Jenom jsem zachroptěl a byl jsem přitisknut ke stěně.
„Něčemu jsi nerozuměl?“
To už můj děs téměř přelezl únosnou mez a já pomalu ale jistě začal chápat pocity člověka, kterému by při tom povolily svěrače. Byl jsem tomu poměrně blízko.
Došlo mi, že když se zklidním, že mě pustí. Díky bohu se tak také stalo a já se konečně mohl nadechnout. Už mi pomalu modral obličej a vzduchu se značně nedostávalo. Zhroutil jsem se na zemi a zhluboka dýchal vlhký vzduch.
Hrabě se opět rozešel a já abych ho neztratil jsem spěchal za ním. Bylo to o něco menší zlo než tam zůstat. Zpátky bych se sám asi nedostal a umřít tady se mi taky nechtělo. Ať žijou dilemata mezi životem a smrtí.
Když jsme prošli dalšími dveřmi, tak se ty poslední za námi s velkým žuchnutím zavřely, což můj pocit úzkosti jenom přiživilo. Leknul jsem se tak, že jsem se prudce otočil a začal couvat. Až to, že jsem narazil do hraběte, mě přimělo se otočit. Oči se mi rozšířily hrůzou a začal jsem se svévolně třást. Strach je hodně špatný rádce, ale já už do zhroucení neměl daleko. Hrabě jen ohrnul pysk a zuby vyjely. Naprázdno jsem polknul a čekal, co se bude dít. Byl jsem mu vydán na milost a nemilost.

„Takové zrychlení tepu měl naposledy včera večer. To není dobré.“ Pronesl doktor ve chvíli, kdy vytahoval jehlu z jeho paže.
Honza se na posteli ještě mocně vzepjal. Pak jeho tělo bezvládně kleslo a srdce odmítlo úplně tepat. Než začal doktor reagovat, trvalo to snad celou věčnost.