Author' s challenge II - Ta z metra 23

Anotace: První hodina výuky se Sašou nedopadá úplně dle Honzových představ ...

„Proč mám absolvovat trest za to, že jsem byl se Sašou, když vaše dcera nakonec vůbec není? To není spravedlivý.“ Řekl jsem dotčeně. Nechtělo se mi rozhodně ani za mák doučovat malýho hraběcího spratka.
„Dobře. Ber to tedy jako výzvu. Lepší? Nechce se mi pořád ti vysvětlovat, že tady máš být a máš ji učit. To je jak mluvit do dubu.“ Praetor zjevně ztrácel trpělivost.
Kdoví proč se mi teď nedařilo mu číst myšlenky. Nu což, asi to hold prostě nejde pořád. S tím jsem byl ochoten se smířit.
Odfrknul jsem si. Tohle se mi nezamlouvalo ale absolutně vůbec.
Vyrazil jsem do knihovny. Docela nervózní, abych se přiznal. Nikdy jsem nikoho neučil, ale zase naštvat hraběte a nechat se vysát to byla slušná negativní motivace, abych to aspoň zkusil. Ještě jsem se otočil a zrovna v ten moment si Praetor kapal něco do úst. Mělo to pronikavě zelenou barvu. *Že by peprmintska?* usmál jsem se a dál to neřešil.
Když jsem vstoupil do té obrovské místnosti zavalené knihami, už tam na mě čekala. V obličeji pěkně nasupený výraz, který jsem vídal vždycky jen u parádně rozmazlených děcek. *Eh – na výchovu kohokoli jiného než jsem já sám jsem ještě celkem mladej.* proběhlo mi hlavou a v tu chvíli jsem zatoužil, aby to byl jenom zlý sen a já se z něj probudil. Dneska nějak nefungovalo vůbec nic. Ach jo.
„Dobré ranko přeji. Tak můžeme začít?“
Začít zvesela prý navozuje dobrou atmosféru. To jsem kdysi někde čet. Jenomže na mladou dámu to zjevně nezabralo.
„Předně ses mi zapomněl uklonit, následně jsi mluvil bez vyzvání a posadil ses aniž bych ti to byla dovolila. Jak vidno protokol jsi nečetl. A to mě máš učit? Nepřipadá v úvahu.“
Nejdřív mě to přiznám se docela rozhodilo. Aby si na mě nějakej fracek otvíral hubu, to se mi nestávalo každý den. Navíc ta její nafrněnost a arogance. To bylo i na mou svatou trpělivost hodně.
Pomalu jsem vstal a nahnul se přes stůl, u kterého stála, protože při tom svém „nepřipadá v úvahu“ vstala a židli trochu odstrčila. Teď jsme se měřili pohledy. A jelikož jsem ji zhruba o 4 hlavy převyšoval, musela se zaklonit, aby mi viděla do očí. Byl jsem ve slušné výhodě. A taky jsem ji hodlal patřičně využít. Hlavně pak proto, že učitel má mít autoritu. No a když to nepůjde po dobrém, musí to jít po zlém.
„Pravděpodobně tě mám učit, Výsosti, především proto, že toho vím víc než ty. Nejsem z toho taky zrovna nadšen. Hlavně v mém čase by tě za tu aroganci, kterou jsi právě předvedla, přehli přes koleno a naplácali ti. Nenuť mě, abych to udělal.“ Řekl jsem dostatečně důrazně a přesvědčivě, že jsem zarazil i to malé stvoření v předpubertálním věku. Ovšem né na dlouho, nutno podotknouti. Není ostatně dobré si hrát na drsňáka na cizim písečku.
„Stráže.“ Ozvalo se z toho durdícího se hrdélka.
Tím mě teda holka dostala. Tak jako říkal jsem si, že jsem ve středověku. Ale jelikož se až doteď ke mně chovali vcelku normálně, tak jsem na to málem zapomněl. Ačkoli tedy jenom málem, protože v tom retro oblečku, co jsem měl zrovna na sobě, se nedalo ani chodit. Navíc mě to dost znatelně svíralo v rozkroku, což zrovna dvakrát pohodlné nebylo. Co bych teď dal za svý džíny.
Chvíli se nic nedělo a tak jsem tam tak stál s rukama složenýma na prsou a pohrdavě si ji přeměřoval.
„Koukám, že první, co bych tě měl naučit, je skromnost a pokora. To jsou výsady králů a tobě se jich zásadně nedostává.“ Né já si prostě nemoh pomoct. Musel jsem si rejpnout.
„Stráže.“ Zavřeštěla znovu do otevřených dveří na chodbu a její hlas se rozhléhal kolem. Uběhla nějaká doba, ale nikdo nepřicházel. Pomalu ale jistě ztrácela svou původní jistotu a zmateně se na mě otočila.
Nakrčil jsem obočí a podíval se na ni již značně netrpělivým pohledem.
„Tak co bude?“ zeptal jsem se a věděl jsem, že mám vyhráno.