V zajetí vzpomínek

Anotace: Kapitola šestá: V ohrožení V.

Kapitola šestá: V ohrožení V.

Se skučením otevřela oči. Silně jí bolela hlava a byla malátná a ospalá. To způsobil éter. Byla v nějaké polorozpadlé stavbě, kterou neznala. Seděla přivázaná k rozviklané židli u rozbořené stěny. Nemohla se ani hnout, na ústech měla kapesník, aby nemohla křičet.
Snažila se rozpomenout, co se stalo. Ale hlavu měla pomíchanou.
„Kdopak se nám to probudil.“ uslyšela nepříjemný hlas a uvědomila si, že jí sleduje ze stínu.
Nadechla se a chtěla křičet a nadávat, šátek jí bránil v odporu.
„Ty mi chceš něco říct? No dobře, možná bych si tě mohl vyslechnout...“ Došel k ní a drsně jí strhl šátek.
„Georgi, ty svině, ty parchante, ty hnusný prase...“ její křik utlumil dlaní, chopila se příležitosti a kousla ho do ruky.
„Potvoro...Victorie, Victorie, ty se vůbec nepoučíš. Jsi opravdu zlobivá holčička. A nesnaž se mi lhát, že mě nevidíš ráda.“ mluvil klidně.
„Ty parchante, tos dělal všechno ty? Pusť mě ať ti rozbiju hubu.“ řekla třesoucím hlasem.
„Ó ty máš ale seběvědomí, to zmizí až budeš hnít někde hluboko pod zemí.“ Vyšel k ní ze stínu a ukázal na vyhloubenou díru. „Zatímco jsi spinkala tak jsem ti tady vyhloubil hrobeček, líbí se ti?“
Přejel jí mráz po zádech. „Jsi blázen, proč to všechno děláš?“
„Víš, vřel ve mně obrovský vztek, nemám rád, když mi ženy utíkají. Anna byla stejně tvrdohlavá jako ty, víš já se s ní taky musel vypořádat. Byla taky moc zlobivá holčičika. A jak dopadla, je zahrabaná v lese za svým domem, bylo mi jí líto.“
„Ona neodjela do Austrálie, tys jí zabil, jsi zrůda.“ křičela. Bylo jí na zvracní, podvědomě se snažila, dostat pryč. Natáhla ruce co nejdál za sebe a snažila se přeřezat provaz za zády.
„Ty jsi mě taky moc rozlobila, jak jsi odešla a nechala mi zničený byt. Jenže já si říkal, že se vrátíš a připlazíš se na kolenou...ale ty ses nevracela. A potom zavolala tvoje sestra, která se děsně strachovala o tvůj rozum. Řekla mi, kde jsi a že jsi těhotná. To mě moc rozlobilo, hodně moc...“
„Madison ti zavolala...“ zaúpěla a odírala provaz za zády.
„Ano, zavolala, je to moc hodná sestřička, někdy se s ní taky budu muset setkat. Když jsi mě tak rozlobila muset jsem něco udělat, musel jsem tě potrestat. Sebral jsem se a přijel jsem sem. Rozbil jsem část ohrad a vyhnal pár oveček, všude tu řádí vlci. Ale chtěl jsem aby to vypadalo věrohodně, pár jsem jich zabil. Vidíš tímhle nožem, už chápu rčení ovce na porážce.“ zasmál se šíleně.
Hlas se jí zadrhal v hlase, ale chtěla ho udržet mluvit, protože měla větší šanci, že si nevšimne, že přeřezává provaz.
„Proč jsi mě potřeboval vylákat?“
„Protože jsem ti potom sebral klíč a nechal si ho přidělat, zvládnul jsem to hned to půl hodinky. Neuvěřitelná rychlost, z města a nazpátek. Pěkný klíček a jak se hodil.“
Sledovala, jak si v ruce točí s klíčem. „Ano ano zlobivá holčička, pár dní jsem tě sledoval už před tím. Jak ses jako kurva lísala k tomu klukovi Nickovi, štětko.“ vykřikl. „S tím si to ještě vyřídím, stejně jako s tvým velkým ochráncem Samem.“
Přejel jí mráz po zádech. „Proč to děláš?“
„Je to zábava, působí mi radost tě trápit. Víš jak bylo hezké, když ses vyděsila nad těmi rozházenými věcmi nebo vzkazy? Pořád jsem tě pozoroval a věděl o každém tvém kroku. Trochu mě vyděsilo když tě ten pitomec dotáhl k rodičům...Ty by bylo zlé, potloukalo se tam moc lidí. Ale teď tě tady mám v celé tvojí kráse.“
„Šmejde, hajzle...“křičela.
Došel k ní a vrazil jí facku, cítila, hlava jí pod jeho silou vyletěla na druhou stranu. Podívala se vzpurně na něj a v tu chvíli ucítila druhou ránu na tváři.
„Nezměníš se...“ řekl smutně.
Pak k ní došel a vytáhl z kapsy nůž, jemně ho nastavil, jako kdyby jí chtěl pořezat krk. „Uvidíme, až budeš krvácet jako ty poražené ovce, ještě mě budeš prosit. Ale máme na sebe dost času...“
Plivla na něj a ucítila ránu do ramene. „Nepokoušej mě.“
„Ještě musím říct, že bylo pěkné, sledovat tě jak spíš, taková roztomilá, měl jsem strašné nutkání tě vzbudit.“
Cítila jak pouta za zády povolují už to skoro měla.
George přecházel po místnosti, obličej stažený škodolibou grimasou.
„Víš jak jsme se spolu mohli mít dobře? Já tě měl rád, opravdu rád, kdybys byla hodná poslušná ženuška. Asi nevíš, že jsem strávil většinu života v pasťáku, tam se člověk naučí spoustu věcí. To bys do mě neřekla co, měl jsem v dětství pár problému....s agresivitou. Neměl jsem rád, když mi lidi odporovali. Chápeš? Nemám to rád dodnes.“
Mlčky přikývla. Za zády cítila, že provaz povolil a má osvobozené ruce.
George došel do rohu místnosti. „Přemýšlel jsem o tom, jak tě zabiju. Měl jsem spoustu nápadů, nejdřív jsem tě chtěl pořezat, oběsit, zastřelit. Ale teď si říkám, že můžeme zkusit od každého něco, vidíš ten ohníček, to mooc pálí. Co by se líbilo tobě?“
„Jsi psychopat, nemocnej člověk, vždyť mě máš rád Georgi, nikdy bys mi neublížil.“ zkusila hrát na city.
„Mám tě rád,“ zasténal. „Ale víš, ty jsi moc zlobivá holka.“ otočil se a v ohni si ohřál kovovou tyč a přešel k ní.
„Řekni, že mě miluješ.“ řekl tvrdě.
Nadechla se. „Já tě..“ slova jí uvízla v hrdle.
„Špatně.“
Přivřela oči, když ucítila na ruce horké železo. Zhrdla se jí vydral výkřik a na ruce cítila vypálené rudé znamení.
„Já tě...miluju.“ zasténala v mdlobách.
„Dobře,“ otočil se a začal se hrabat v další hromadě předmětů z kterých jí naskakovala husí kůže.
Sledovala ho a když poodešel ještě o pár metrů dál, shodila si z rukou provaz a začala rozpadlými dveřmi utíkat pryč.
Slyšela za sebou jeho klení a nadávky, cítila za sebou praskat větvičky, byl blízko. Utíkala jako o život a teprve teď si všimla, že má na sobě jen bavlněnou noční košili.
Krev jí pulzovala ve spáncích, ale najednou ucítila ránu na temeni hlavy, smýkla sebou o zem, v tu chvíli ucítila další kopanec a hrdelní smích.
Zasténala bolestí a se zkřiveným obličejem bolestí se snažila vyhrabat na nohy. Postavila se a snažila se dát na zběsilý úprk, ale byl daleko rychlejší a silnější než ona. Nakopnul jí do zad, spadla na kolena a snažila se zvednout. Tělem jí zmítala nesnesitelná bolest.
„Chudinko, říkal jsem ti už jednou, že mi neutečeš, mohli bysme se vrátit, nechci tě zabít tady, musel bych tě pak nést nazpátek, moc práce, to pochopíš ne?“
Zase ten smích, z posledních sil se zvedla a prudce otočila a kopla ho mezi nohy.
„Ty štětko,“ zasyčel.
V tu chvíli byla na zemi a cítila další rány a kopance. Z hrůzou si uvědomila, že krvácí. Stehna měla rudá od krve a košile začala nasávat rudou tekutinu. Věděla, že ztrácí svoje dítě. Projela jí prudká křeč, pasivně zůstala ležet na zemi a poddávala se bolesti. V tu chvíli měla jistotu, že umře.
George se otočil, „vida koho to tu máme!“
Z křoví vyběhl Sam. Obličej měl zkřivený zlostí.
„Můžu vás oddělat najednou, to bude velice romantické.“ zahlaholil George.
„Georgi, víš co je tohle?“ ozval se Sam.
„Bouchačka, kterou na mě míříš.“ odpověděl s klidem George.
„Jenže já mířím na tvého miláčka.“ přesunul pistoli na Victorii. „A protože určitě nechceš, abych jí hned oddělal. Hodíš mi tvojí naleštěnou zbraň k nohám.“
Sam pohlédl na George a potom na Victorii a neochotně hodil zbraň Georgovi k nohám.
Victorii bylo jasné, že jsou nahraní, může je teď oba zabít a může se tomu jen smát. Překonávala mdloby, ale bolest byla tak silná, že věděla že to nezvládne, byla už celá rudá od krve.
Sam sklonil hlavu. „Cos jí udělal ty šmejde?“
„Nic co by si nezasloužila, a teď hezky budeš dělat, co řeknu já.“ odmlčel se. „Vidíš ten hezký strom, tak k němu pěkně dojdi.“
Sledovala scénu a chvěla se, „teď se pěkně otočíš.“
V tu chvíli věci nabraly spád. Sam se vyřítil na George a ten vystřelil, Sam se chytl za rameno a George se začal smát.
„Vy jste oba opravdu natvrdlý, nemůžete vyhrát...“
Victorie se začala milimetr po milimetru posouvat za pohozenou pistolí, každý pohyb jí působil šílená muka, ještě, ještě pár centimetrů, natáhla ruku a přitáhla zbraň.
S křečovitým napětím se otočila na George, který měl na mušce Sama s úmyslem výstřílet na něj všechny náboje. Klekla si a zamířila, zrak měla zamlžený ale přesto zamířila a ve chvíli kdy se George otočil vypálila. Jednou, dvakrát, třikrát. Sledovala jak George padá k zemi.
Potom se jí zatočila hlava a vysílená bolestí klesla k zemi a už necítila nic z toho, co se dělo kolem ní.