Author´s challenge II - Ta z metra 19

Anotace: Nuže? Jsou Honza a Praetor ještě lidé či nikoli? Rozuzlení je v tomto díle. Ovšem jeho konec vás možná překvapí. Hezké počtení.

„Teda ty máš ale fantazii.“ Pronesl Praetor dotčeně. „Kdo si jako myslíš, že jsem? Mimozemšťan?“
„Ne to spíš ... já nevim. Třeba něco jako polobůh nebo tak. Nejsem si jistý. Asi pro to nemáme výraz.“
Nadzdvihl jsem se na posteli a zjistil, že mě hrudník už nebolí a dýchá se mi docela dobře. Znovu jsem se natáhl pro ten jasmínový čaj, který mě stále ještě lákal. Jemně omamoval moje čichové buňky a donutil mě k úsměvu. Radovat se z maličkostí, to mi vždycky šlo.
„Jsme stále lidé. A jako takoví jednou také zemřeme. Ale máme schopnosti, které obyčejní lidé nemají. Tím se stáváme výjimeční.“
Docela mě uklidnil a já si dokázal vychutnat jak čaj, tak závan čerstvého vzduchu, který mi prolétl kolem tváře. Voněl čerstvě posekanou trávou a já najednou zatoužil se proběhnout po zahradě a prostě jen existovat.
Jakoby automaticky jsem položil hrníček a začal si odmotávat obvaz z hrudníku. Praetor mě sledoval, ale nezastavil. Tím, že je ta rána zcela zahojená, jsme byli překvapení oba. Nutno podotknout, že on méně.
Vyskočil jsem z postele a chtělo se mi tančit. Jsem zdravý, hurááá.
„Né tak rychle.“ Zadržel mě Praetor a moje nadšení rázem pohaslo. Jako kdybych na svůj trest úplně zapomněl.
„Nejprve koupel.“ No pro začátek dobrý, na tu jsem se docela těšil.
„Tady máš oblečení.“ Ukázal na úhledně složenou hromádku příšerně vyhlížejících věcí.
„To nemůžete myslet vážně.“ Zhrozil jsem se. Odporně barevná halena s volánky, na nohy bílé punčošky a pak něco jako tříčtvrteční kalhoty a boty, který Baťa jednoznačně nevyráběl.
Vrhl jsem na Praetora prosebný pohled a ještě mu v duchu vnucoval svou myšlenku. Jenomže tentokrát byl neoblobný.
„Bez šance. Jedině takhle sem doopravdy zapadneš. Jinak bys ani před hraběte už předstoupit neměl.“
Když jsem se mu podíval do myšlenek, tak jsem viděl, že ten jeho stále tak vážný výraz má docela trhliny. V duchu se mi totiž posmíval. Zmetek.
Musel se přímo pást na mé nechuti navlíknout se do něčeho tak příšerného.
„Boty mi snad nesmrděly. Ty si vezmu vlastní.“ Řekl jsem odhodlaně a nemínil se jich jen tak vzdát.
„Nebudou se k tomu hodit a já ti nedovolim, abys dělal ostudu před tak váženým kolegou.“ Zamračil se Praetor a že v něm už té trpělivosti je málo doteklo i do mého mozečku.
*Kdybych aspoň věděl, že uvidim Sašu. Bylo by mi to stálo zato.* pomyslel jsem si posmutněle a všechno oblečení i s botama vzal do náruče.
„Uvidíš ji dřív než si myslíš.“ Pronesl Praetor nahlas a mě nenechal na pochybách, že něco záludného vymýšlí. Už jsem mu nějakou dobu vážně nevěřil.
Koupel byla náramně příjemná. Voda voněla bylinkami a já si připadal konečně o něco čistší. Sice tam na omytí nebylo nic jiného než tvrdý kus čehosi, co hooodně vzdáleně připomínalo mýdlo z 20tého století, ale pořád lepší to než nic.
Omyl jsem se a cítil se zase jako kulturní člověk. Vystoupil jsem z vany a chvíli se bezradně rozhlížel. Pak jsem jako ručník použil bílý hadr přehozený přes židli. Patrně byl právě k tomu účelu. Jenomže já zvyklý na froté. Ach jo. Co bych teď dal za takový pěkný teplý župan.
S despektem jsem se podíval na tu hrůzu, co jsem si na sebe měl oblíknout. *Bože zač mě trestáš.* Projelo mi hlavou a nemoh jsem si nevzpomenout na vtip, kdy se Bůh jednoduše zjevil a pronesl: To víš, chlapče, asi už mě prostě trochu sereš.
Konec srandy.
Navlíknul jsem ty cáry na sebe a zhlédnul se v zrcadle. Jak kdybych šel na maškarní. Uf.
Ovšem nebylo to tak hrozné, dokud mě neuviděl Praetor. Možná bych si na ty jeho záchvaty smíchu, né náhodou způsobené vpodstatě vždy mou osobou, mohl zvyknout. Regulerně se bavil na můj účet.
„Pojď, mám pro tebe překvapení, to budeš koukat.“ Řekl potměšile a kdovíjak si chránil svou mysl před mým vnitřním zrakem, protože než jsme vstoupili do velkého přijímacího sálu, tak jsem netušil, co má za lubem.
Obrovskému parketovému pokoji vévodily dva trůny. Na jednom seděl hrabě a na druhém zhruba dvanáctiletá dívenka.
Nechápavě jsem se zahleděl na Praetora.
„Pokloň se, pitomče.“ Šťouchnul do mě a oba jsme se uklonili.
Hrabě vstal ze svého trůnu a sešel dva schůdky.
„Phallusi, chtěl bych ti představit svou dceru. Alexandra de Nosferattu.“
V tu chvíli mi ta podobnost došla. Vždyť je to Saša!!!