V zajetí vzpomínek

Anotace: Kapitola sedmá: Dokážeš se s tím vyrovnat

Kapitola sedmá: Dokážeš se s tím vyrovnat

První, co zaznamenala bylo nemocniční lůžko a spousta hadiček a přístrojů, nedokázala určit jak dlouho byla v deliriu. Jen očima prolítla svoje ruce a hned věděla, že je slušně zřízená. Všechno jí bolelo, ale byla živá.
Snažila se rozpomenout, na to, co se stalo. Chyběly jen malé útržky.
Do pokoje vešla mladá sestřička a posadila se na okraj postele.
„Slečno Richardsonová.“
„Ano,“ řekla tiše.
„Dovezli vás sem ve velmi vážném stavu, s vnitřním krvácenim a zlomenými žebry. Podařilo se nám vás zachránit, ale potratila jste.“
Do očí jí vhrkly slzy. „Jak dlouho tu ležím?“
„Něco přes týden.“ odpověděla zdravotní sestra.
„Zítra vás převezeme na pokoj, jste na jednotce intenzivní péče, čeká tu na vás rodina.“ S těmito slovy sestra odešla.
Do pokoje se nahrnula Clara, John, Madison a Dean.
John a Dean se tvářili strnule, Clara plakala a Madison hlasitě štkala a smrkala do špinavého kapesníku.
Otočila se k nim zády vymotala se z hordy hadiček a převalila se na bok. Měla v sobě zmatek, ale teď je nechtěla vidět, byli to ti, kteří jí nevěřili a částečně zavinili všechno, co se stalo. Madison zavolala Georgovi a tím spustila celý koloběh. Teď se jí, ani ostatním nedokázala podívat do oči.
„Zlato Victorie, jsme rádi, že ses konečně probudila, měla jsem o tebe obrovský strach. Nedokážeš si představit...“ zbytek věty byl ukončen přidušeným smrkáním.
„Je mi to opravdo líto, víš, já Georgovi volala jenom z legrace, chtěla jsem tě naštvat. Je mi to moc líto, netušila jsem jak to dopadne.“ drmolila Madison.
Křečovitě sevřela polštář, vedle hlavy na stolek položil John síťku s pomeranči. Clara se znovu šíleně rozbrečela a jedním okem sledovala, jak jí John vystrává z pokoje.
Byli pryč.
Pokusila se posadil na postel, šlo to ztuha, cítila se šíleně slabá. Zkoumala svoje ruce, všude měla podlitiny. Na pravé ruce kousek pod ramenem měla zafačovaný rudý vypalený kruh, jizvu si ponese na věku. Rozlepila obvaz a sledovala mrtvou tkáň. Žebra jí bolela při každém nadechnutí.
Po chvíli přišla sestřička a do jedné z kanyl jí napustila výživu, sledovala jak cukerný roztok odkapává do žil.
Potom jí pomohla lehnout si a píchla jí uspávací látku, nejdřív se cítila mimo a potom usnula, na slušně dlouhou dobu.

Probudila se v jiném pokoji, převezli mě. Proběhlo í hlavou. Zmizela většina hadiček a měřiče tepu a tlaku a podobných hloupostí. Z okna byl výhled na park. Naklonila hlavu a sledovala pohyb lidí venku.
Sestřička jí donesla jídlo. Pomalu polykala broskvovou kašičku, měla scvrklý žaludek a i tak malé množství jídla dělalo neplechu.
Celé dopoledne se snažila zaplašit myšlenku, že přišla o svoje dítě. Ale na druhou stranu netušila, jak by po tom všem mohla vychovávat Georgovo dítě.
Dlouhý čas trávila jen tím, že ležela a nechávála volný průběh vzpomínkám z dětství. Byl to bezstarostný život, nebylo čeho se bát, z čeho se trápit.
Teď to bylo jiné, něco se v ní zlomilo a postupně začala pochybovat o tom, jestli bude ještě schopná někomu plně důvěřovat. Bylo to jako tvrdá rána do hlavy, procitnutí z noční můry.

Někdy odpoledne se objevil znenadání Sam, byla v tu dobu otočená hlavou ke stěně, nechtěla další konejšení a slova útěchy, nechtěla s nikým mluvit a tvářit se, jak je šťastná, že je živá.
Ucítila, jak se někdo posadil na okraj postele, podvědomě věděla, kdo to je.
Otočila se, díval se na ní se smutným úsměvem.
„Nazdar Vicky,“
Mlčky kývla. Měl obvázanou ruku, částečně v sádře. Ukázala na jeho rameno.
„Je to dobré, jsem v pohodě, až na ten strach, když jsem tě tam našel polomrtvou. Zachránila jsi mi život.“
Zkřivila obličej, při té vzpomínce, bolelo to...ještě teď.
Ucítila, jeho dlaň, chytil jí za ruku. Bylo to konejšivé, ale bála se ho stejně jako všech příchozích osob, byl to zvláštní druh protestu jejího těla i duše. Podvědomě odmítala všechny.
„Potom, co jsi omdlela se přiřítil zbytek, tvůj otec byl zděšený, zavolal hned sanitku. Jsi tu asi týden.“ odmlčel se. „Vím že jsi potratila...“
Smutně vydechla.
„Ten večer jsem měl divné tušení, tak jsem tě jel zkontrolovat, tvůj otec mi řekl, že jsi pryč. Tak jsem jel do toho zpropadeného domku. A pak mi bylo všechno jasné...je mi líto, že jsem nepřišel dřív.“
Zvedla k němu hlavu a snažila se vyloudit z hlasivek, které nepoužívala slova. Nemluvila ani se sestrami, ani s nikým jiným.
„Ne...ty jsi mi...zachránil...život.“ řekla těžkopádně s ochraptělím hlasem.
Snažila se vykouzlit na tváři něco, co by vypadalo aspoň ze třetiny šťastně. Před ní seděl člověk, který jí jako jediný věřil, když ostatní mysleli, že je blázen.
„Něco jsem ti donesl.“ Vzal kytici žlutých růží a dal je do vázy. „Tady máš něco na zub, sestřička si mi stěžovala, že nejíš, tak jsem ti koupil pralinky.“
Naposled se na ní podíval a přešel ke dveřím. „Nemůžu řídit, přivezl mě sem Nick, budu muset jít, jede za Amandou, dali se dohromady.“ zašklebil se. „Jen ať jsou spolu, jeho maminka na něj neustále dotírala, tak ať má se snachou pěknou divočinu. A že to vypadá fakt vážně.“
Zamávala mu rukou...A byl pryč, zase byla sama. Nadruhou stranu jí hřálo u srdce, že se zastavil, rozhodla se, že odteď se bude chovat k lidem úplně jinak...
Do pokoje vešla sestřička, usmívala se.
„Toho muže, co před chvílí odešel si važte, když vás přivezl, proseděl u vašeho lůžka hodiny. Musí mu na vás hodně záležet.“
Victorie vykulila oči a dokonce do sebe nechala i nastrkat po lžičkách krupicovou kaši.

Dny ubíhaly, den za dnem. Jednou se ze slušnosti ukázal Nick s kyticí karafiátů. Jedno za ní přišla Alisha s Timem, přičemž Alisha jí hodně povzbudila. Clara s Johnem chodili obden, ale ani s jedním z nich nemluvila. Jinak se tu vystřídala většiny obyvatel městečka, nosili květiny, ovoce, sladkosti.
Ovšem Samovy pralinky do sebe nacpala hned po jeho odchodu byly výborné, z té nejlepší čokolády.

Uprostřed týdne za ní přišla na výslech policie, byla zproštěna viny. Byla to sebeobrana, vypověděla všechno, co jí řekl. Pomocí policejních psů našli zbytek kostí Anny v lesíku za jejím bývalým domem. Co se stalo s ostatky George se nezajímala. Rozhodla se zavřít vrátka za svou minulostí. Bylo to jednodušší než se trápit.

Když jí konečně pustili, vyzvedával jí John, rozhodla se předběžně zůstat bydlet u rodičů. Nikdo nemluvil o tom, co se stalo a to jí vyhovovalo. Když poprvé vyšla z nemocnice, zjistila, že je konec května. Bylo teplo, spíš horko a stromy se nádherně zelenaly. Nasávala vzduch a těšila se z toho, že zmizela z bezinfekčního prostředí nemocnice. Byl čas začít novy život.