Labyrint II: Sářin návrat - 19. kapitola

Anotace: A hádka opravdu začala...

,,Co… co… to je…?!“ vypravila ze sebe při pohledu na spoušť v pokoji své dcery, kterou neměla šanci zahlédnout, pokud stála jen mezi dveřmi.
Po celém Amyině pokoji se stále válelo veškeré její rozházené šatstvo a oblečení, které povytahovala ze skříní již ve středu – trička, halenky, mikiny, kalhoty, sukně, šaty, boty, šátky, šminky, vše v jedné kupě na zemi, po stole a židlích, pod stolem, na topení… prostě všude. Oblečení, které měla za úkol si uklidit…
,,Tys ještě… nebyla… schopná… si tu uklidit??“ dostala ze sebe přerývavě a cítila, jak se jí vztekem svírá hrdlo a ve spáncích začíná bušit krev.
Nesnášela, do slova a do písmene, když jí někdo dal slib, jakýkoli, který poté nesplnil. Tím spíš její dcera!
,,Nějak… jsem to nestihla…“ zkusila to Amy a naprosto mylně ještě našpulila obličej a rtíky á la psí kukuč, kterým to vše ještě pro tuto chvíli zhoršila a sama sobě přilila olej do ohně.
,,Nestihla? Nestihla?? Kdy jsi to nestihla?! Od čtvrtka máš prázdniny a tys to ještě nestihla?? No ovšem – když se válíš v posteli a čteš si, místo abys sháněla něco, z čeho si uděláš kostým pro svou roli!!“
,,Snad to není taková hrůza,“ pohodila Amy drze zpupně hlavou.
,,Tomu říkáš, že to není hrůza?!“ neudržela se Sára a vypěnila. ,,Tomuhle… svinčíku? Bordelu?? A co kostým – máš nějaký?!“
Na to Amy nic.
,,Nemáš, viď? No jistě, samozřejmě,“ rozhodila Sára v jakoby posměšném gestu ruce, ,,jak bys mohla!“
,,Je to jenom kostým. Jen pro hru. Nic víc,“ zamračila se Amy.
,,V prvé řadě je to tvůj domácí úkol, milá zlatá! Na který ses vybodla stejně jako na můj příkaz!! A já se jí ještě snažím pomáhat a celou dobu za ni vymýšlím, kde by se co dalo sehnat!!“
,,Na nic jsem se nevybodla!“ zvýšila hlas i Amy. ,,Kostým mám!“
,,Ale nepovídej! Kdepak? Snad někde tady??“ chytila do ruky přes opěradlo židle přehozený černý nátělník s obrovskou bílou lebkou přes prsa. ,,Ten ti bude jako Julii ohromně sedět! Doslova splyneš s prostředím!“ ironizovala Sára a sama cítila, jak jí ze slov odkapává jed snad přímo po litrech.
,,Jistěže tohle ne!“ odsekla Amy naštvaně.
,,A můžeš mi tedy laskavě předvést, co z tohohle… hnojiště… má být tvým kostýmem??“ zaútočila Sára opět a s přimhouřenýma očima se opřela o pelest Aminy postele.
Amy opět zmlkla.
Tuhle hádku neměla šanci vyhrát. Ne s tak chabými výmluvami.
Přitom hádky s matkou byly ojedinělou záležitostí, nicméně když přišly, stály za to!
,,Jak říkám – jak bys mohla,když nic nemáš…!! A ještě lžeš… Tak tohle ne, holčičko, to bysme si nerozumněly… Žádné čtení ani válení se v posteli, okamžitě začneš uklízet tenhle… tenhle… chlív, osobně si to přijdu zkontrolovat a pak si dáš dohromady ten zatracený kostým! Kdybych nad tebou měla celou dobu stát, to si uklidíš, aby se tu dalo ze země jíst!! A žádná kniha! Dej ji sem!“ natáhla Sára ruku a udělala pohyb jakoby chtěl dojít k posteli a knihu si vzít, ale Amy byla rychlejší.
Skočila po ní a sevřela ji jako dítě, které matka chrání před nebezpečím.
,,Nedám.“
To Sáru překvapilo. Takovou reakci nečekala.
,,Říkám – dej mi ji!“ opakovala Sára důrazně.
,,Ne.“
,,Ne?“
,,Ne.“
,,Dobře, jak myslíš. V tom případě si vyber – buď knihu nebo nevystrčíš paty z domu.“
,,Cože? Chceš mi dát zaracha?!“
,,To záleží na tobě.“
,,Přece mi nemůžeš v patnácti dát domácí vězení!“ ohradila se Amy nahlas hněvivě.
,,To si piš, že můžu,“ vysmála se jí Sára. ,,A taky to udělám!“
,,Za blbý neuklizený pokoj?!“ vyhrkla a cítila, že se jí do očí začínají tlačit slzy. ,,To není fér!!“
,,Není. Ale na drzost a neposlušnost je jen jeden lék!“
Jestliže před vteřinkou cítila Amy v očích slzy, nyní všechny jako mávnutím kouzelného proutku vyschly, Amy nasadila zarputilý obličej a knihu v náručí ještě více stiskla.
,,Tu knížku ti nedám!“ prohlásila bojovně a Sára v tu chvíli měla pocit, že se dívá na sebe samu v mladším vydání.
,,Jak myslíš,“ ucedila suše. ,,Takže – žádné vycházky, žádná Misha, žádné dívčí dýchánky a podobné věci u nás nebo u někoho jiného. Do odvolání! A okamžitě – okamžitě začneš uklízet! Za hodinu si to přijdu zkontrolovat.“ Poté ještě natáhla dlaň a řekla: ,,Klíče.“
,,Klíče?“ nepochopila Amy v první chvíli.
,,Od domu. Nebo si vážně myslíš, že ti je při domácím vězení nechám?“
,,Pch,“ udělala jen Amy a klíče matce hodila do ruky skoro až opovržlivě jako psovi kost.
,,Udělej to ještě jednou a uvidíš to kongo,“ řekla Sára sice tiše, ale o to temněji pohrůžka zněla.
Amy stiskla vší silou rty.
Sára přibouchla dveře a zamířila dolů ze schodů. Tohle tedy nečekala, takové vyústění soboty…
Po těchto nervově vypjatých chvílích (které však dosud zažívala spíše v práci, kde se dokázala perfektně ovládat a naučila se nevybuchovat) se musela většinou jít projet v autě. To ji zvláštně uklidňovalo.
Dojela na nějaké málo frekventované místo, kde mohla plyn sešlápnout víc, než dovolovaly předpisy, a trochu se tím uklidnila.
Za chvíli za ní již bouchly domovní dveře.