Jolly Stuart 9

Anotace: A jde do tuhého...

18.

It´s the condest night and now I wait you
Here before I will take you
To the weird obsesions of my soul
It´s the coldest night and now I let you
Look inside the house in that you
Feel the pain that no one can console

V klubu hrála hlasitá hudba, přesto, že bylo ještě poloprázdno. U baru sedělo několik lidí, jiní postávali kolem stěn, nebo se bavili v boxech. V rohu místnosti se v umělém kouři ztrácel mixážní pult a DJ. Nechtěla budit pozornost hned od začátku a tak běžně zaplatila vstupné a s Markem po boku vešla dovnitř.
„Nemůžu si pomoct, ale připadám si stará,“ otočila se na něj s mírným úsměvem. Trochu nuceným, možná. Kolik těm dětem uvnitř mohlo být? Nepovažovala se za konzervativní, ale někteří to na svůj věk možná opravdu přeháněli. V Edenu prý nebyly drogy. Sehnat se samozřejmě daly, to není problém nikde, když člověk ví jak, ale patřil k místům s lepší pověstí. Přesto se i tady v rozích našlo pár takových lidí, kteří ji vzhledem děsili. Ale hlavně… nechápala, proč se ty dívenky kolem čtrnácti snažily vypadat tak dospěle…pravda, byli tu i starší, ale věkový průměr nepřesahoval šestnáct, sedmnáct let. Vždy chtěla, aby její Gill vyrůstala hrami a jiným dětstvím, než tímhle. Třeba takovým, jaké na vesnici poznala ona. Ale na to asi nemohla bydlet na velkoměstě. A když už tu žili, měla se smířit s tím, že se to od jejích snů bude lišit. Vždyť ona byla o tolik jiná, než její máma. Než její rodiče.
„Pro nás už se dělají oldies party,“ naklonil se k ní Mark, přes hluk, který je zaplavil když vešli do sálu , jej ani tak skoro neslyšela.
„Jak si tu můžou povídat?“ napadlo ji při pohledu na ony hloučky mládeže. Nezdálo se, že by s tím měli nějaký vážnější problém.
„Do práce, nebo se dřív porozhlédneme kolem?“ zakřičel na ni Mark.
„Ty se běž rozhlížet, já jdu pracovat.“ Znovu se v ní probudila nedočkavost a zvědavost. Už dřív prohodila pár slov s DJem. Slíbil jí, že jí ukáže Joana Stringera, toho, který měl k Jolly podle všeho zatím nejblíž. Který, snad, posune jejich pátrání o něco dál.
„Hodně štěstí,“ spíš vyčetla z jeho rtů, než aby to přání opravdu slyšela. Přikývla a zamířila přímo k pultu. Na parket se v tu chvíli odvážila první, drobná, skupinka děvčat. Jedna z nich se po Terese možná až netaktně otáčela.
„No jo, stará,“ pomyslela si znovu. „Co už.“
Asi pětadvacetiletý kluk se sluchátky na uších ji okamžitě poznal. Kývl na pozdrav a aniž se přestal věnovat své práci, krátce pokynul k jednomu z tmavších rohů. Zadívala se tím směrem a spíš vytušila než uviděla vyhazovače v tmavém tričku. Stín, sotva znatelný proti rychle se míhajícím barevným světlům. Nehýbal a z této dálky by dokázala jen ztěží rozeznat, zda se vůbec jedná o muže či o ženu. Poděkovala, i když pochybovala, že to vůbec mělo cenu, a vydala se na protější stranu parketu. Prozatím jen do jednoho z boxů. Chtěla si toho muže trochu prohlédnout, než se mu představí. Přece jen, poprvé doufala, že by mohl o Jolly opravdu něco vědět. Toužila s ním už mluvit, ale hlavně teď nesměla nic uspěchat.
Usadila se u stolu a ani ne po deseti vteřinách se u ní objevil Mark se dvěma skleničkami nějakého pití. „Přece tu nebudeš sedět sama,“ poznamenal a posadil se naproti ní. Tak, že přímo za ním viděla Joana Stringera. Tak, že jej mohla sledovat o dost nenápadněji. Stejně ji ale překvapilo, když při prvním důkladnějším pohledu narazila v jeho ztemnělé tváři na jeho upřený pohled. Hned jím uhl, dřív, než to stihla udělat ona, ale i tak se mírně lekla. „To i jemu snad připadám stará?“ pomyslela si cynicky. „Nebo mu už DJ řekl, že mě tu má čekat?“
Nikdy příště se už ale jejím směrem nedíval. Pozoroval dění na parketě, mírně znuděně, zčásti i unaveně. „Co tohle musí být za práci,“ napadlo ji. „Jen tu tak celé noci prostát. Díky bohu i za to co dělám teď.“ Mohla se asi považovat opravdu za šťastnou. Dlouhá léta dělala práci, kterou opravdu milovala. Tehdy na úkor všeho, proto se k ní bála vrátit. Ale teď cítila, jak moc jí celou tu dobu chyběla.
„Půjdu za ním,“ rozhodla se konečně. Z postoje toho kluka či muže – nebyla si tak docela jistá, jak jej nazývat, vycítila, že o ní stejně ví. Od DJ, typovala. Ale jedno bylo poznat celkem dost, neměl z ní moc radost. Rozhodně se na ni moc mile neusmíval, když mu ukázala odznak a řekla, že s ním potřebuje mluvit. Většinou se jako policie hned nepředstavovala. Ale dnes to viděla jako nejlepší možnost. Nemělo cenu hrát si na něco jiného, když ji podle všeho čekal.
„Teď?“ zeptal se jen jednoduše. Působil na ni dost příkře a odtažitě. Viditelně se mu moc nechtělo.
„Pojďte se mnou, prosím, na chvíli ven.“
„Jsem tu v práci,“ namítl přesně tak, jak čekala. Až příliš odtažitě.
„S vaším šéfem jsem mluvila už odpoledne, ví o tom,“ ujistila ho. Nebyla si jistá, ale možná bylo v jeho přikývnutí celkem dost neklidu, možná to byla jen neochota. Zamířila ke dveřím a on ji následoval. Postřehla, jak se Mark po jejich průchodu také zvedl a držel se kus za nimi. Hlídal si ji. Na rozdíl od dřívějška jí mnohem víc pomáhal, dřív pracovávala spíš sama, než ve dvojicích či týmu – minimálně tuhle zjišťovací práci, na druhou ji až extrémně hlídal. Chtěla si namluvit, že pro její dobro, ze strachu o ni. Ale vnitřní hlas jí stále vykládal něco o, sice dobře schované, ale přesto poměrně výrazné nedůvěře. Selhala jednou, může i po druhé. A přesto, že ji teď potřebují, přesto už po těch letech není jednou z nich… ale ona tu nebyla od toho, aby řešila vztahy mezi sebou a zbytkem týmu (kdo ví, kdo z té staré party ještě zůstal? Jediný, koho za celou dobu potkala byl Mark), ale aby odhalila vztah mezi Jolly a Joaem. Mezi ní a Harweyem. A hlavně, aby ji našla.
Zastavila na venkovním chladném vzduchu a přitáhla si kabátek víc k tělu. Začínala být opravdu zima. Jestli by Jolly doteď neměla útočiště, byla by v dost bídném stavu. Jestli by doteď neměla ani plán, ani kde složit hlavu, neměla moc šancí. Ale Teresa věřila, že holka, o kterou se Harwey, ať už z jakéhokoliv důvodu, tolik let staral, našla sílu bojovat. Našla alespoň nějaké dočasné řešení, možná i plán.
Zadívala se na Joane Stringera, poprvé v klidném světle pouliční lampy. Sledoval ji s otázkou v očích. Čekal na to, až začne. Viditelně ho dost zajímalo o čem s ním chce mluvit. Už teď, na první pořádný pohled, jí bylo jasné, že bude existovat téma, o kterém by mluvil nerad…možná tím tématem bude Jolly, možná něco jiného. V tom druhém by ho mohla utěšit. Na žádných jiných věcech dnes zájem neměla.
Zároveň působil unaveně. Noc teprve začínala a jeho šichta byla, zřejmě, ještě téměř celá před ním, ale vyčerpání na něm bylo znát už teď. Kruhy pod očima mohl mít jen z obráceného, narušeného denního režimu, a kdo ví, ten mírně uštvaný pohled taky. Ale pohyboval se těžce. A nepřišel jí jako ten typ, u kterého to bylo běžné.

19.

There is something inside me that pulls beneath the surface
Comfusing, consuming
This lack of selfcontrol I fear is never ending
Controling, I can´t seem
To find myself again, my walls are closing in
I´ve felt this way before, so infecore
Lnkin Park - Crowling

Nedokázala usnout. Spala už moc. Oddechoval vedle ní, klidně a pravidelně. I ze spánku se mírně mračil. Ležel těsně vedle ní, tak blízko, jako už mnoho let nikoho nepustila. A kupodivu neměla strach. Ještě včera, když ji objal, cítila se nepříjemně. Ale teď…možná to bylo tím, že cítila, jak on potřebuje oporu. Ona sama nenáviděla, když musela ukázat slabost. Když někdo jiný projevil soustrast, když o ni někdo chtěl pečovat. Nechtěla se zadlužovat, cítila se nesvá, když k ní někdo byl milý. Ale Joan vždy byl, stejně jako Henryk. A teď to byl Joan, kdo potřeboval utěšit. Přesto, že pro pomoc si došla ona, byl to on, na kom najednou všechny ty problémy skončily. On najednou potřeboval to, co ona odmítala. A jí nevadilo pomoct.
Měl ruku položenou kolem jejích ramen, něco, co snad naposledy udělala před mnoha lety máma. Možná, kdo ví? To už si nepamatovala. Ale za celá ta léta na ulici, za tu dobu, kdy si tělesného kontaktu užila víc, než jí bylo milé, nikdy nezažila něco takového. Byl k ní dál, a přitom mnohem blíž, než všichni ti, kteří…
Zavřela oči a vší silou tuto myšlenku potlačila. Proč se jí jednou za čas vždy drala na mysl? Proč vždy, když by snad něco mohlo být příjemné, zaúřadovaly vzpomínky a ona znovu viděla některou z těch, pro ni až nelidských, tváří. Neosobní, někdy směšnou, někdy krutou, tak, jak to v tu chvíli brala. Ale všechny je nenáviděla, tak jako nenáviděla sebe, a oni jí připomínali, čím byla.
I ona toužila po lásce…kdo ne? Jo, byla odtažitá a držela si odstup. Život ji tomu naučil. Ale vždy snila. A ve světě uvnitř své hlavy dokázala lásku příjmat i dát. Tak moc chtěla, aby ji někdo obejmul, pohladil, utěšil…chtěla, a přitom se toho děsila. A když náhodou někdo překročil její vytyčené hranice, objevily se před ní její vzpomínky. Došlo jí, že sny se neplní. Ne ty její. Ne ohledně tohoto. Jak mohla věřit v něco jako cit, po tom, co prožila? Nebylo to, co dávala za peníze lidem, kteří jí byli často odporní, považováno právě za důkaz tohoto citu?
Tentokrát to trvalo dýl. Nepřišlo to hned a možná ani ne tak silně. Možná se dnes neděsila blízkosti, ani toho, že se jí dotýkal. Možná jí to v něčem bylo příjemné…ale přesto to přišlo. Vzpomínky se vrátily a ona je nedokázala vyhnat ze své hlavy. Měla Joana ráda. Záleželo jí na něm, bála se o něj, přála si, aby se mu splnil jeho sen a on mohl získat práci někde jinde než v Edenu. Bavilo ji, když jí vypravoval a tón jeho hlasu ji uklidňoval. Občas toužila po tom, aby jí řekl, něco hezkého, někdy měla pocit, že to potřebuje. Někdy měla chuť se ho dotknout, neodolatelnou, plnou nadějě, že tentokrát to bude jiné. Skoro nikdy to neudělala. A když ano…zjistila, že se spletla. Nebylo to jiné, v ničem, ani v jediné věci. Vzpomínky ji vždy doprovázeli, ať je potlačovala a nenáviděla sebevíc.
Děsila ji představa, že by si našel přitelkyni. Nadávala si, jaký je sobec, ale když ho teď ve spánku pozorovala, žárlila na představu, že by jej tak pozorovala jiná žena. Že by ležela vedle něj, dívala se jak spí, třeba ho pohladila. A jemu by záleželo na ni, víc, než na komukoliv jiném, staral by se o ni, byl by na ni hodný, milý, něžný… Svíraly se jí útroby při myšlence, že se dotýká někoho jiného, než je ona. A ona přitom jmeho dotyky snést nedokázala.
Měl ji rád, věděla to. Zpočátku ano, a chtěl to něco, co mu nemohla dát. Ale postupem času už tyto city nedával najevo. Zmizely? Měla by být ráda. Trápila by ho, kdyby ne. A to ona nechtěla. Ale přesto šťastná nebyla. V duchu se tím někdy zabývala a cítila se prázdná v přesvědčení že už o ni nemá zájem tímto způsobem. Cítila se prázdná tak často a tak zoufale…a přitom nedokázala nic změnit.
Prohlížela si ostře řezané rysy jeho tváře. Jak se asi cítil on? Co tedy teď vlastně cítil k ní? A co jiné ženy? Která ho zaujala? Kterou chtěl nyní? Natáhla ruku, aby se ho dotkla, ale zastavila se kousek od jeho kůže. Copak může? Mohl by se probudit. Co by mu pak řekla? Jak by reagoval? Co když ne dobře?
„Nebuď hloupá!“ napomenula se. „Ležíte tu spolu, on se tě dotýká. Co by asi mohl říct? Jak by mu to asi mohlo vadit? Ne každý všechno řeší jako ty. Pro něj by to zřejmě neznamenalo vůbec nic. Jen to klidně udělej, a uvidíš!“ Jenže už to nedokázala. Opět ji zaplavila ona prázdnota a nad touhu dotknout se ho, snad ho obejmout, se dostala jiná. Být sama. Sama se svou hlavou, svými myšlenkami. Vzít si psa a vyběhnot do lesa. Nechat se hnát tou prázdnotou, svou zlostí. Porvat se se sebou…
Stejně tak ji přesně v ten moment začal vadit i ten dotek. Ne tak palčivě, moc jako někdy, kdy nedokázala odolat a toho, kdo její teritorium narušil prostě odstrčila. To jí přinášelo problémy, když se někdy nedokázala ovládnout se zákazníkem. Ale měla chuť se odtáhnout, možná ne úplně odejít, ale získat si alespoň nějaký odstup. Jenže věděla, že by jej probudila. A takový sobec zase být nechtěla.
Otočila jen hlavu a zehleděla se do stropu. Nenáviděla tu prázdnotu. Nenáviděla ji vždy a dřív se před ní snažila utéct mnoha způsoby. Henryk se ji snažil naučit se jí postavit, ale nikdy to neovládla. Byla přesvědčená, že on také ne. Radí se lehce. Ale vyrovnat se sám se sebou dokáže málokdo.
Přála si, aby se probudil. Čas se tak nepříjemně vlekl a jí nezbývalo, než přemýšlet. Snažila se utéct do toho o tolik příjemnějšího svět uvnitř hlavy, ale dnes to nešlo. Dnes jakákoliv představa jen ještě víc prohlubovala ten odporný pocit. Minuty se vlekly a ona se vzdávala naděje na spánek.
Nevěděla by ani, kolik času uplynulo, kdyby Joanovy hodinky pravidelně každou hodinu nezapípaly. Ten interval byl nekonečný, téměř jako celá noc v lese, která se jí do myšlenek také chvílemi vracela, a uběhl hned několikrát, než se Joan probudil.

20.

There is too much on my plate
And I came way too far in this game to turn and walk away
And I don´t know what I got to say

„Je mi líto, že vás ruším,“ začala zdvořile, a jen koutkem oka postřehla, jak se Mark opřel o zeď asi čtyřicet metrů od ní. Za Stringerovými zády. Přesto měla dojem, že o něm Joan ví. „Ale potřebuji vám položit několik otázek ohledně jisté osoby – Jolly Stuart.“
Chviličku ji sledoval, jako by čekal, jestli ještě něco nedodá, než ji pobídl „ptejte se.“ Stylem, jakým to udělal jen potvrdil její domněnky o únavě.
„Co mi o ní můžete říct?“ chtěla ho nejdřív nechat mluvit samotného. Vkládala do něj zatím největší naděje, že ji posune dál a věděla, že špatnými otázkami by svou šanci mohla promarnit. A navíc zatím nechtěla aby věděl, jak informovaná je ona.
„Pracuje tady,“ pokrčil rameny. Čekala, že sám doplní „jako tanečnice,“ ale on místo toho po chvíli mlčení dodal „ale to už zřejmě víte.“
„Vím,“ přiznala. „Pár věcí už o ní zjištěných mám. Ale věřím, že od vás bych se mohla dozvědět něco nového.“ Už proto, že se jako první neptá proč to chce vědět, co se stalo a tak podobně. Zřejmě se zprávy o její první návštěvě už roznesly a on už ji čekal. Jeho chování tomu dost napovídalo.
„To si nemyslím. Už máte asi sesbíraných hezkých pár informací.“
„Ale pořád ne dost. A podle toho co vím, znáte Jolly poměrně dost dobře.“
„Znám ji asi líp, než většina lidí, které jste mohla potkat. Ale jediný člověk ke kterému měla opravdu blízko byl Henryk.“
„Ten, kterého zabila,“ ujistila se. Ne proto, že by to sama nevěděla, ale chtěla vidět jeho reakci. Pokrčil rameny. Tak jak čekala.
„Nebo nemyslíte, že to byla ona?“
„Kdyby vám někdo o kamarádovi tvrdil, že chladnokrevně zabil člověka, který pro něj byl jako vlastní otec, věřila byste tomu?“
„Mluvil jste s ní od té doby?“ zeptala se přímo místo odpovědi.
„Přál bych si, abych mohl,“ odpověděl bez zaváhání. Reagoval pohotově, přesvědčivě. Ale tušila nervozitu. Někde za tou lehkostí, podmračeností a zdánlivým odstupem. Nejistota, která u něj nebyla běžná, stejně jako únava, která šla poznat mnohem lehčeji.
„Nevěřím vaší verzi. Chtěl bych slyšet její,“ dodal když ona mlčela.
„Pomohl byste jí, kdyby vás zkontaktovala a požádala vás o to?“
Poprvé uhl pohledem a zadíval se za ni. „Nevím… záleželo by na situaci…“ odmlčel se a nezdálo se, že plánuje pokračovat.
„V jaké situaci ano?“
Znovu se jí podíval do očí. „Nevím. Nedokážu si představit, jak bych reagoval.“
„Kdyby se něco takového stalo, měl byste to nahlásit na policii.“
„To vím. Jenom…“ zavrtěl hlavou „Prostě by to bylo těžké.“
„Proč těžké? V případě že nevraždila by alespoň mohla říct svou verzi a vyšetřování by už určilo, jak to bylo. Rozhodně by jí bylo líp, jak na útěku.“
Neodpověděl. Moc to ani nečekala.
„Jaká si myslíte, že je její verze?“ zeptala se. Znovu pokrčil rameny.
„Nevím. Skoro nic nevím. Jen co mi řekli dnes v práci a co bylo ráno v novinách.“ Tam byla jen stručná zpráva. Nechtěli publicitu. On byl první z těch, se kterými mluvila, kteří si jí všimli. „Ale prostě nevěřím, že by vraždila. A jestli, muselo se stát něco závažného.“
„Tohle mi dnes říkal každý, s kým jsem o ní mluvila.“ Odmlčela se. „I já věřím, že se něco muselo stát, co ji k tomu přimělo. I proto ji chci najít. Chci vědět, co to bylo. Tím, že bude utíkat se jen připraví o šanci mluvit, jen přesvědčí policii, že má důvod utíkat. Je pochopitelné, že byla v šoku, když se to stalo. Využila příležitosti a utekla, protože nevěděla, jak to řešit jinak. Ale útěk není řešení. Nemá kam jít, co dělat. A minulost ji stejně dřív nebo později dostihne.“
Neodpovídal. Tušila, že bude mlčet. To co říkala v něm zanechávalo stopu. Tím si byla jistá. A potřebovala ještě pokračovat.
„Na útěku dialog s policií nezahájí. A před tím, co udělala taky neuteče. A v případě, že to dejme tomu neudělala, nebo ji k tomu vedla kupříkladu sebeobrana, šok, či jednala v afektu, na útěku jen zmenší svou důvěryhodnost. S každým dalším dnem bude všem taková možnost připadat míň a míň reálná.“
„To všechno byste měla říct spíš jí, než mě,“ přerušil ji. Na to čekala.
„Abych byla upřímná, vy jste zřejmě ten nejlepší člověk, kterému to můžu říct. Víme, jak utekla. Co měla sebou a na sobě. Jaké je počasí. Jestli by doteď nevyhledala pomoc, už by zřejmě mnoho sil neměla. Po ránu už mrzne. Ona byla v lehkém, promoklém oblečení. Možná by už byla mrtvá.
Dnes a včera jsem mluvila s mnoha lidmi. Touhle dobou bych ji už měla znát pomalu líp, než vlastní rodinu, ale skoro nic o ní nevím. Podle některých jste jediný člověk, který k ní má blízko, s výjimkou Henrika, vy. A jedním si jsem jistá, ona není ten typ, který by blízkých známých měla víc. Jestli vyhledala pomoc, byl jste to vy. A já věřím, že ji vyhledala. Protože má příliš velkou vůli žít na to, aby se v podstatě zabila tím, že pomalu umrzne na ulici.“
„Nedošla za mnou,“ namítl hodnou chvíli poté, co skončila. Přesvědčivě. Ale ten skrytý strach…
„Jestliže ne, nebude vám tedy vadit, když se k vám domů půjdeme podívat,“ odpověděla rychle. Doteď mluvila přátelsky, trochu se snažila o neformálnost, neptala se, spíš mluvila ona. Teď v jejím hlase zazněl chlad. A on zaváhal. To jí stačilo.