Labyrint II: Sářin návrat - 18. kapitola

Anotace: Amy nereaguje na Sářino volání, čímž si vykoleduje její pozornost, což není Amy dvakrát po chuti... A hádka je na obzoru...

,,Amy, oběd!“ zavolala Sára pod schody směrem nahoru k dceřinu pokoji, ovšem nedělala si iluze, že by ji tam ona slyšela.
Kromě toho, že v něm totiž byla zavřená a poslouchala ten svůj randál, bouřka venku byla stále silnější a hlučnější a znemožňovala slyšet jakékoliv jiné zvukové projevy. Jako by se seskupila pouze nad touto čtvrtí a nehodlala se hnout dál. Místo, aby se pomalu vzdalovala či aspoň ustávala, provazce deště bily do oken a parapetů se stále větší intenzitou.
Co se dá dělat? Bude muset vyjít nahoru…
Klepla na dveře a pootevřela.
,,Amy, pojď na oběd.“
Amy byla stále zakutaná v peřinách, dokonce ve stále stejné pozici s bradou podepřenou a stále četla.
To je neuvěřitelné pomyslela si Sára. V životě neviděla knihu, která by její dceru tak zaujala…
,,Jo, hned,“ odvětila Amy jakoby z velké dálky. ,,Mám ještě pár stránek, a pak hned přijdu…“
,,Pospěš si, dokud je to teplé,“ pobídla ji Sára.
,,Jojo,“ zahuhlala Amanda nepřítomně a Sáře bylo jasné, že cokoliv dalšího, co by řekla krom toho, by bylo zbytečné, neboť Amy ji prostě neslyšela. A také jí bylo jasné, že v tom případě sem nahoru bude muset ještě minimálně jednou…
Dole v kuchyni si tedy nabrala porci jen pro sebe a pohodlně se s ní usadila v obývacím pokoji na pohovce. Jedním dálkovým ovladačem umlčela hudbu v hi-fi systému a druhým zapnula televizi. Chvíli přepínala mezi kanály, načež usoudila, že stejně nikde nic není a nechala hrát jakýsi seriál, který nevnímala.
Když dojedla, odložila talíř na stůl, neboť se jí s ním nechtělo do kuchyně, natřepala si za zády malý polštářek, nohy natáhla a svezla se na pohovce do lehu.
Proč by ne. Sobota, po několika dnech úporné práce před uzávěrkou… Zalenoší si, to přece není trestné.
Protáhla se a zavřela oči.
Sladké nicnedělání!
To by mohla provozovat častěji…
Vlastně by si mohla vzít dovolenou!
Ano! A někam odjet s Amy. Pryč z tohohle hnusného počasí. Alespoň na chvíli.
Ta myšlenka se jí zalíbila. Vůbec nebyla špatná.
Za zavřenými víčky už se viděla někde v teple u moře… Musela by kvůli tomu sice omluvit Amy ve škole, což nedělala právě ráda, zvlášť, když důvod k delší absenci nebyl závažný, ale co… Pro jednou…
Vždyť kdy spolu ony dvě byly někde naposledy? S určitým zahanbením si přiznala, že je tomu již hodně dávno… Tím, že je Sára každou chvíli v práci přesčas a dovolenou skoro nevyužívá, je Amy odkázaná pouze na tento dům a kamarády. Občas na dědečka a Steph v Londýně…
Ale to se změní.
Sára ji vezme n pořádné, zasloužené prázdniny! Jen co v pondělí přijde do práce a narazí na Tracey, domluví se s ní a co nejdříve spolu s Amy odjedou užívt si pozdního léta na některý sluncem zalitý ostrov.
Budou se koupat, opalovat, válet na pláži, procházet, okukovat památky… Představovala si to všechno tak živě, že už málem cítila, jak ji po tvářích hladí sluneční paprsky – sladké… teplé… únavné… únavné…


Probudilo ji hromové zadunění, jako by se nebe roztrhlo přímo nad střechou jejího domu.
Úlekem vyletěla do sedu a chvíli se vzpamatovávala.
Televize hrála a za okny se proháněl neuvěřitelný vichr, nebe bylo černé, blesk stíhal blesk a hromy duněly.
V pokoji byla tma.
Asi usnula…
Zaostřila na nástěnné hodiny.
Pět.
Neusnula asi, ale určitě.
Zvedla se, vzala talíř od oběda a odnesla jej do dřezu.
Pohledem do hrnce zjistila, že jídlo je – kromě porce, kterou nabrala sobě – netknuté.
To je neuvěřitelné, Amy snad ještě nejedla!
Přesně jak říkala – minimálně ještě jednou…
Vydala se na cestu do patra.
Jak je Amy pro něco zaujatá, neslyší, nejí, nespí, nevnímá…
Zaklepala, ale dveře nepootevřela, nýbrž otevřela dokořán. A to tak prudce, že se Amy lekla a trhla sebou.
Bylo by zbytečné popisovat, jak ji Sára našla. Stejně jako včera večer, jako dnes ráno a jako při prvním volání na oběd. Vleže a s knihou.
,,Amy,“ začala Sára, ,,kdy už jsem ti říkala, že máš jít jíst?“
Amy neodpověděla.
Ne proto, že se lekla, ale proto, že se již dlouho nestalo, by Sára vešla až k ní do pokoje.
Ne že by jí to vadilo – a i kdyby, těžko jí to mola zakázat – ale pokud udělá Sára ještě minimálně jeden krok, objeví něco, co se jí líbit asi moc nebude…
,,Totiž,“ vzmohla se Amy konečně, ,,už mi zbývá jen pár- “
,,- ano já vím, pár stránek! To už jsi říkala před čtyřmi hodinami,“ přerušila ji Sára a založila si vyčítavě paže na prsou.
,,Ale pak bych hned- “
,,- přišla? Ale nepovídej, to známe… Mazej se najíst, ať můžeme zajít na půdu.“
,,Na půdu? Co tam?“ nechala se Amy zmást.
,,Mrknout se do těch krabic, prohrábnout to, protřídit a při troše štěstí ti najít nějaký ten kostým…“
,,Jo, tohle…“
,,Nebo už nějaký máš?“ zarazila se Sára na chviličku a zcela naprosto nečekaně, aniž by Amanda byť jen stačila postřehnout její úmysl to udělat, vstoupila dovnitř pokoje.
V Amy hrklo jako ve starých hodinách.
Ale než stačila cokoliv dalšího říct nebo udělat, aby odvedla matčinu pozornost, Sára se samozřejmě rozhlédla.
A pokud před chvílí byla zaražená trošičku, nyní neměla daleko k mdlobám.